Shakespearova slova o shnilosti (nikoliv tedy dánského království) plně vystihují současnou situaci, která kvůli pandemii COVID-19 odhalila podstatu dnešních problémů potravinového systému. Až čtyři pětiny světové populace jsou totiž závislé na dovozu potravin, který značně zkomplikovala protipandemická opatření.
Řekněme si to napřímo: podle údajů Organizace OSN pro výživu a zemědělství (FAO) je na světě přes 820 miliónů lidí, kteří dennodenně trpí hlady. Dalších 1,3 miliardy lidí nemá pravidelný přístup k dostatečnému množství potravin, což znamená, že celkem více jak čtvrtina (26,4 %) populace naší planety nemá krátkodobě nebo dlouhodobě pravidelný přísun potravin. Paradoxem je, že většina těchto lidí je nějaký způsobem spojena s produkcí potravin (drobní farmáři, pracovníci v zemědělství, pastevci…). Zhruba stejný počet lidí je naopak obézní nebo trpí silnou nadváhou. Dalším paradoxem je, že třetina veškeré světové produkce potravin přijde vniveč (v bohatém světě připadá na jednoho člověka 95–115 kg potravinového odpadu). A fakt, že pěstujeme flexibilní plodiny (flex crops) k jinému využití, jako jsou biopaliva (např. řepka, sója, kukuřice, palmový olej) je už jen posledním hřebíčkem do rakve.
Jak je to s cenou potravin
V souvislosti s propojeností globálního systému se projevují nejrůznější regionální výkyvy na cenách potravin. Pandemie COVID-19, která zpřetrhala vazby dodavatelských řetězců, je momentálně hlavním viníkem nárůstu globálních cen potravin, které se ovšem projevují v jednotlivých zemích různě. V bohatších státech jsou to jednotky procent, ovšem v méně rozvinutých zemích jsou dopady drastičtější. Tam mají na cenu potravin vliv další faktory, jako je vyšší inflace, vysoký populační růst, nedostatečná zemědělská infrastruktura nebo závislost zemědělství na dešťových srážkách. Nejhorší nárůst cen potravin v současnosti podle FAO zaznamenávají v Súdánu (přes 20 %) a v Zambii (přes 30 %).
Přitom jak poukazuje Světové ekonomické fórum (WEF), výdaje spotřebitelů na jídlo se regionálně liší. Zatímco v rozvinutém světě spotřebitelé utratí za jídlo maximálně jednu pětinu svého příjmu (nejméně v USA 6,4 %, Velké Británii 8,2 %, Rakousku 9,9 %), v méně rozvinutém světě jsou čísla o poznání rozdílná. Přes 40 % svých příjmů utratí za potraviny lidé v Keni, Kamerunu, Alžírsku, Guatemale, Kazachstánu, Pákistánu nebo Filipínách, v Nigérii dokonce přes 56 % (viz obrázek). Rostoucí ceny potravin proto mohou znamenat zásadní překážku v naplňování základních lidských potřeb a prohlubování potravinové nejistoty.
Další krize na obzoru?
Podle časopisu The Economist bude mít miliarda spotřebitelů kvůli pandemii problémy s výpadkem příjmů a poroste číslo akutně hladových lidí. Ve Spojených státech se v minulých měsících tvořily kilometrové fronty k potravinovým bankám. I malé narušení potravinového systému, například dalším růstem potravin, může mít pro milióny lidí fatální následky, a to ne pouze v méně rozvinutých zemích. Pozorovatelé se obávají potravinových nepokojů z krizí z let 2007/8 a 2011, kdy rostoucí ceny potravin vyhnaly do ulic milióny lidí napříč chudším světem. O rostoucích cenách potravin se také hovořilo jako o jednom z aspektů rozpoutání tzv. arabského jara. Jinak řečeno, schopnost (či neschopnost) produkce základních potravin se stává důležitou geopolitickou otázkou v souvislosti s ubýváním kvalitních produkčních zdrojů, především vody a půdy.
Globální potravinový systém se v důsledku neoliberálních opatření stal globálním průmyslem, který upřednostňuje velké (nadnárodní) firmy a velkoplošnou monokulturní produkci především exportních a flexi plodin, a zároveň tlačí na okraj malé lokální farmáře. V akademickém světě se hojně debatuje o tzv. korporátním potravinovém režimu, který kontrastuje s hnutími za lokální soběstačnost a potravinovou suverenitu, tedy právo zemí vybrat si, co chtějí pěstovat. Konkurenční a tržní tlaky jsou v zemědělství obrovské, přitom se ale nejedná o klasický průmysl, ale o naplnění základních lidských potřeb. Potravinový systém by se proto měl rychle transformovat na udržitelnější systém v duchu změn, které prosazují organizace zaměřující se na ochranu životního prostředí, jak jsme již informovali v tomto článku.
Mantra potravinové soběstačnosti je ale jednoduše zneužitelná, jak je možné vidět v současnosti u nás. Na tendence podporovat v reakci na pandemii COVID-19 právě velké podniky a intenzivní (proexportní) produkci si stěžují nevládní organizace působící v zemědělském sektoru v ČR. Poukazují na to, že je důležité změnit současný přístup, podporovat lokální a šetrnou produkci a zvýhodňovat ekologické i mladé zemědělce, stejně jako mikro a malé zemědělské podniky. My, jako spotřebitelé, se můžeme snažit tento systém změnit právě nákupem místních, sezónních a udržitelně vypěstovaných plodin a výrobků místo nakupování jídla „odnikud“, které procestovalo celý svět.
