Kdy jste si začali pohrávat s myšlenkou zpracovávat odpady?
Radek Kundrata: Již někdy v letech 2013–2014 jsme začali pokukovat po různých technologiích, které se týkaly zplyňování a řešili jsme, jak bychom je mohli aplikovat v tuzemských podmínkách. Odrazovým můstkem se pro nás staly pneumatiky, jelikož jsme díky nim schopni získat nějakou konstantní vstupní i výstupní surovinu. V této oblasti jsme se rozhodli realizovat pilotní projekt ve slovenské obci Handlová. Ale nejde nám jenom o zpracování pneumatik nebo plastu. Nás zajímá hlavně komunální odpad. K tomu bychom se do budoucna rádi propracovali a zpracovávali ho pomocí ekologických technologií.
Mohli byste říct více o vašem pilotním projektu na Slovensku?
Ivo Hutira: V sousedství Východní šachty v Handlové, kde postupně ustupuje těžba uhlí, jsme před pár lety vymýšleli, jak bychom předělali zdejší brownfield po těžbě. Bylo několik možností – udělat tam biotop, pěkný hotel, zábavní centrum atd. Nás ale oslovil nápad pomoct regionu zasaženému těžbou od odpadů a vytvořit tam, v prostředí, kde to nebude nikoho rušit, velmi zajímavý pilotní projekt.
RK: Chtěli jsme tam mít krásnou, environmentálně skvěle vypracovanou realizaci, jejíž součástí budou výzkumné laboratoře zabývající se likvidací odpadu. Získané poznatky by se pak daly využít v celém světě. Třeba v regionech, kde budou tyto technologie ještě více potřeba než u nás – například na různých ostrovech. Tam je problém vyprodukovaného odpadu opravdu palčivý. Nedokáží si ho tam totiž zlikvidovat, a tak někde dohází i k tomu, že se odpad vyváží a vysypává do moře.
Na jaké typy překážek a výzev jste zatím na této cestě narazili?
RK: Uteklo již 5 let a stále nemůžeme s projektem začít. Proč? V podstatě jediným důvodem je, že areál leží na báňském území. Toto území spravuje jedna soukromá společnost zabývající právě těžbou uhlí, ale ta nám dosud nedala souhlas k výstavbě, byť jsme splnili všechny jejich požadavky. Je pro nás nešťastné, že na něčem pracujeme s dobrým úmyslem několik let, a přesto nemůže projekt realizovat.
Máte už plán řešení?
RK: Počítáme s tím, že jakmile se dají věci opět do pohybu, začneme se scházet s představiteli města, s veřejností a dalšími aktéry. A pokud se po dalších debatách ukáže, že ten projekt není tak prospěšný, jak si myslíme, tak ho nebudeme realizovat. Umíme se povznést nad tím, že tam je již vynaložena spousta našich prostředků a energie. Netrváme na tom za každou cenu. I přesto nás překvapili některé protiargumenty, které se v poslední době objevily v některých slovenských médiích. Data, jež máme k dané technologii k dispozici, jasně hovoří o tom, že environmentální přínos projektu je nesporný. V rámci řízení o vlivech na životní prostředí (tzv. EIA) jsme nedostali jedinou negativní připomínku. Rovněž jsme přesvědčeni o byznysové návratnosti této investice. Ostatně kdyby tato technologie nesplňovala byznysové, ale hlavně ekologické nároky, ani bychom se do této investice nepouštěli.
IH: Obě zmíněné roviny musí jít ruku v ruce. Avšak důležitější je, aby měly naše aktivity pozitivní přínos. Tento přístup je i důvodem, proč jsme se rozhodli pro co nejrychlejší ukončení těžby v kamenolomu v Omicích, přestože bychom v těžbě mohli pokračovat, jak bylo v plánech nebo ji i rozšířit. Bylo by to lukrativní, jelikož kamene jako stavebního artiklu je nedostatek a jeho cena tedy poroste. Před byznysem ale dáváme přednost zachování přírody v okolí říčky Bobravy. Chceme, aby po nás zůstalo něco pěkného – tak, jak to měl už kdysi v hlavě můj táta. A v tom se lišíme od většiny ostatních firem – upřednostňujeme ohleduplné zacházení se zdroji i přírodou před finančním ziskem.
Po revoluci jste začal se svým otcem podnikat právě v kamenolomu Omicích. Jak jste se od těžby kamene dostali až k bioplynu?
IH: Kromě těžby kamene se firma HUTIRA zabývala i hledáním vody a vrtáním studní. Ale hned v prvním roce jsme se začali hodně orientovat i do plynárenství. Plynofikace se po revoluci totiž extrémně rozrůstaly. Zemní plyn začal být v té době zajímavým, perspektivním palivem. Součástí toho byla i jakási ekologizace, na kterou se už tenkrát myslelo. V tomto odvětví jsem ale neměl žádné zkušenosti, takže jsem se nakonec začal orientovat ze strojaře na plynaře.
RK: Nyní máme firmu HUTIRA green gas, jež se zaměřuje se na ozelenění plynárenství. Zabývá se projekty, jejichž cílem je nahradit fosilní zemní plyn obnovitelným – odpadním plynem, například z bioplynových stanic, čistíren odpadních vod apod. Ale zajímáme se i o jiné segmenty, například membránové čištění či zachytávání a další využívání CO2 v rámci bioplynových stanic na biometan. To jsou záležitosti, které budou v kurzu za dva, za tři roky. Nás už to ale zajímá teď.
Být o krok napřed se vyplatí.
RK: To se nám povedlo už v minulosti. V letech 2014–2015, kdy jsme od tehdejšího společníka přebírali pobočku na Slovensku, jsme si definovali tři obory, v nichž bychom se chtěli v budoucnosti alespoň malým přičiněním angažovat. Konkrétně šlo o ozelenění plynárenství a energetiky, vodohospodářství a odpady. V té době se však u mnoha účastníků plynárenských konferencích téma ozeleňování nesetkávalo s pochopením. Možná si neuvědomovali, že i plynárenství se bude za pár let ubírat směrem udržitelnosti. Což se nedávno ukázalo – poslední dva roky se téma ozelenění stalo nedílnou součástí plynárenských konferencí.
Jak vás vnímají ostatní firmy?
RK: Už jenom fakt, že naše firma byla vybrána ze stovek jiných firem v rámci regionální hospodářské komory Brno, aby se podílela na rozhodovacích procesech a reprezentaci hospodářské společnosti, je v mých očích důkaz, že nás berou vážně. A to i s tím vědomím, že občas máme v některých ohledech neortodoxní názory. Například že nás nezajímá v první řadě jenom profit. Podnikání samozřejmě musí generovat zisk, jinak bychom nemohli investovat do rozvoje a podporovat jiné projekty. V tom však naše primární motivace nespočívá. Zkrátka když už děláme byznys, chceme ho dělat udržitelně. A tím se od mnoha firem lišíme.
