Po devíti přednáškách jsme se sešli se dvěma hlavními organizátorkami Gábinou Ninhovou a Lucií Andrlíkovou, abychom si popovídali o organizaci takové akce i o tom, jaká je podle nich cesta ze současné situace.

Jak vůbec vznikla myšlenka festivalu Skrz Prsty? Stály jste u něj od jeho začátku nebo jste se připojily až později?

Lucie: Úplně u zrodu festivalu jsme nebyly, nicméně založili ho dva dřívější manažeři, kteří chtěli dát prostor toleranci a otevřít lidem oči co se týče kontroverzních témat. My jsme ten letošní šestý ročník pojali trošku po svém. Chtěly jsme téma, které frčí, které lidi trošku víc přitáhne, aby se přišli podívat a slyšeli také jiný úhel pohledu na to, co teď zrovna letí.

Gábina: Daly jsme se dohromady, protože jsme spolu pracovaly a Lucka už dělala na minulém ročníku Skrz Prstů. Neustále mi vyprávěla o tom, jak to bylo skvělé. Mně se líbilo to loňské téma (O konopí jako všestranné bylině – pozn. redaktorky), akorát že jsem se k tomu ještě nepřidala jako organizátorka. Nakonec přišel takový impuls a šly jsme do toho spolu, protože jsme věděly, že spolu to zvládneme, protože jsme spolu už pracovaly.

Máte za sebou už šest ročníků. Některé se týkaly témat sexuality a práv homosexuálů, jiné drogovým závislostem nebo hledání svobody. Podle čeho jste vybíraly téma letošního ročníku? Vycházely jste z celospolečenské debaty nebo pouze podle vlastního zaměření a pocitů?

Lucie: Téma udržitelnosti jsme tak úplně od začátku nechtěly, měly jsme jich víc. Jak jsme se těmi tématy ale probíraly, tak jsme si říkaly, že tohle je teď to nejaktuálnější a zároveň se všude ukazuje jen jedna strana mince, to, že každý pořád někam spěchá, to, že plasty jsou zlo… My samy jsme pořád spěchaly, měly jsme práci, kde jsme se nezastavily a chtěly jsme ukázat nejen lidem okolo, ale i nám, že zpomalit je opravdu důležité.

Co je ta jedna strana mince, která se teď podle vás nejvíc probírá?

Lucie: Podle mě se teď nejvíc probírají hlavně plasty. „Plast je past” říká se, a já s tím z půlky souhlasím z půlky nesouhlasím. Myslím, že dneska to bylo hodně slyšet na přednáškách, že to není tak úplně černobílé, že ten plast zkrátka není ve všech situacích to nejhorší.

Gábina: Je pravda, že my jsme stály spíš na té straně toho, že plast je zlo. Jenže postupem času, jak jsme na projektu pracovaly a mluvily jsme s řečníky, kteří dnes vystoupili, jsme na to získaly trochu jiný pohled. Otevřelo nám to oči a naučilo být tolerantnější. Uvědomit si, že plasty nejsou takové zlo, že jsou i horší věci. Byly jsme pořád uzavřené v té jedné bublině, kde se řeší jen to, že plast je špatný, že fast fashion je špatná, a byly jsme v tom už tak dlouho, že jsme neviděly tu druhou stránku věci a byly jsme rády, když někdo přišel a tu bublinu nám praskl. A myslím si, že se nám to povedlo i dneska.

Aplikovaly jste samy něco ze současného pojetí udržitelného života před festivalem, co se nyní po něm třeba změnilo, respektive změní?

Lucie: Já jsem spíš než do toho bezobalu chodila hodně do sekáčů. Přišlo mi to jako super alternativa. Vždycky, když jsem byla v klasických obchodech, tak jsem si říkala „tohle ne“. Ale po těch přednáškách vnímám i tu druhou stranu. Hodně lidí by na tom bez práce v továrnách mohlo být ještě hůř.

Gábina: Na mě měl určitě vliv celý průběh organizace festivalu. Dlouho jsem třeba chtěla vyzkoušet určité věci, které patří k bezobalovému životu a ke kterým jsem se nemohla jen tak dostat nebo jsem je neustále odkládala, ale díky našim partnerům jsem měla možnost je hned vyzkoušet a byla jsem z nich nadšená, přesvědčilo mě to. Zároveň jsem víc vnímala vlastní rozpoložení. Když toho na nás bylo moc, tak jsme si zkrátka řekly, že jdeme domů, odpočineme si a uvidíme se zase zítra. Myslím si, že to posunulo myšlení nejen nám, ale i celému realizačnímu týmu.

Lucie: Je pravda, že díky tomu jsme se naučily víc relaxovat. Trávily jsme společně hodně času, ale naučily jsme se si ho užívat.

Na akce tohoto typu chodí často lidé, kteří se už o téma nějak zajímají. Mysleli jste na to, snažili jste se na akci dostat i lidi, kteří o tom třeba vůbec nic neví?

Lucie: Myslely. Snažily jsme se například cílit na televizi Slovácko. Předpokládali jsme, že na tu se dívají především Zlíňáci i starší generace. Zároveň nás ale letos překvapilo, že dorazilo také tolik maminek s malými dětmi.

Gábina: Upřímně nás to ale potěšilo, protože návštěvníky takových projektů, které se organizují v rámci naší školy jsou většinou studenti, takže jsem byla strašně ráda, když jsem viděla na jedné straně mladé lidi a na straně druhé paní v důchodovém věku. Přišlo mi skvělé, že mladý kluk přišel k workshopu, že si chce ušít tašku a pytlík na bezobalové potraviny.

Co se týká zacílení na lidi, kteří se o téma nezajímají, tak je to poměrně náročné. Hodně záleží na kreativě a podle mě také na odvážnosti. My jsme například vyrazili na trhy a místo mikrotenových sáčků, které se u stánků rozdávají, jsme rozdávali papírové sáčky s naším logem a návštěvníkům jsme o akci povídali. Určitě to chce vyrazit do ulic, nespoléhat se pasivně na plakáty a čistě na sociální sítě, ale jít mezi lidi.

Jaké téma z této oblasti týkající se fast life a problémů s životním prostředím vám přijde nejpalčivější?

Gábina: Za mě už to ten plast není. Pan Benda (Ivo Benda – pozn. autora) z Greiner Packaging mi v tomto otevřel oči. Je to člověk, který v tom průmyslu sice pracuje, plasty vlastně vyrábí, ale o tu problematiku se zajímá a dobře ukazuje, že tam hraje roli spousta dalších faktorů. Především člověk. Velký problém je podle mě například plýtvání jídlem, které způsobujeme hlavně my.

Lucie: Kromě toho, co zmínila Gabča, na mě hodně zapůsobila prezentace o psychice od pana Špoka. Myslím si, že to je věc, na které se dá pracovat a která se dá v hodně věcech změnit, jen je opravdu důležité si na sebe ten čas udělat a opravdu si sednout, uvolnit se a jen tak nechat věci plynout, uklidnit se a třeba jen poslouchat, co se okolo děje.

Napadne vás nějaká aplikace nebo projekt, který vás v poslední době zaujal a který se zabývá těmito tématy, ať už je to zero waste, zpomalení životního stylu nebo cokoli jiného, co byste rády zmínily?

Gábina: Určitě Trash Hero, ti podle mě odvádí skvělou práci. A pak aplikaci Jídlov, kterou založili naši kolegové. Ta shromažďuje zbylé jídlo, které je stálé dobré, z obchodů a z pekáren a člověk si pro něj může přijít a zaplatí nižší cenu. Zároveň se u toho může zamyslet i nad tím, že ne všechno potřebujeme hned teď.

Lucie: Tyhle věci sledujeme hodně spolu, takže já bych stejně jako Gábina doporučila Trash Hero a Jídlov.

Gábina: Napadá mě ještě jako jedna z mnoha Tierra Verde, kteří vyrábějí ekodrogerii a zároveň přicházejí s mnoha zajímavými projekty, aktuálně například Adoptuj plechovku. Taky je skvělé, že se u nás neustále rozšiřuje síť bezobalových obchodů. Co se týče jejich počtu, jsme snad nejlepší v Evropě.

Aby to fungovalo, je podle mě základem to zkusit. Abych dala osobní příklad – já jsem třeba měla velký problém s menstruačním kalíškem – zaprvé je to téma, které je tabu, o kterém se prostě nemluví, ale když jsem si uvědomila, co všechno hygienické potřeby způsobují a když jsem se dostala k tomu, že existuje alternativa, bylo to úplně skvělé. Je důležité se nebát, nestydět se a zkusit to. Zajít se podívat, jestli v tom bezobaláči je něco, co vás zaujme, nebo navštívit nějakou podobnou akci jako jsme tu měli dneska. Když lidé nebudou zkoušet, tak se nic nezmění.

Máte už v hlavě nějaká témata na další ročník?

Lucie: My bychom témata měly, ale myslíme si, že jsme se teď tou prací taky dostaly do určité bubliny a že už bychom tomu projektu nic nového další rok nepředaly. Nechtěly bychom tím zatěžovat nový nebo i současný tým. Témata jsou, ale počkáme, s čím přijdou další manažeři. Myslím, že stejně jako letos to bude skvělé.

Gábina: Já úplně souhlasím. Těším se, co přinesou noví vedoucí, protože každý jsme jiný a nová generace tomu může dát úplně jiný nádech. V tom podle mě také tkví kouzlo těchto projektů. Člověk nemá čas se stát fanatikem, který diriguje a všechno musí být podle něho.

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here