Cirkulární slovník

Aliance pro energetickou soběstačnost, z.s.  je nezávislé sdružení, které slouží jako komunikační platforma pro zástupce sektoru obnovitelných zdrojů. Jejím cílem je dosáhnout stabilizace sektoru šetrné energetiky v Česku a otevřít tomuto progresivnímu průmyslovému oboru cestu k dalšímu rozvoji. Aliance spolupracuje s předními společnostmi, které působí dlouhodobě v oboru solární energetiky, ale také s profesionály ze sektoru energeticky účinných budov.

BioCNG neboli Compressed Natural Gas je stlačený zemní plyn či biometan. Ten vzniká vyčištěním bioplynu, který obsahuje zhruba 65 % metanu. Jeho největší výhodou je možnost výroby z odpadů, například ze skládek, čistíren odpadních vod či přímo bioplynových stanic) nebo z obnovitelných rostlinných zdrojů jako je kukuřice či tráva i to, že vyprodukované emise jsou při jeho spalování mnohonásobně nižší než u benzínu, nafty či LPG.

Biodegradace označuje proces rozložení látky v přírodě za pomoci přirozených biologických procesů. Při procesu rozkladu za pomoci mikroorganismů, hlodavců či hmyzu dochází k hnití a tím mimo jiné ke vzniku bioplynu. Prakticky každý materiál je biodegradabilní, liší se ovšem doba, za kterou se látka v přirozeném prostředí rozloží – u plastu to mohou být stovky až tisíce let, zatímco papír se rozloží do několika měsíců. Problémem jsou v současné době tzv. biodegradabilní plasty, které nejsou ve většině případů o nic lepší, než klasické plastové obaly a způsobují zmatení zákazníků.

Biodiverzita, česky biologická rozmanitost, znamená variabilitu všech žijících organismů. Spočívá v diverzitě jednotlivých druhů, ale i mezi druhy a celými ekosystémy. Jedná se o rozmanitost života ve všech jeho formách, úrovních a kombinacích. Biodiverzita je považována za přirozenou vlastnost života, a také jeho podmínku, kterou je důležité zachovat.

Pojmem biomasa se označuje veškerá organická hmota na této planetě, tedy látky, které tvoří všechny organismy na zemi – rostlin, bakterií, sinic a hub, tak i živočichů. Obvykle se tak označuje rostlinná biomasa, kterou lze energeticky zužitkovat. Teoreticky lze zužitkovat jakoukoli biomasu, protože jejím základem je vždy uhlík, prakticky se v tomto pojetí ale míní rostlinná biomasa. Protože původem energie v biomase je fotosyntéza a sluneční záření, jedná se o obnovitelný zdroj energie.

Dělí se na biomasu pěstovanou pro energetické využití – například rychle rostoucí dřeviny, olejnaté rostliny (typicky řepka olejná) nebo rostliny jako je konopí – a na odpadní biomasu, kam patří splašky z kanalizace, bioodpad z domácností i z průmyslu, zbytky z rostlinné i živočišné výroby i odpadní biomasa z těžby a zpracování dřeva.

Bioplasty jsou plastické výrobky z polymeru a dalších ingrediencí (aditiv, změkčovadel, nukleantů, barviv). Přísady běžně tvoří až 20 % obsahu těchto plastů. Bioplasty musí splňovat jednu z podmínek: buď jsou vyrobené z přírodních ingrediencí jako škrob, celulóza nebo jsou biologicky rozložitelné. Ideální materiály splňují obě podmínky. Bioplasty aktuálně tvoří asi jedno procento všech globálně produkovaných plastů, loni se jich podle agentury European bioplastics celosvětově vyrobilo asi 2,1 milionů tun. Od roku 2021 Evropská unie zakazuje používání většiny bioplastů v jednorázových výrobcích z toho důvodu, že podle posledních průzkumů nejsou zcela rozložitelné a jednorázové využití tak nedává v rámci udržitelného chování smysl.

Bioplyn je druh plynu produkovaného během tzv. anaerobní digesce (“trávení”) organických materiálů a skládající se zejména z metanu (CH4) a oxidu uhličitého (CO2). Bioplyn se přirozeně vyskytuje v přírodním prostředí jako jsou mokřady nebo trávicí ústrojí, v zemědělském prostředí, například při uskladnění hnoje a v odpadovém hospodářství na skládkách odpadů, v čistírnách odpadních vod a v bioplynových stanicích.

Biopolymery jsou širokou škálou materiálů zahrnující bioplasty, ale také ostatní přírodní materiály jako vlnu, kaučuk či hedvábí. Pokud se vyskytují ve zcela přírodní podobě bez jakékoli chemické či jiné modifikace, dokážou se v přírodě také rozložit. Biopolymery se v posledních letech staly nadějí ve snaze ochránit životní prostředí od syntetických plastů. Polymery jako jsou PLA či PBS se využívají v medicíně, v potravinářských či kosmetických obalech. Řada studií z posledních let však prokázala, že navzdory tvrzení výrobců není většina těchto využívaných biopolymerů zcela rozložitelná – v přírodě, ani v průmyslových kompostárnách. Háček je právě v modifikaci polymeru, která je nutná, aby polymer získat vlastnosti důležité pro člověka (nepropustnost, pevnost).

Biopotravina je označení pro potraviny, které nesou certifikát dokazující, že byly vyprodukované v rámci ekologického hospodářství. To znamená že neobsahují žádné zdraví škodlivé látky či chemikálie, které jsou škodlivé pro životní prostředí ani geneticky modifikované organismy (GMO). Na to, jestli producent dodržuje podmínky ekologického hospodářství, dohlíží nejméně jednou ročně kontrolní organice KEZ, ABCERT, BIOKONT, které jsou pověřené Ministerstvem zemědělství ČR a které také vydávají dané certifikáty.

Brownfield je zanedbaný prostor, nejčastěji ve městě či obci, který je nevyužívaný a může být kontaminovaný. Může se jednat o bývalý dům, průmyslový areál, nákupní centrum, nevyužitou dopravní stavbu, zkrátka jakýkoli objekt nebo jeho pozůstatek, který tzv. leží ladem. Důsledkem existence brownfieldu je negativní vliv na okolí, které může také směřovat k zanedbanosti, ke zvýšené kriminalitě, snížení cen nemovitostí a podobným trendům. Cílem udržitelného rozvoje je brownfieldy revitalizovat, aby z nich vznikly znovu plně využívané objekty – ať už se jedná o kulturní centra, bytové jednotky, kanceláře či zelené plochy.

Cíle udržitelného rozvoje jsou programem pro rozvoj zemí mezi lety 2015-2030, který vzešel z tříletého jednání, jež začalo na Konferenci OSN v Brazílii. Na vytváření cílů udržitelného rozvoje se podílely všechny členské státy OSN, zástupci občanské společnosti, podnikatelské sféry, akademické obce i občané ze všech kontinentů. Výsledný dokument byl schválený summitem OSN v New Yorku v roce 2015.

Cíle udržitelného rozvoje se týkají celkem 17 konkrétních oblastí:

1. Konec chudoby
2. Konec hladu
3. Zdraví a kvalitní život
4. Kvalitní vzdělání
5. Rovnost mužů a žen
6. Pitná voda, kanalizace
7. Dostupné a čisté energie
8. Důstojná práce a ekonomický růst
9. Průmysl, inovace a infrastruktura
10. Méně nerovností
11. Udržitelná města a obce
12. Odpovědná výroba a spotřeba
13. Klimatická opatření
14. Život ve vodě
15. Život na souši
16. Mír, spravedlnost a silné instituce
17. Partnerství ke splnění cílů

Cirkulární dílna je komunitní prostor, který zdarma nabízí prostředky k opravě dosloužilých, rozbitých či jinak nefunkčních věcí a k výrobě nových funkčních produktů z již nepoužívaných věcí. Jejím cílem je naplňovat myšlenku cirkulární ekonomiky, ve které jsou věci a materiály na konci své životnosti opětovně využité – upcyklované. V Praze sídlí Cirkulární dílna na adrese Kampusu Hybernská.

Cirkulární ekonomika neboli oběhové hospodářství je přístupem v udržitelném rozvoji, který si klade za cíl co nejvíce zefektivnit produkci. Z materiálů by v případě cirkulární ekonomiky neměl vznikat odpad, ale měly by se neustále znovuvyužívat a “obíhat” v uzavřené smyčce. Princip cirkulární ekonomiky proto spočívá ve dvou materiálových obězích: organickém, jehož produkty lze snadno přirozenými procesy odbourat, a syntetickém, v rámci nějž jsou výrobky neustále dokola využívány, lze je od organických složek snadno extrahovat a není nutné je nikdy “vyhazovat”. Termín cirkulární ekonomika úzce souvisí s pojmem cradle to cradle, zkráceně C2C.

Cirkulární hotspot je národní platforma prosazující principy cirkulární ekonomiky v praxi mezi firmami a obcemi. Český cirkulární hotspot oficiálně zahajuje svoji činnost v dubnu 2022. Cirkulární hotspoty fungují již ve více než dvaceti zemích a jejich hlavní činností je osvěta jako pořádání workshopů a přednášek o cirkulárních principech a veřejných zakázkách. Zmínku o Českém cirkulárním hotspotu najdete na webu CzechInvestu. Základní informace jsou k dispozici ZDE a pro bližší informace můžete kontaktovat koordinátorku Ninu Hromádkovou. Staňte se členem a připojte se do globální platformy zavádějící cirkulární ekonomiku do praxe!

Cirkulární kancelář je projekt Institutu cirkulární ekonomiky, jehož cílem je přeměňovat kanceláře podle principů cirkulární ekonomiky. Soustředí se tak na prevenci a minimalizaci odpadů v administrativních a kancelářských budovách a nastavení systému, který je v souladu s cirkulární ekonomikou a udržitelným rozvojem, což spočívá mimo jiné i v edukaci vedoucích a zaměstnanců firem v environmentální tematice.

Cirkulární kavárna je pojem označující způsob fungování podniků ze segmentu HORECA – kaváren – při kterém dochází k co největší efektivitě využití produktů a materiálu a co nejmenší produkci odpadu. Pilotní projekt cirkulárních kaváren spustil Institut cirkulární ekonomiky v roce 2018 v několika kavárnách na Praze 7. Více se o pilotním projektu, dočtete v publikaci Cirkulární kavárny – příručka cirkulární ekonomiky v gastroprovozu na stránkách INCIEN.

Systém cirkulárních kaváren stanovuje 10 kroků, které vedou k přeměně z lineárního fungování podniku na cirkulární:

1. Neplýtvat jídlem
2. Vařit bezezbytku
3. Kávovou sedlinu posílat k dalšímu využití
4. Nakupovat bez obalu
5. Vyhýbat se jednorázovému nádobí
6. Používat vybavení z druhé ruky a druhotných surovin, opravovat
7. Šetřit vodou
8. Šetřit energií
9. Uklízet ekologicky
10. Třídit, recyklovat, kompostovat

Cirkulární sken je projekt Institutu Cirkulární Ekonomiky, v rámci kterého byly analyzovány materiálové toky v hlavním městě Praze. Cílem cirkulárního skenu bylo najít řešení na přechod fungování města na principy cirkulární ekonomiky a posílení soběstačnosti města. Sken identifikoval důležité oblasti Prahy z hlediska ekonomických a environmentálních dopadů a bylo navrženo více než 20 “cirkulárních strategií”. Tři pilotní projekty zahrnulo město do svých plánů na realizaci: vybudování vlastní bioplynové stanice, realizaci REUSE center a zavedení principů cirkulární ekonomiky a ekologických aspektů při zadávání veřejných zakázek.

Cradle to cradle (C2C) označuje přístup k designu výrobků, kde je jejich využití uzavřené v nekonečném cyklu a nevzniká tak odpad. Jedná se o základní přístup v cirkulární ekonomice. Cradle to cradle design je tzv. biomimetický, což znamená, že se snaží co nejvíce napodobit přírodu a její procesy. V rámci jeho aplikace je třeba naučit se (odpadové) materiály upcyklovat, tedy přeměňovat je na nové produkty se stejnou nebo ještě lepší kvalitou než má vstupní produkt.

Dead stock je v překladu mrtvý sklad, mrtvé zásoby. Pojem vznikl v souvislosti s alarmující nadprodukcí textilního průmyslu. Tisíce tun neprodaných, nevyužitých, nikdy nenošených věcí zůstávají zapomenuty ve skladištích. Častěji se ale vyhazují jako odpad a končí na skládkách nebo ve spalovnách, aby ve skladech vzniklo místo na nové produkty. V lepším případě se dead stock věci prodávají za nízké ceny. Pokud jsou věci již nevhodné k prodeji, označují se jedním slovem – deadstock. Přesto se dají také prodat, nejčastěji online. Motivací kupujícího kromě velmi nízké ceny bývá zejména logo světoznámé značky, která za nadprodukcí stojí. V Česku vznikl v roce 2019 první obchod s dead stock metráží a galanterií Textile Mountain. Najdete jej v Praze na Letné.

Disruptivní technologie (či inovace) je nová, revoluční technologie, která po svém uvedení na trh vytlačí dosavadní technologie určené pro výkon stejné práce, služby či výrobního procesu. Ve svém segmentu způsobují disruptivní technologie radikální změnu v zaběhlých procesech a postupech, v celkovém fungování či spotřebních návycích. Disruptivní inovace vytváří nový trh, který ale zároveň vytlačuje existující trh navázaný na jinou technologii.  Například e-mail můžeme považovat za disruptivní inovaci poštovních dopisů, telefon je disruptivní inovací telegrafu. Disrupcí byl vynález automobilu, který nyní zažívá další disrupci ve formě digitalizace a samořídících aut. Také přechod hospodářství z lineárního na cirkulární systém podněcuje vznik a je podněcován řadou jednotlivých disruptivních technologií. 

Děšťovka je dotační program pro vlastníky či stavebníky rodinných a bytových domů na využití srážkové a odpadní vody v domácnosti a na zahradě. Cílem programu Ministerstva životního prostředí a Státního fondu životního prostředí ČR je motivovat občany k šetrnému a efektivnímu hospodaření s vodou, a zamezit tak nadužívání vody z povrchových a podzemních zdrojů. Dotaci lze čerpat k pokrytí až 50 % výdajů za pořízení některého ze systému, který bude využívat dešťovou vodu, např. na splachování WC či zalévání zahrady. Příjem žádostí stále probíhá a to až do vyčerpání vyhrazených peněz. Podrobné informace naleznete na webu www.dotacedestovka.cz, skrze který lze také podat žádost.

Downcyklace je jedna z forem recyklace, kdy z věci na konci jejího životního cyklu vzniká jiná věc, ale s nižší hodnotou. Například obnošené tričko může posloužit jako hadr na čištění podlahy, oblíbeným příkladem je strouhanka, která vzniká z uschlého pečiva.  
Opakem downcyklace je upcyklace, kdy ze staré věci vzniká nová věc, ale s vyšší hodnotou. Smyslem je prodlužovat životní cyklus věcí po co nejdelší dobu. Co zde vzniká, není odpad, ale prostor pro invenci a kreativitu.

Dumpster diving, v doslovném překladu potápění v popelnicích, se týká lovení jídla z kontejnerů u supermarketů, ale i jiných obchodů. Lidé, kteří se rozhodnou dumpsterovat, do popelnic chodí nejčastěji pro jídlo. Můžou to být oťukaná jablka či banány s hnědými flíčky, chleba z rána a vlastně cokoliv, čemu zrovna vypršela minimální trvanlivost a obchody už to nechtějí nebo nemůžou prodávat.  

Přibližně ⅓ z veškeré produkce jídla skončí v koši. V EU 5 % z vyplýtvaných potravin vyhodí právě obchody a na to se snaží upozornit všichni, kdo se do popelnic pro jídlo potápí. „Nelíbí se nám nesmyslné plýtvání potravinami, proto si je bereme z koše, odkud by je už nikdo nesnědl,“ říkají brněnští studenti, kteří dumpsterují pravidelně. 

Ekologickou likvidací je myšlena recyklace nebo ukončení nakládání s materiály, látkami a odpady, jež jsou nebezpečné pro životní prostředí a to formou, která je ekologicky šetrná, a tedy zabraňuje šíření daných škodlivin do volné krajiny. Může se jednat například o skládkování, rozklady kalů, ukládání kapalných odpadů do povrchových nádrží či opětovné využití daných materiálů. V širším pojetí nemá termín ekologická likvidace v české ani evropské legislativě oporu. České zákony a evropské směrnice rozeznávají pouze ekologickou likvidaci vozidel s ukončenou životností a likvidaci nebezpečných odpadů. Za nebezpečné odpady jsou pak podle evropského nařízení č. 1357/2014 obecně považovány například hořlavé, dráždivé, toxické, žíravé, karcinogenní nebo mutagenní látky. 

Ekologická stopa je hypotetická jednotka, která udává, jaký dopad má člověk či společnost na životní prostředí. Konkrétně dává, jakou plochu (v tzv. globálních hektarech) půdy a vodní plochy člověk potřebuje k zajištění svých potřeb a požadavků. Zahrnujeme sem plochu, kterou člověk využívá k produkci potravin a dalších zdrojů, tvorbě energie, pro stavbu infrastruktury, pro umístění odpadů, pro výrobu a podobně. Obecně platí, že čím nižší je u dané lidské činnosti ekologická stopa, tím lépe. Pokud chceme, aby se zdroje na planetě přirozeně obnovovaly, každý člověk by měl mít ročně nárok na 1,8 globálních hektarů. Současná ekologická stopa průměrného Čecha dosahuje 4,8 gha. 

Ekologické zemědělství oproti konvenčnímu zemědělství hospodaří v souladu s přírodou, což zajišťuje několik zásad a pravidel, které kontroluje stát. Sem patří např. používání organických hnojiv, střídání plodin na polích, etický přístup k chovaným zvířatům a zachovávání biodiverzity (tj. rozmanitosti rostlinných a živočišných druhů). Dále se ekologické zemědělství vyznačuje šetrným hospodařením s vodou, péčí o obhospodařovanou půdu a v neposlední řadě má také přispívat k zaměstnanosti. Pokud jde o ekologickou produkci, je v Česku stále  rozšířenější ta živočišná, prosazení ekologické rostlinné produkce je stále velkou výzvou. 

Eltma (End-of-Live Management Company) je česká nezisková společnost s oprávněním Ministerstva životního prostředí zajišťující zpětný odběr použitých pneumatik od koncových spotřebitelů a jejich následnou recyklaci a likvidaci. Společnost založila v roce 2016 skupina výrobců pneumatik aktivních na území ČR jako reakce na jejich zákonnou povinnost zřídit místa zpětného odběru jejich výrobků. Zákon č. 185/2001 zároveň stanovuje, že tento odběr musí být pro koncové uživatele bezplatný a bez návaznosti na koupi nových produktů. Český plán odpadového hospodářství dal pro rok 2020 za cíl vysbírat 80 % pneumatik uvedených na trh, to se povedlo už v roce 2017. Pneumatiky se po sběru recyklují: semelou se na granulát, ze kterého vznikají protihlukové stěny či podklad sportovních a dětských hřišť. Druhou možností je spálení při výrobě cementu. 

Emisní norma je závazný právní standard, požadavek nebo nařízení formulované veřejnou správou, které stanovuje maximální hodnoty škodlivých a nebezpečných látek, které je možné vypouštět do životního prostředí při výrobě, spotřebě, využívání určitých technologií či dalších činností.

V evropském prostředí můžeme mluvit především o emisních normách pro osobní vozy a lehká užitková vozidla (Euro 1-6) a pro autobusy a nákladní vozidla (Euro I-VI). Tyto normy určují limitní hodnoty škodlivin vypouštěných do ovzduší spolu s výfukovými plyny motorových vozidel v zemích EU. Konkrétně jde o emise oxidu uhelnatého, uhlovodíku, oxidů dusíku a pevných částic. Vozidla uvedená na trh po roce 2020 musí vypouštět v průměru maximálně 95 g CO2 na kilometr, což odpovídá spotřebě 3,54 litrů nafty či 4,06 litrů benzínu na 100 km. Odborníci očekávají, že takto přísný limit povede k odklonu od spalovacích motorů a k aktivnějšímu vývoji alternativních pohonů.

V současnosti se jedná o hrozbu pro trvalou udržitelnost úrodnosti půdy. Původně byla eroze přirozeným procesem, kdy činnost větru, vody, sněhu, ledu, pohyblivých zvětralin nebo nezpevněných usazenin způsobila mechanický přenos, sesuv nebo odnos půdy a v rámci ekosystémů měla svůj význam.

V současnosti ale můžeme k erozi připojit také synonymum degradace půdy, protože činnost člověka od dob kolektivizace zemědělství zpustošením mezí, alejí, luk a přirozených břehů toků budováním silnic a železničních tratí uvolnila cestu intenzivnějšímu působení výše zmíněných přírodních činitelů, narušila ekosystém a snížila přírodní ochranu půdy. Ztrácí se orná část a mění se její fyzikální vlastnosti. Eroze orbou je dnes jedním z nejvýznamnějších procesů degradace půdy. Jedná se o nežádoucí pohyb půdy ve směru ze svahu a vzniká neuváženými agrotechnickými zásahy – orbou po spádnici.  

Řešení, jak zamezit nebo zpomalit nežádoucí proces eroze, je řada: orba po vrstevnici, pěstování tzv. meziplodin, kompostování, budování průlehů, větrolamů, zasakovacích pásů atp. 

Fast fashion neboli rychlá móda je nadměrná produkce textilu v krátkém časovém horizontu za velmi nízké ceny a za neetických výrobních podmínek. Světové módní řetězce nabízejí několik nových kolekcí měsíčně, kvalita takového oblečení je přímo úměrná jeho ceně. Fast fashion implikuje závažný problém textilního odpadu, textilní průmysl je kvůli tomuto fenoménu druhým největším znečišťovatelem životního prostředí. Rychlost ovlivňuje návyky spotřebitelů nepřemýšlet udržitelně, ale kupovat si oblečení z velké části jenom proto, že je levné, nevážit si jej, použít jej několikrát a pak ho vyhodit nebo si jím “ucpávat” skříň. Velkým problémem fast fashion je také vykořisťování lidí, kteří toto oblečení šijí za zcela neetických podmínek, co se týče pracovní doby, prostředí i mzdy. Výjimkou není ani dětská práce.  

Problém fast fashion se do širšího povědomí dostal po tragédii Rana Plaza v bangladéšské Dhace v roce 2013, kdy došlo ke zhroucení továrny na výrobu levného oblečení pro západní svět. Důvodem bylo zejména přetížení budovy, která měla původně sloužit pouze ke komerčním účelům. Majitel Sohel Rana z ní ale postupně vybudoval továrnu bez ohledu na to, že objekt na tyto účely nebyl ani navržen, ani postaven. Zemřelo více než 1100 lidí, přes 2500 lidí bylo zraněno.

Fosfáty nebo také fosforečnany jsou biochemické látky využívané k výrobě hnojiv a ke změkčování vody. Konkrétně jde o soli kyseliny fosforečné, které se v přírodě vyskytují buďto v minerálech nebo v živých organizmech (v kostech, zubech, v rohovině či v krvi). V minerální podobě se fosfáty těží především v Číně, USA, Sýrii a v severozápadní Africe.

Světové zásoby fosfátových rud v posledních letech prudce klesají s nárůstem zemědělské produkce. Evropská unie proto minerály, z nichž se fosfáty těží, v roce 2014 zařadila na seznam kritických surovin. Odborníci odhadují, že bez nich se zemědělská produkce sníží až o 50 %. Využívají se i v ekologickém zemědělství. Fosfáty se přidávají také do potravin (sója, tavené sýry, cola) a při jejich zvýšeném dlouhodobém příjmu mohou způsobovat zdravotní komplikace.

Důležitá složka průmyslových a přírodních hnojiv, bez které se zemědělství, jak jej dnes známe, neobejde. Široké využití má také v různých odvětvích průmyslu. V současnosti se těží zejména z minerálních nerostů – apatit, wavellit, vivianit. Plýtváním ale dochází k vyčerpání minerálního rezervoáru, úplné vyčerpání se odhaduje na rok 2040. Paradoxem vedle toho je, že fosfor patří mezi nejvýraznější kontaminanty půdy a eutrofizovaných (živinami obohacených) vodních zdrojů – a to z odpadních vod. Fosfor je totiž obsažen také v lidské moči. Z odpadních vod se dá dobře vyabstrahovat, což s následným využitím v zemědělství představuje uzavření cyklu materiálu, kvůli nedostatečné legislativě se to ale v naší krajině neděje na maximum.  
V přírodě se fosfor vyskytuje jenom ve sloučeninách. Nachází se také v kostech, derivátech kůže nebo krvi dobytka. Se značkou P a protonovým číslem 15 je součástí Mendělejevové periodické tabulky prvků.

Fosilní paliva jsou vyčerpatelné suroviny, jejichž spalováním vzniká velké množství energie. Vznikly v minulých geologických dobách anaerobním (bez přístupu vzduchu) rozkladem odumřelých částí rostlin a těl živočichů včetně fytoplanktonu a zooplanktonu na dně moří a oceánů. V průběhu časů se tato organická hmota smíchala s blátem a zůstala ležet pod velkými nánosy, vystavěna vysoké teplotě a tlaku v zemské kůře. Fosilní paliva jsou tedy nerostné suroviny, zejména uhlí, ropa, zemní plyn, které člověk využívá a také drancuje mnohem rychleji než stačí vzniknout, jelikož se jedná o časový horizont milionů let, a proto představují neobnovitelný zdroj.

Obsahují vysoké procento uhlíku a jejich spalováním člověk vyprodukuje více než 20 miliard tun CO2 ročně. Tím narůstá objem skleníkových plynů v atmosféře, protože přírodní procesy nestíhají takovou produkci oxidu uhličitého zpracovat, a to přispívá ke globálnímu oteplování. Jejich průmyslové využívání v energetice představuje znečišťovatele životního prostředí číslo jeden. 

V porovnání s obnovitelnými zdroji vyprodukují více energie za méně času, což je sice ekonomicky výhodnější, ale zcela neudržitelné. Navíc jejich nešetrná těžba – povrchové a hlubinné doly, ropné plošiny, tankery, ropovody – způsobuje emise dalšího jedovatého plynu do atmosféry – oxidu siřičitého, SO2.

Fotovoltaické či solární panely jsou plochá zařízení na střeše domu nebo jiného objektu, které svým povrchem přijímají sluneční záření a mění ho na energii. Obsahují křemíkové polovodiče, hliníkové rámy, plastový podklad a krycí vysoce propustné sklo. Křemíkové články přetvářejí sluneční paprsky na elektrickou energii k vytápění či k ohřevu vody. Elektřina je ze solárního panelu odváděna kabely a napojena na spotřebiče, na nabíjení akumulátoru nebo na dodávku do distribuční sítě. Aplikují se na jižní stranu pod úhlem 30° až 60°. Elektrický výkon panelů je udáván v jednotkách Watt peak (Wp). 
Díky fotovoltaice můžou být domácnosti částečně energeticky soběstačné. Největší efektivita je zabezpečena za přímého slunečního záření, když je obloha zamračená, produktivita se snižuje i o polovinu a více, takže množství generované energie kolísá v závislosti od počasí.  

Poprvé se fotovoltaické panely začaly používat na konci sedmdesátých let dvacátého století. V tom čase byla jejich cena ještě hodně vysoká, dnes jsou cenově běžně dostupné a v porovnání s minulostí také efektivnější. Nejrozšířenější jsou dnes v Kalifornii a Německu. Na konci životnosti, která se odhaduje zhruba na 30 let, se komponenty lehce recyklují. Některé druhy fotovoltaických panelů (amorfní) můžou obsahovat i těžké nebo toxické kovy, třeba kadmium. 

Dle technologie výroby článků se panely rozdělují na monokrystalické, polykrystalické, které jsou vyrobené z křemíku, a tenkovrstevné (amorfní), které jsou vyrobeny z různých materiálů – amorfní křemík, mikrokrystalický křemík, síra atp.

Člověk svojí průmyslovou činností způsobil zvýšení koncentrace skleníkových plynů v atmosféře, a tím narušil rovnováhu, díky které se na planetě vyvinul život, jaký známe. Následkem toho dochází k nedostatečnému propouštění přebytečné energie ze slunečního záření, která místo toho, aby se v podobě tepelného (infračerveného) záření vracela zpět do vesmíru, zůstává pod slupkou atmosféry a způsobuje klimatické změny, resp. globální oteplování. Princip tohoto jevu se nazývá i skleníkový efekt, protože ekosystém Země funguje podobně jako skleník. Z globálního pohledu má teplota tendenci stoupat, neznamená to ovšem, že by se mělo ve všech oblastech světa oteplit.

Vychýlení klimatické rovnováhy s sebou nese v souvislosti s oteplením v mnoha oblastech spoustu dalších fatálních důsledků – tání ledovců a stoupání hladiny moří, záplavy, zasolování půdy, s tím spojena ztráta zemědělské půdy, z čeho plyne nedostatek produkce potravin a riziko hladomorů, narušení podzemních zdrojů pitné vody, rozšíření hmyzích škůdců a přenašečů chorob, někde menší srážky a sucho, jinde větší srážky a záplavy, lesní požáry… Vzrostlé lesy a mořský plankton fungují jako největší absorbent CO2 na naší planetě, tudíž se zánikem lesů se zvyšuje riziko skleníkového efektu.

Herbicid je přípravek používaný v zemědělství k likvidaci nežádoucích rostlin, jako například plevelů a invazivních rostlin. Herbicidy mají řadu negativních účinků na lidské zdraví, a proto lze většinu herbicidů považovat za nebezpečné látky s toxickými nebo karcinogenními účinky. Nejznámější značkou herbicidu je Roundup, jehož účinnou složkou je glyfosát. Jeho používání je v některých zemích zakázáno (například v Rakousku), v Česku se proti jeho zákazu postavili velcí industriální zemědělci.

Hydal je česká biotechnologie, která prostřednictvím bakterií, které se krmí fritovacím olejem, vytváří přirozeně rozložitelný bioplast. Z biopolymeru PHA (polyhydroxyalkanoát), který bakterie v procesu vyprodukují, se v další fázi vyrábí biodegradabilní, tzn. biologicky rozložitelný v půdě, vodě a v mořích, biomateriál P3HB. Jeho potenciál je ve výrobě bioplastů i biokosmetiky bez mikroplastů.  

Hydal se tak řadí mezi technologie tzv. upcyclingu. Bakterie umí tento biopolymer nejen vyrobit, ale i zrecyklovat, a to tak, že pokud jej nespotřebuje sama bakterie, slouží jako potrava pro další mikroorganismy. Vzniklý polymer typu PHB je tak 100 % odbouratelný v přírodě. Největší přínos Hydal spočívá v částečném umožnění řešení problémů se znečištěním planety plasty a mikroplasty. Pod Hydal je podepsaná česká společnost NAFIGATE Corporation ve spolupráci s FCH VUT Brno, Mikrobiologickým ústavem AV ČR, VŠCHT Praha a VUCHT Šaľa. 

Inovace jsou pro zavedení cirkulární ekonomiky klíčové. Inovace, tedy nové způsoby či technologie, pomáhají chápat odpad jako zdroj, čímž se šetří nejen primární zdroje, ale i rozpočty firem a obcí. Využívání recyklovaných a recyklovatelných materiálů a nových udržitelných technologií je také základem pro vznik nových Start-Upů. Nejrůznější inovace a nové technologie představuje Institut Cirkulární Ekonomiky v rámci svých osvětových aktivit. 

Jídlo tvoří základ našeho bytí. Během nákupu potravin a jejich zpracovávání je třeba dbát na ekologické aspekty jejich produkce, stejně jako jejich spotřeby. Ekologická udržitelnost, jedna ze zásadních pilířů cirkulární ekonomiky, bere ohled na lokálnost a sezónnost potravin, nakupované množství, složení (například obsah palmového oleje). Ekologické, ale i ekonomické a sociální aspekty mohou v potravinách být nejrůznějšími způsoby certifikovány (Fair Trade, UTZ, Rainforest Alliance…).

Klima (podnebí) je výsledkem působení řady faktorů. Zjednodušeně je můžeme rozdělit na mimozemské (např. slunečné záření), terestické (vlastnosti zemského povrchu jako je typ, rozložení pevnin a oceánů, sopečná činnost, druh vegetace) a antropogenní (v důsledku lidské činnosti – emise skleníkových plynů, urbanizace). Změny probíhají v dlouhodobých časových intervalech. Studiem podnebí se zabývá klimatologie. Klima je charakterizováno dlouhodobými průběhy teploty, vlhkosti, tlaku vzduchu, větrů, srážek, koncentrací částic a dalších meteorologických prvků v dané oblasti. 

Klimatická změna probíhá již miliony let. Změny v četnosti a intenzitě extrémních jevů, jako jsou například vysoké teploty, sucho, přívalové deště, povodně a intenzivní tropické cyklony, byly však pozorovány v posledních dekádách a jejich důsledky bývají často ničivé. Do konce 21. století se pro některé oblasti odhaduje, že se sucho stane v některých obdobích déletrvajícím a intenzivnějším (např.: jižní Evropa a Středozemí, střední Evropa, centrální Severní Amerika, centrální Amerika a Mexiko, severovýchodní Brazílie, jižní Afrika, jižní Austrálie a Nový Zéland). Ve většině subtropických regionů se vlivem změny klimatu sníží množství obnovitelných zdrojů vody, zásoby podzemní vody výrazně poklesnou a zintenzivní se soutěživost jednotlivých sektorů o vodní zdroje. 

Kompost je složen ze stabilizovaného organického materiálu, který vznikl řízeným rozkladem biologicky rozložitelného odpadu neboli kompostováním. Ke kompostování slouží kompostéry. Každý zahrádkář by svůj kompostér měl mít a kdo nemá zahradu, může se v okolí porozhlédnout po hnědé popelnici, kam bioodpad patří. Zpracování bioodpadu kompostováním zabraňuje zvýšenému úniku metanu, který se řadí mezi skleníkové plyny. Navíc vzniká kompost, jehož použitím obohatíte půdu o organickou hmotu, humus a živiny. Kompost se dá použít také do květináčů, ale pozor, je potřeba jej smíchat s běžnou hlínou v poměru asi 1:4.

Kompostéry slouží k hromadění biologicky rozložitelného odpadu, který v nich pak může zrát a proměnit se v hodnotný kompost. Kompostérů existují desítky druhů, z nichž každý se liší v požadované péči. Vybrat kompostér vhodný pro vaše potřeby vám pomůže specializovaná stránka kompostuj.cz. Kompostéry se dají za příznivé ceny pořídit, nebo vyrobit vlastnoručně třeba ze starých palet. Doporučovány jsou tříkomorové kompostéry, do jedné komory se odpad vkládá, v druhé probíhá zrání a ve třetí se hromadí hotový kompost, který dále můžete používat, především jako hnojivo pro záhony. 

Kompostování je proces, kterým se biologicky rozložitelný odpad mění na kompost. Aby kompost vznikal je nutné udržet přístup kyslíku (k tomu dopomáhá pravidelné prohazování kompostu), svou roli hraje také vlhkost a teplota, pak bakterie a další organismy. Kompost je na živiny bohatý materiál a slouží jako výborné hnojivo. Pokud biologicky rozložitelný odpad skončí na skládce ve směsi, nerozkládá se v kontrolovaných podmínkách a vzniká tak velké množství metanu, který patří mezi skleníkové plyny. Pokud nemáte vlastní kompost, hledejte ve svém okolí hnědé popelnice, vyhrazené na bioodpad a o vaše organické zbytky se postará některá z průmyslových kompostáren.

Mezi základní funkce půdy patří produkce potravin, zásobárna vody a filtrační funkce, koloběh látek, genetická banka mikroorganismů, rekreace nebo stavební činnost. Základní hlediska pro odvození kvality půdy jsou trvale udržitelná produkce zemědělských plodin, kvalita životního prostředí a zdraví živých tvorů. Mezi hlavní indikátory patří parametry fyzikální (textura, pórovitost, retenční vlastnosti, hloubka prokořenění atd.), chemické (obsah živin – dusík, uhlík a stopových prvků…) a biologické (zaplevelení, fytotoxicita, mikrobiální biomasa, výskyt škůdců).

Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy (VÚMOP) předpokládá rostoucí nebezpečí větrné eroze půdy. Rozloha ploch ohrožených větrnou erozí se stále zvětšuje, a to mimo jiné v důsledku lidské činností a neudržováním současných liniových prvků v krajině. Zároveň v důsledku silného zintenzivnění zemědělství dochází v posledních desetiletích ke znatelnému úbytku míry druhové biodiverzity zemědělské krajiny. Intenzivní zemědělství totiž využívá značné množství fosilních vstupů ve formě dusíkatých a fosforových hnojiv a agrochemikálií.

Jedná se dešťové srážky, které obsahují vodu s pH nižším než 5,6 a obsahují tedy vyšší koncentraci kyselin. Přirozený zemský déšť má obvykle pH v rozmezí 5,6–6. Nejčastějším zdrojem kyselých dešťů jsou kyseliny sírové a dusičné, které vznikají v atmosféře fotochemickou reakcí z oxidu siřičitého a oxidu dusíku. Ty se uvolňují do ovzduší sopečnou aktivitou, mikrobiálními procesy probíhajícími v půdě nebo lidskou činností, nejčastěji pálením materiálů s vysokým obsahem síry a dusíku, jako je hnědé uhlí. Voda s vyšším obsahem kyselin je zároveň nebezpečná pro životní prostředí i pro člověka kvůli vysokým obsahům toxických iontů a schopností mobilizovat těžké kovy obsažené v půdách. Ve vodě s pH nižším než 4,5 například nepřežijí žádné ryby. Kyselý déšť vzniklý z průmyslové výroby způsobily v minulosti například zničení lesů na severních a západních hranicích České republiky. 

Z ekonomického hlediska je lokalizace opakem procesu globalizace, tedy propojování především ekonomických aktivit na celosvětové úrovni. Cirkulární ekonomika v praxi ukazuje, že nejšetrnější využívání přírodních zdrojů se děje lokálně, v ideálním případě jde o využívání lokálních zdrojů, distribuce výrobků v rozsahu několik desítek kilometrů (za účelem snižování emisí skleníkových plynů z dopravy na dlouhé vzdálenosti) a lokální spotřeba. V mnoha případech je úplná lokalizaci výroby nemožná, Evropa závisí na dovozu například drahých kovů ze zahraničí. Lokalizace produkce a spotřeby lze ideálně realizovat například v zemědělství, lesnictví, energetice nebo stavebnictví.

Minimalismus je původně umělecký směr, dnes životní styl, kdy se člověk obklopuje jenom věcmi, které jsou nezbytné pro jeho život a vývoj, a svůj čas věnuje jenom činnostem, které ho dělají spokojeným. Právoplatná jsou zde hesla: méně je více nebo méně mít a méně chtít. Minimalismus jako životní styl vznikl reakcí na explozi neomezených možností v oblasti vlastnění věcí, která nastala v devadesátých letech dvacátého století. Nejčastěji se týká oblečení, ale jedná se i o čas a informace. Myšlenka minimalismu zní též: vědomě si vybírám, co a proč budu vlastnit. Minimalismus obsahuje také ideu bezodpadovosti. 

Na začátku slovo minimalismus označovalo umělecký směr, který vznikl v šedesátých letech minulého století v Americe, ohlašující návrat k původním strukturám.

Nová zelená úsporám je český dotační program zaměřený na úspory energie v budovách pro bydlení. Podporuje snižování energetické náročnosti obytných budov (komplexní nebo dílčí zateplení), výstavbu či nákup domů s velmi nízkou energetickou náročností, environmentálně šetrné způsoby vytápění a instalaci obnovitelných zdrojů energie. Cílem programu je zlepšit stav životního prostředí snížením produkce škodlivých emisí a tím přispět k úspoře energie a stimulaci české ekonomiky. Dalšími přínosy jsou například zlepšení kvality bydlení občanů a zlepšení vzhledu měst a obcí. Program je financován z výnosů prodeje tzv. emisních povolenek EUA (European Union Allowance) a EUAA (European Union Aviation Allowance).

Obce (a města) hrají zásadní roli při zacházení s komunálním odpadem, ať už směsným, nebo tříděným. Obce si mohou nechat vypracovat podrobné studie odpadového hospodářství na základě fyzických analýz odpadu, protože rozbor odhalí produkci jednotlivých druhů odpadů v SKO a případné mezery v jeho třídění. Následně je navržen způsob udržitelného nakládání s odpady, které v důsledku sníží náklady spjaté s vývozem odpadu.

Existují různé způsoby zefektivnění odpadového hospodářství, například systémy „Zaplatíš, kolik vyhodíš“ (účtuje svoz směsného komunálního odpadu podle frekvence, podle hmotnosti nebo objemu a tím nabádá k většímu třídění) a „Sběr ode dveří ke dveřím“ (občané mají nádoby na třídění přímo u svých domů) jsou velice férovým a efektivním způsobem, jak ušetřit, protože občané platí jen za to, co vyprodukují a ti, kteří omezují objem odpadu a více třídí, zaplatí výrazně méně než ostatní.

Oběhové hospodářství je alternativním názvem pro cirkulární ekonomiku. Cirkulární ekonomika se často definuje jako koncept, ve kterém neexistuje odpad. Cirkulární ekonomika nachází inspiraci v přírodních ekosystémech, které jsou založené na dokonalých a funkčních cyklech organických živin. Tuto představu aplikuje ve světě lidí. Mezi základní principy, které cirkulární ekonomiku definují, patří: uzavírání toků materiálů ve funkčních a nekončících cyklech, kde neztrácejí hodnotu, čerpání energie z obnovitelných a udržitelných zdrojů a navrhování takových produktů a služeb, které nemají negativní dopady na přírodní ekosystémy a lidské zdroje.

V porovnání s lineárním modelem, cirkulární ekonomika odděluje hospodářský růst od potřeby těžit nové a vzácné materiály. V realitě je toho dosaženo zaměřením se na materiálové úspory, opětovné použití, opravu a změnu ekodesignu výrobků nebo naplňování potřeb zákazníků novými službami namísto prodeje. Vlastnictví je nahrazováno pronájmem a maximálním využíváním potenciálu výrobku.

Cirkulární ekonomika je strategie udržitelného rozvoje, která vytváří funkční a zdravé vztahy mezi přírodou a lidskou společností. Dokonalým uzavíráním toků materiálů v dlouhotrvajících cyklech oponuje našemu stávajícímu lineárnímu systému, kde jsou suroviny přeměněny na produkty, prodány a po skončení své krátké životnosti spáleny nebo skládkovány.

Obnovitelné neboli alternativní zdroje energie jsou takové zdroje, u kterých je možné opakovatelné využití a nedají se tak teoreticky vyčerpat. Lidmi nejčastěji využívané obnovitelné zdroje jsou: sluneční, vodní a větrná energie, energie biomasy, geotermální energie či energie prostředí zachycená tepelným čerpadlem. Zákon č. 165/2012 Sb. k těmto zdrojům počítá ještě energii skládkového plynu, kalového plynu z čistíren odpadních vod a energii bioplynu. Evropská unie si dala za cíl mít v roce 2020 obnovitelné zdroje zastoupeny 20 %, v roce 2018 to bylo 18,9 %. Česká republika je aktuálně na úrovni asi 15,5 %, ze které chce do roku 2030 vyrůst na 22 %. Řada odborníků včetně zástupců EU cíl kritizuje jako příliš neambiciózní. 

Odpadová analýza má za cíl zjistit, v jakém stavu se nachází odpad v obci, ve firmě nebo na jakémkoli jiném místě, a kolik procent tvoří jednotlivé složky odpadu (plast, papír, sklo, bioodpad atd.) v celkovém počtu směsného komunálního odpadu. Analyzovaný vzorek většinou tvoří přibližně 300–500 kg směsného komunálního odpadu. S analýzou odpadu se dále dá pracovat za účelem přehodnocení odpadové politiky a zavedení principů cirkulární ekonomiky.

Odpadovou analýzu a její vyhodnocení provádí Institut cirkulární ekonomiky.

Organický odpad nebo také bioodpad, to jsou především rostlinné zbytky z kuchyně, zahrady i údržby veřejné zeleně. Recykluje se nejjednodušeji ze všech druhů odpadu a jednoduché je i jeho další využití ve formě kompostu, kvalitního hnojiva, zlepšujícího vlastnosti půdy. Kompostování umožňuje vytváření uzavřených cyklů cenných živin do půdy. Výhodou jsou v tomto případě nízké náklady a fakt, že samotným kompostováním v domácích podmínkách lze jednoduše předcházet vzniku odpadu v místě jeho vzniku. Začátkem roku 2015 vstoupila v platnost novela zákona o odpadech, která ukládá obcím povinnost zajistit občanům oddělený sběr bioodpadu.

Ozonová díra je narušená či zeslabená část ozonové vrstvy v zemské atmosféře. Objevuje se na přelomu zimy a jara nad Antarktidou a v menší míře i nad severním pólem. Způsobuje jí velké množství chloru a bromu v ovzduší, což blokuje reakce vedoucí ke vzniku ozonu. Ozonová díra propouští na zem ultrafialové záření, které znamená pro lidi i zvířata velké zdravotní riziko. Vědci si slábnoucí ozónové vrstvy všimli poprvé už v 60. letech. V roce 1987 byl vydán Montrealský protokol omezující především škodlivé freony, využívané ve sprejích, chladničkách či klimatizacích. V posledních letech vědci pozorují, že se díra postupně zaceluje. 

Obecně lze říct, že pasivní domy jsou energeticky nenáročné stavby. Splňují ale přísnější kritéria než domy nízkoenergetické, a ještě o příčku nad nimi jsou zase domy nulové. Pasivní dům má jednoduchý tvar, který dobře drží teplo, ideálně je orientovaný směrem k jihu a vyznačuje se kvalitní izolací. Specifikem je automatické větrání, které probíhá průběžně a udržuje uvnitř příjemný vzduch i bez průvanu. Čerstvý vzduch zvenčí se zahřeje teplem vydýchaných a odváděných plynů v tzv. rekuperační jednotce. Energii dům často čerpá z vlastních zdrojů i jinými způsoby, např. solárními panely. Za vytápění tak běžný dům ročně zaplatí až 25 tisíc ročně, u pasivního domu by cena energií na vytápění neměla přesáhnout 3 tisíce za rok. 

Permakultura je trvale udržitelný způsob hospodaření, ať už na zahradě, na farmách, v domácnostech či u vodních ploch. Využívá a přizpůsobuje se klasickému běhu přírody, a provázanosti v ní. Permakultura má několik zásad. Mezi nimi například respektování přírodních zákonů, využití místně dostupných zdrojů a šetrné zacházení s nimi, péče o rozmanitost a úcta k ní, jednej pomalu a vytrvale, poděl se o nadbytečné zdroje… Ačkoli samotný koncept vznikl až po roce 1970, je permakultura návrat k tradičním postupům, přesto se nebrání užívání moderní technologie ani poznatkům vědy. Permakulturní způsoby jsou designově náročné, na druhou stranu šetří práci i energie. 

Pesticidy jsou chemické prostředky, které se užívají k zamezení ztrát na kulturních rostlinách, zásobách potravin i krmiv. Podle biologické účinnosti se dělí na insekticidy (proti hmyzu), herbicidy (proti plevelům), fungicidy (proti houbám), rodenticidy (proti hlodavcům) a další. S rozšířením aplikace pesticidů vzniklo však i mnoho problémů. Dostaly se tak do oběhu tisíce tun chemických sloučenin, mnohdy dosti toxických nebo s jinými nežádoucími vlastnostmi. Nadměrné používání pesticidů a jiných cizorodých látek se projevuje v konečné fázi zvýšenou zátěží organismů a narušením jejich fyziologických procesů. Pesticidy se dnes používají na většině rozlohy zemědělské půdy.

Polyethylentereftalát (PET) je termoplast ze skupiny polyesterů. Využívá se k výrobě PET lahví, ale také fólií, sáčků a polyesterového oblečení, které se nemačká a nevsakuje tekutinu. Další využití nachází při výrobě technických výlisků, například vstřikovaných dílů elektromotorů. Materiál je pevný, tuhý, má dobré izolační vlastnosti a vyniká odolností vůči navlhnutí a většině kyselin. Navíc se velmi dobře recykluje. Z PET lahve tak může vzniknout nová lahev nebo třeba oblíbený městský batoh Fjällräven. Kvalita druhotného výrobku ale závisí na čistotě odpadního materiálu, což je stále aktuální výzva pro třídicí systémy po celém světě. Stejně jako jiné plasty i PET v určitých situacích uvolňuje nebezpečné látky: při degradaci se uvolňuje acetaldehyd nebo oxid antimonitý. 

Způsob spotřeby lidí žijících v bohatém světě převyšuje možnosti, které naše planeta poskytuje. V roce 2009 publikoval Johan Rockstrom se svými kolegy (Stockholm Resilience Center) koncepci planetárních mezí (Planetary Boundaries), které by lidstvo nemělo překročit, aby nedošlo k závažným ekologickým katastrofám. Mezi tyto meze patří změna klimatu, ztráta biologické rozmanitosti, biochemické toky fosforu a dusíku, okyselení oceánů, odlesňování a změny ve využívání půdy, využívání sladkovodních zásob, poškození ozonové vrstvy, atmosférický aerosol a chemická kontaminace. Autoři tvrdí, že 3 meze již byly překročeny: změna klimatu, biologický tok dusíku a ztráta biodiverzity.

Podle Organizace OSN pro výživu a zemědělství FAO přijde každý rok vniveč zhruba jedna třetina veškerých potravin. Tržní cena těchto potravin odpovídá přibližně hrubému domácímu produktu Švýcarska. V Evropě vyhodí člověk v průměru 95–115 kilogramů potravin, v méně rozvinutých zemích 6-11 kg. Přitom na světě je 820 miliónů lidí, kteří trpí hladem a podvýživou a jsou závislí na potravinové pomoci. Na snížení potravinového odpadu přitom existují jednoduché návody, například nezaměňovat pojmy „spotřebujte do“ a „minimální trvanlivost“, správné skladování potravin, tipy na nákupy atd. V Česku se problematikou plýtvání zabývá organizace Zachraň jídlo.

Potravinové banky jsou neziskové organizace, které shromažďují potraviny pro charitativní účely. Koncoví zákazníci potravinových bank jsou děti, matky samoživitelky, senioři, postižení nebo lidé bez domova. Cílem těchto bank je snížení plýtvání potravinami, pomoc nejpotřebnějším a zvyšování solidarity ve společnosti. Potraviny banky získávají od potravinových řetězců, z potravinových sbírek, evropského programu potravinové a materiální pomoci, od pěstitelů, producentů a jednotlivců. Minimálně z 75 % se jedná o potraviny určené k rychlé spotřebě, s uplynulou dobou minimální trvanlivosti, neprodejné potraviny s poškozeným obalem nebo například špatným označením, které by jinak skončily na skládce nebo ve spalovně. Každý rok také probíhá potravinová sbírka, do které se mohou zapojit všichni občané. 

Půda tvoří nejsvrchnější vrstvu zemské kůry a je produktem přeměn minerálních a organických látek. Zaniká procesem eroze. V Česku v zemědělském sektoru ubývá zemědělské půdy i zemědělců (nedostatečná generační obměna). Podle Ministerstva zemědělství je více než 74 % zemědělské půdy je pronajímáno. Důsledkem toho je méně šetrné nakládání s půdou ze strany některých zemědělců. V České republice je určitou formou vodní eroze potenciálně ohroženo 54 % zemědělské půdy, nejohroženější půdy erozí jsou na 18 % území ČR.

Polyvinylchlorid (PVC) patří mezi tři nejpoužívanější plasty na světě. Dá se jednoduše zpracovávat svařováním, lepením, ohýbáním či řezáním. Je odolný vůči povětrnostním vlivům, stárnutí a zvládá provozní teplotu do 70 °C. Má široké využití ve stavebnictví, zdravotnictví, elektronice či automobilovém průmyslu. PVC je problematický rizikem vypouštění karcinogenních a dalších škodlivých látek při výrobě či hoření, často obsahuje také změkčovadla narušující u mužů endokrinní systém. Výhodou je naopak jeho recyklovatelnost, výrobky z termoplastického PVC lze poměrně snadno rozdrtit a po přetavení použít do nového výrobku. Využívají toho výrobci střešních krytin nebo zahradních prvků. 

Re-use, občas též reuse, lze do češtiny přeložit jako opětovné použití. V základním principu nakládání s odpady RRR, je reuse na druhém místě. Tři „R“ jsou zde pro redukci odpadu, dále reuse pro opětovné použití a nakonec pro recyklaci. Pokud pro vás něco nemá hodnotu, můžete to dostat zpět do života například darováním, nebo prodejem na bazaru. Další cestou, jak věcem vrátit život může být upcyklace, tedy vylepšení samotné věci. Důležité je se před vyhazováním zamyslet, jestli pro tuhle věc někdo ještě využití nenajde. Princip reuse ale nemá vézt k hromadění věcí, naopak je důležité vytvořit infrastrukturu pro tok věcí z druhé ruky. Typickým příkladem jsou reuse centra.

Retenční nádrž slouží k zadržování a hromadění dešťové vody. Klasicky jde o velké objekty, které mají chránit kanalizaci a vodní toky před zahlcením vodou při přívalových deštích. Domácí retenční nádrže zadržují vodu pro další použití. Do nádrže mohou být svedeny okapy z okolních střech. Nasbíranou dešťovkou lze následně zalévat zahradu, či splachovat záchod. Především na zahradě si tak snadno uděláte zásobu vody na zalévání obzvláště v době, kdy se bez deště ocitáme i na dlouhé týdny. Pro budování retenčních nádrží i jiných systémů, které pomáhají šetrnějšímu hospodaření s vodou, byla v ČR vypsána dotace Dešťovka. Výzva je stále aktuální.

Základním cílem sdílené ekonomiky má být zvýšení efektivity využívaných zdrojů, vedlejším účinkem může být šetření peněz, probouzení lidské sounáležitosti a budování komunit. Sdílená ekonomika stojí na základních principu, že důležitější než věci vlastnit je spíše přístup k nim, protože to je levnější a šetrnější k přírodě. Mnoho věcí, které vlastníme využíváme velice málo, oblíbeným příkladem je vrtačka, proto je smysluplné ji sdílet spolu s dalšími lidmi kteří ji používají stejně málo, ale přesto se bez ní neobejdou. Mezi platformy, které se řídí principy sdílené ekonomiky v ČR patří například Rekola, Knihovna věcí, Autonapůl, či drobné knihovničky, které potkáte na veřejných prostranstvích.

Zevo neboli zařízení na energetické využití odpadu doplňuje koncept oběhového hospodářství, kdy spalováním zbytkového odpadu z recyklace v kombinaci s komunálním odpadem vytváří tepelnou a elektrickou energii. Odpad je spalován, aby dal vznik vodní páře, a ta elektrické a tepelné energii. Znamená to vytvořit 35 – 40 tun vodní páry za hodinu nebo efektivně eliminovat deset tun odpadu za hodinu. V současnosti je to nejekologičtější způsob zacházení s komunálním odpadem a zbytkovým odpadem z recyklace. Inspirace pochází od skandinávských zemí, kde oběhové hospodářství funguje na sto procent. Na území ČR k roku 2020 stojí čtyři spalovny ZEVO, a to v Brně (nejstarší), v Praze, Liberci a v Plzni (nejmladší). 

Znečištění zdrojů je uvolnění environmentálních kontaminantů do životního prostředí. Mezi hlavní typy znečištění patří znečištění vzduchu (typicky oxidy uhelnatý, uhličitý, siřičitý, dusíku), vody (pesticidy, průmyslová hnojiva, rozpouštědla), půdy (těžké kovy, herbicidy, pesticidy, uhlovodíky). 

Mezi zdroje největšího znečištění patří průmysl, doprava a zemědělství. Hovoří se ale také o hlukovém nebo světelném znečištění. Přechod na ekologicky udržitelné technologie a omezování jakéhokoliv druhu znečištění by měl být základním předpokladem naplňování principů cirkulární ekonomiky.

Zpětný odběr výrobků (ZOV) vychází z principu individuální odpovědnosti výrobce zajistit nakládání s výrobky po ukončení jejich životnosti. Zpětný odběr shromažďuje nebezpečné nebo znovupoužitelné a recyklovatelné výrobky. K efektivnímu fungování zpětného odběru je podstatná informovanost a motivace spotřebitelů. Odpovědnost za celý životní cyklus výrobku včetně zajištění ZOV je stanovena v souladu s evropskou legislativou všem osobám, které uvádějí na český trh obaly, vozidla, elektrická a elektronická zařízení, zářivky a výbojky, baterie a akumulátory a v neposlední řadě pneumatiky.