Jak se u nás dnes zachází s bioodpadem?
Robin Dufek: V ČR se za více než 10 let udělalo v rámci nakládání s bioodpadem hodně. Spousta měst a obcí díky evropským dotacím a různým výzvám z Operačního programu Životního prostředí pořizuje techniku na sběr a využití biosložky. Nicméně ne všechna realizovaná opatření můžeme označit za inovativní. Přestože se během posledního desetiletí podíl bioodpadu ve směsném komunálním odpadu zhruba o 10 % snížil, z naší praxe i z fyzických analýz zjišťujeme, že biosložka je pořád ve směsných odpadech zastoupena až z 30–35 %. Po takové době bychom mohli vidět i lepší výsledky.
V čem podle vás tkví důvod tohoto neúspěchu?
RD: Jeden z problémů představuje fakt, že v ČR není za složku biologicky rozložitelného komunálního odpadu považován bioodpad živočišného původu. Kvůli tomu se tu – zjednodušeně řešeno – dlouhodobě řeší bioodpad jen na úrovni posekané trávy. Ta se přitom může zkompostovat přímo na zahradě. Do hnědé nádoby by měl putovat spíše odpad, který si sami zkompostovat nezvládneme. Tento problém se snažíme řešit a probíráme ho i s italskými experty. Potřebujeme tento přístup změnit. Pak se ze zmíněných 30 % biosložky ve směsném odpadu dostaneme na lepší čísla.
Podnikáte v oblasti B2B. Jak se ke třídění bioodpadů staví starostové obcí? Je podle vás v ČR reálný zájem bioodpady řešit?
RD: Spousta měst velmi intenzivně bioodpad řeší nebo ho řešit chce, takže základ tady máme určitě dobrý. Dosud u nás však chyběl dostatek zkušeností a know-how. Proto se učíme od nejlepších expertů a přinášíme nové způsoby a postupy.
V posledním roce nebo dvou přicházíme s tématem sběru kuchyňského odpadu z domácností. Lidé vidí ve třídění těchto odpadů smysl. Každý máme doma kuchyň, připravujeme si jídlo a vyhazujeme jeho zbytky. A tak se tato myšlenka v podstatě všude setkává s pozitivními ohlasy. K zajištění třídění kuchyňského odpadu však nestačí pouhé umístění kontejneru na bioodpad k popelnicím. Je nutné promyslet celý systém a intenzivně komunikovat s občany.
V čem vnímáte hlavní limity nebo rizika aktuální české legislativy?
RD: Co se týče bioodpadů, nejslabší místo vidíme v tom, že není přesně definováno, co bioodpad tvoří, a jaké jsou možnosti sběru jeho jednotlivých složek. Druhý problém představuje fakt, že se ve velké míře neumožňuje nakládat s kuchyňským odpadem, resp. se zbytky jídla živočišného původu. Česká legislativa není totiž připravená na jeho zpracování. Přitom klíčem k řešení problémů s komunálním odpadem je právě bioodpad včetně živočišné složky.
A na Slovensku je ta situace jiná?
Mojmír Jiřikovský: Myslím, že – pokud to řeknu z pohledu slovenského občana – u nás na Slovensku se oproti Česku až tak dlouho o podobných problémech nediskutuje. Přeskočili jsme dlouhé debaty a od 1. ledna letošního roku zkrátka platí nový zákon. Na jednu stranu je to výhoda, na druhou stranu začínají vyvstávat první problémy a ukazuje se, že se zákon ušil horkou jehlou. Delší debata by možná zaručila lepší průběh implementací nových systémů sběru. Ale pokud mám být upřímný, tak si myslím, že v Česku se diskutuje až moc dlouho.
RD: Zákon, který se na Slovensku zavedl od 1. 1. 2021, je vyloženě zaměřen jen na sběr bioodpadu a kuchyňského odpadu z domácností. Je teď povinné za určitých podmínek zajistit třídění veškerých bioodpadů přímo z domácností včetně živočišných odpadů. V ČR se takto specificky bioodpadu zatím žádný zákon nevěnuje. A to představuje jeden z hlavních rozdílů mezi námi a Slovenskem.
Jak se k nakládání s bioodpady živočišného původu staví Evropská unie?
RD: EU dává všem členským zemím na výběr dva způsoby hygienizace těchto odpadů. První způsob je vystavení živočišných odpadů teplotám v rozmezí 55–65 °C po dobu 3 dnů. Tento způsob využívají země jako Itálie či Rakousko. Na takové zpracování existují technologie a místní zákon s nimi počítá. Tyto země tak můžou zavádět sběry všech bioodpadů včetně živočišné složky.
V České republice zákon umožňuje využít pouze druhý způsob, který obnáší přísnější kritéria. Hygienizace musí proběhnout po dobu 1 hodiny při teplotě nad 70 °C, zpracovávaná složka musí být homogenní atd. Tohle je zásadní rozdíl mezi zeměmi západního charakteru a mezi námi. Česká legislativa vyžaduje totiž takové podmínky k likvidaci složek živočišného původu, které je možné splnit pouze s pomocí investičně náročných specializovaných zařízení, kterými jsou například odpadové bioplynové stanice.
Takže v zásadě je to možnost, která se nabízí, ale z hlediska proveditelnosti je to slepá ulička.
RD: Ano. Bioplynové stanice vyžadují vyšší investici do výstavby a nevyplatí se pro malé kapacity. Z toho důvodu si jejich výstavbu mohou dovolit jen větší města nebo vybrané regiony. Řešení pro menší města a oblasti nabízí zmiňovaný způsob zavedený v západní Evropě či severní Itálii. Zatím ale není téma sběru kuchyňského odpadu včetně živočišné složky natolik popularizované, že by se jím centrálně zabýval stát.
Přesto však již město Teplice začalo, i s vaší pomocí, sběr kuchyňských odpadů řešit.
RD: Město Teplice chce být ambasadorem změny a ukázat, že třídit a sbírat kuchyňský odpad jde a má to výsledky a smysl. Spousta měst chce se sběrem bioodpadů začít a žádají nás o radu se zavedením systému. Zde ale často narážíme na již zmíněný problém komplikované legislativy. Ne každé město má prostředky na to, aby vyhovělo přísným, a navíc zbytečně komplikovaným legislativním kritériím.
MJ: Myslím, že v ČR nastal čas vydat se „slovenskou” cestou a změnit legislativu co nejdříve. Sběr bioodpadů včetně kuchyňských odpadů nemůže donekonečna fungovat jen na „ostrůvkách pozitivní energie“ jako jsou Teplice. Musí se jednat rychleji – zjednodušit zákon a sladit jednotlivé instituce. Nejde o žádný nebezpečný odpad, se kterým by se nedalo nic dělat. Sběr bioodpadu je vlastně jednoduchá věc, přirozený proces.
