O bioodpadu už bylo napsáno mnoho návodů, jak na něj, a přece tvoří největší podíl směsného komunálního odpadu. Mnoho bioodpadu tak končí na skládce, kde v důsledku nedostatečného přístupu vzduchu vzniká metan, tedy plyn s 28× silnějším skleníkovým efektem, než má oxid uhličitý.
Ale proč měnit dobře zajetý systém, z kterého profituje několik málo firem, že? Bohužel to vypadá, že jejich lobbistická síla a na hlavu postavené argumenty odsunou zákaz skládkování až na rok 2030, a tak budeme dalších 10 let vesele mrhat tímto cenným materiálem s potenciálem zlata. Pojďme se tedy na tuto problematiku podívat trochu komplexněji.
Nepleťme si pojmy s dojmy
Češi jsou neustále chváleni, jak dobře díky systému barevných popelnic třídí své odpadky. Už málokdo si ale uvědomuje, jak (malá) část vytříděného odpadu je reálně opravdu zrecyklována nebo zpracována. Ale to trochu odbíháme. Biologicky rozložitelný odpad (bioodpad i gastroodpad dohromady) tvořil v roce 2019 podle fyzických analýz Institutu Cirkulární Ekonomiky 34,57 % komunálního odpadu (viz obr. 1). Jinými slovy to znamená, že celá třetina černé popelnice by tam nemusela být. Za předpokladu efektivního využívání nebo třídění tohoto odpadu by bylo možné snížit frekvenci svozu komunálního odpadu o třetinu, nemluvě o tom, že při zcela efektivním třídění by se frekvence snížila o dvě třetiny.
Svoz bioodpadu funguje ve většině měst na komerční bázi. Na venkově situace s tříděním biologicky rozložitelného odpadu samozřejmě není tak složitá, třídit tento odpad ve městech je bezesporu větší výzvou. Možná se ale blýská na lepší časy. Například hlavní město Praha od ledna letošního roku zavedlo celoplošný svoz odpadu, kdy za něj (zarytí) zájemci zaplatí méně, než platili doposud komerčním firmám. Nicméně to neznamená, že k barevným popelnicím automaticky přibude i hnědá, jak si možná někteří představovali. Tuto popelnici je třeba individuálně objednat, ale s rostoucími poplatky za komunální odpad to jistě dává smysl. Jen to prostě není tak pohodlné jako „automatické“ barevné kontejnery.
S tříděním biologicky rozložitelného odpadu je však jedna potíž. Do hnědé popelnice určené pro bioodpad patří dle návodu pouze odpad rostlinného původu, tedy zbytky ovoce a zeleniny, pečiva a obilnin, rostlin, tráva, listí, čajové sáčky (diskutabilní kvůli přítomnosti mikroplastů) a kávová sedlina, zemina z květináčů, větvičky, hobliny, kůra, seno, sláma nebo papírové obaly od vajec. Všechen tento odpad by se měl vracet zpět do přírody, protože ho lze po úpravách v kompostárnách zúročit jako přirozené hnojivo, a jedná se o přirozený návrat ke kořenům, který civilizace zakryla. Není žádným tajemstvím, že obsah humusu v půdě výrazně (mimo jiné vinou intenzivního zemědělství) klesá a úbytek organické složky v půdě je jedním ze zásadních problémů ochrany zdrojů nutných pro pěstování potravin a zachování biodiverzity. Dnešní neutěšený stav půdy v Česku jasně dokazují stále častější sucha a bleskové záplavy, se kterými si příroda neumí poradit.
Pak tu máme gastroodpad, obsahující živočišné zbytky z kuchyní, zbytky uvařeného jídla, prošlé potraviny, mléčné výrobky, tuky a použité oleje. Gastroodpad do hnědé popelnice nepatří. Takže se nabízí klasikova otázka „kam s ním“? Město Praha spustilo na vlastní náklady pilotní program svozu gastroodpadů ve třech městských částech s cílem ověřit zájem občanů o třídění gastroodpadu z domácností a monitorovat jeho množství i složení. Tento odpad/materiál, smíchaný s ostatním odpadem, obvykle putuje do spalovny, ale protože obsahuje větší množství vody, snižuje výhřevnost. Oproti tomu zpracování v bioplynové stanici přináší jako finální produkt bioplyn a digestát. Bioplynem se dají pohánět autobusy, jak ukázal projekt Institutu Cirkulární Ekonomiky Cirkulární doprava v Brně (výherce E.ON Energy Globe v kategorii firma), byť na základě unikátní technologie úpravy bioplynu z čistírenských kalů. Bioplynem lze také nahradit dovážený zemní plyn ze zahraničí. Digestát lze naproti tomu po splnění patřičných podmínek aplikovat jako organické hnojivo do půdy.
Proti selskému rozumu
Současné nakládání se zdroji jde často proti přirozenému koloběhu a zdravému selskému rozumu. V Česku se po dlouholetém úsilí podařilo teprve od letošního roku sjednotit provozní podporu pro zemědělské a odpadní bioplynové stanice. Do loňského roku dostávaly totiž vyšší podporu bioplynky zpracovávající energetické plodiny a nižší podporu bioplynky zpracovávající bioodpad. Jinými slovy, vyplatilo se raději cíleně pěstovat kukuřici než využívat potenciál biologicky rozložitelného odpadu. To vše ve chvíli, kdy se již delší dobu vedou na světové i evropské úrovni debaty o udržitelnějším zacházení s přírodními zdroji nebo cirkulární ekonomice.
Na našem území existuje velmi hustá síť bioplynových stanic (přes 570, z toho zhruba 400 zemědělských), kde už tedy mohou končit bio a gastroodpady z okolí. Lokalizace výroby a spotřeby a znovu uzavření cyklu v dojezdových vzdálenostech (ideálně do 40 kilometrů) je přitom v cirkulární ekonomice klíčový pojem. Sjednocení podpor by tak mohlo vést (po technologických úpravách zemědělských bioplynových stanic) konečně k využívání obrovského potenciálu, který biologicky rozložitelný odpad představuje. Je to velká šance, jak přeměnit odpad ve zdroje, a ještě tím šetřit zemědělskou půdu. Souvislost mezi suchem, degradací půdy a nevyužíváním bioodpadu však na první pohled nemusí být zcela jasná.
Jde to i jinak: praxe ze zahraničí
Že svoz biologicky rozložitelného odpadu funguje hladce i v některých velkých aglomeracích potvrzují mnohá evropská města. Například Milán, kde bydlí 1,4 miliónu obyvatel a jedná se o druhé největší italské město s velkou bytovou zástavbou, je dnes jedno z nejlépe třídících měst v EU. Přitom ještě v roce 2012 dosáhla míra třídění všech materiálů pouze 35 %. Díky pilotnímu projektu door-to-door systému a důrazu na sběr organického odpadu z domácností se celková míra třídění do loňského roku zvýšila na 59,5 %. Nastavený systém začal fungovat na základě jasných pravidel: oddělený sběr byl povinný, fungoval systém kontrol odpadu před svozem a za nesprávné třídění či kontaminaci odpadu byly udělovány pokuty ve výši 50 €. Pro gastronomický segment byla zavedena 20% sleva v případě darování přebytečného jídla charitám. Svezený odpad končí v bioplynové stanici (kombinovaná s kompostárnou) ve vzdálenosti 60 km od města a čtvrtina svozových aut jsou poháněna bioplynem. Výsledným produktem bioplynky je elektřina a biometan, kompost je prodáván zemědělcům.
Menší italské město Parma (se zhruba 200 tisíci obyvateli) je dalším zářným příkladem fungujícího systému třídění založeného na povinné bázi a pečlivých kontrolách. Od roku 2012 postupně zavádělo door-to-door systém, následně i systém placení PAYT a v roce 2016 dosáhlo už téměř 74% míry třídění. Na biologický odpad byly zdarma rozdány nádoby a kompostovatelné sáčky a poskytnuty slevy na zahradní kompostéry. Klíčovým bodem byla opět komunikační kampaň na sociálních sítích a v médiích a speciální webové stránky. Město také pořádalo veřejné diskuze na téma třídění odpadu. Speciální mobilní aplikace zase poskytují obyvatelům přehled o svozu SKO a účtech za svoz a dalších rodinných výdajích za energie, možnost nahlášení problémů s kontejnery a s černými skládkami nebo recepty s cílem snižovat množství potravinového odpadu. Za čtyři roky fungování tak město snížilo množství komunálního odpadu o 56 % a zdvojnásobilo objem vytříděného biologicky odbouratelného odpadu. Snížením objemu komunálního odpadu podle propočtů ušetřila Parma 3,5 miliónu euro. Fungující systém třídění biologického odpadu mají také například v Bristolu, Malmö, Oslu nebo Berlíně.
Dalším velmi zajímavým příkladem využití biologického odpadu je soběstačná farma ve středním Finsku (Kalmari Farm, Jyväskylä). Na farmě byla na konci 90. let minulého století vybudována bioplynová stanice, zpracovávající nejen rostlinná a živočišná residua (kravskou mrvu ze 150hlavého stáda, koňský hnůj), ale i gastroodpad z okolí a odpad z lokální čokoládovny a pivovaru. Na BioCNG jezdí zemědělská technika a farma si zároveň produkuje vlastní elektřinu, teplo a hnojivo. Díky rostoucímu zájmu o BioCNG byla navýšena kapacita bioplynky a na farmu jezdí tankovat auta s pohonem na CNG. V této části Finska není zavedena síť zemního plynu, a tak je farma Kalmari výlučným poskytovatelem plynu v regionu.
Začít u sebe
Příklad veškerého biologicky rozložitelného odpadu, který skončí na skládce, jasně demonstruje, jak obrovským množstvím zdrojů obnovitelné energie plýtváme. Přitom příklady dobré praxe ukazují, že třídit a plnohodnotně využívat biologicky odbouratelný odpad ve velkých městech ani na venkově není problém. Ideálně však na povinném základu se systémem kontrol a reálných sankcí, protože se jedná o celospolečenský problém. Odpad totiž produkujeme všichni a nezmizí, když dojde k vyvezení popelnic. Pozitivní je fakt, že jednotlivec nemusí čekat na změnu systému, ale může začít sám u sebe.
Kromě třídění je potřeba se také celospolečensky zaměřit na prevenci vzniku odpadů. Evropská komise ve své strategii Z farmy na vidličku (From Farm to Fork), představené minulý měsíc, si klade za cíl snížit do deseti let množství potravinového odpadu o polovinu. To je vcelku ambiciózní, ale velmi potřebný úkol. V rámci cirkulární bioekonomiky Komise nabádá právě k většímu využívání odpadu v bioplynových stanicích, protože je opravdu nesmyslné spalovat potraviny.
Nakonec ještě jeden tip pro skeptiky, kteří říkají, že evropský podíl na všem špatném, co se právě děje (především klimatická změna a emise skleníkových plynů), je minimální oproti jiný velkým státům. Evropská unie stanovuje trendy a nutí ekonomicky spolupracující subjekty plnit její vlastní pravidla, což jí dává do ruky relativně mocný nástroj. Jednota evropských zemí v nastavení udržitelných trendů se tak jeví jako klíčová. Nastalá krize okolo koronavirové pandemie je momentem pro změnu systému směrem k udržitelnějším a cirkulárnějším modelům. Začít lépe využívat potenciál biologicky rozložitelného odpadu je jednou z cest, jak tuto změnu nastartovat.
Článek vyšel v časopise Odpadové forum (7-8/2020).
Hezky napsané a co dál? Jaké řešení navrhuje nejen autor tohoto článku, jaké řešení navrhuje institut cirkulární ekonomiky, semináře školení? Na jednu stranu OK ale to všechno je jenom bla,bla,bla. Lidi přijdou, vyslechnou si moudré řeči obsahující spoustu cizích slov, kterým většina z nich nerozumí, přijdou domů a ve schránce je čeká faktura za svoz odpadů. Co takhle ty řečičky otočit a říci lidem tam a tam je sběrna na takový odpad, jiná na jiný odpad a když tam odevzdáte vámi vytříděný odpad, tak za něj nebudete platit, ale naopak za něj dostanete zaplaceno. V článku jsou uváděná italská města, nevím nebyl jsem tam nemohu soudit, ale už před 25 lety jsem byl ve Vídni, lépe řečeno za Vídní, kde kdokoliv mohl přivézt svůj odpad biologického původu a mohl si ho vyměnit za kompost třeba jen do květináčů, ale především tam jezdili zahrádkáři a drobní zemědělci a dostali kompost, který používali na svých zahrádkách, pozemcích apod. Toto je řešení které lidi přiměje nejen ke třídění odpadů, ale i k tomu aby se k přírodě, o kterou tu jde především chovali jako ti staří sedláci. Vše co si doma vyprodukuji, také do důsledku využiji a ne že za to budu platit aby na tom vydělával někdo jiný. Když už se v článku nakously ty bioplynové stanice, tak by se mělo také začít regulovat ceny výrobců a stavitelů těchto stanic. Potom nenastane ten problém, že majitel stanice se snaží všechno speněžit, protože se mu musí vrátit vložené investice. Pokud budou bioplynové stanice jako samostatný subjekt, jako je to i v tom vzpomínaném Brně, bude vše co vyprodukují drahé, lépe řečeno uměle předražené. Pokud budou tyto stanice jako součást něčeho kde bude spousta dalších provozů, včetně třídění a recyklace odpadů, zahradnictví nejen pro pěstování květin, sady na pěstování ovoce, skleníky na pěstování zeleniny a vše se to zastřeší něčím čemu se ve světě říká agrovoltaica, tedy konstrukcí na které je umístěná fotovoltaická elektrárna, pak se nejen investice, ale i provozní náklady rozmělní na přijatelnou sumu. Navíc zde najde práci mnoho lidí a když půjdeme do důsledku, tak jen samotná výroba elektrické energie jak ze slunce, tak i z bioplynu pokryje nejen ty provozní náklady, ale zaplatí celou investici nejpozději do 8 mi let provozu. Tak tomuhle já říkám cirkulární ekonomika.
V Institutu Cirkulární Ekonomiky věříme, že osvěta a vzdělávání jsou základem, aby lidé pochopili důsledky svého (především) spotřebitelského chování. Lidé by však neměli být pouze pasivní příjemci informací, a proto je třeba apelovat na zásadní změnu chování – předcházení vzniku odpadů především a maximálnímu využití nepotřebných věcí. INCIEN je v tomto ohledu velmi aktivní, v rámci fyzických analýz prezentuje spolu s partnery poznatky a návody, jak potřebné změny dosáhnout. Každý ale musí začít sám u sebe, ať už je motivací šetření finančních prostředků nebo starost o životní prostředí.