Kam putuje oblečení, které odneseme do dobročinných obchodů nebo vyhodíme do kontejneru na textil? Co se s oblečením děje ve chvíli, kdy se takto dostane do „druhé ruky“?
Na začátek několik údajů: největšími světovými vývozci secondhandového textilu je USA, Německo, Velká Británie. Naopak země, kam se nejvíce „sekáčového“ oblečení dováží, je Pákistán, Indie a Angola.1
Podle asijských dělnic je v Evropě nejspíš nedostatek vody, takže si nemůžeme dovolit oblečení prát a jsme nuceni jej rovnou vyhodit
Asie, místo vzniku a zániku
Většina oděvů, které se prodávají v Evropě a USA, pochází z asijského kontinentu. A část se tam zase navrací: v České republice ani v Evropě nemáme intenzivní zpracovatelský průmysl, tedy velkokapacitní recyklační a drticí linky. Panipat, město na severu Indie, se stalo cílem obrovského množství již použitého textilu z celého světa, ze kterého se zde vyrábí nový — například deky používané pro humanitární účely. Indická režisérka Meghna Gupta ve svém patnáctiminutovém filmu Unravel2 ukazuje podmínky v tamějších továrnách: dělnice pracují v nevhodných podmínkách a u toho přemítají, proč jde tak hezké oblečení rovnou do drtičky. Myslí si například, že v Evropě je nejspíše nedostatek vody, takže si nemůžeme dovolit oblečení prát a jsme nuceni jej rovnou vyhodit. Není paradoxní si představit, že deka sloužící uprchlíkům (třeba na cestě do Evropy) je vyrobená z kusu oblečení, které vzniklo z bavlny vypěstované v Uzbekistánu, z látky nabarvené v Turecku, ušité v Bangladéši, odvezené do Evropy, nošené párkrát a poté odvezené do Indie a rozcupované na deky?
Afrika a secondhandový průmysl
Sesbírané oblečení z Evropy a USA se prodává dál. Zimní oblečení se odváží do východní Evropy a Pákistánu, letní je dopraveno do Afriky, kde se prodává na tamějších trzích. Většina afrických prodejců tuší, že oblečení přichází z „bohatého Severu“, neví ale přesně odkud a ne vždy zná důvody, proč se k nim dováží. V Nigérii mu říkají „oblečení mrtvých bílých“, v Mosambiku „šaty pro kalamity“. Překupníci většinou také nemohou určovat a vědět, jaké oblečení zrovna přijede a v jakém bude stavu. Podle Andrewa Brookse existují i výjimky, kdy evropský nebo americký dodavatel komunikuje s africkým trhem a podle toho posílá konkrétní druhy oblečení tak, aby se dobře prodalo. Situace se také liší stát od státu. Průzkum v několika zemích ukazuje, že čím dál větší produkce rychlé módy, která přímou úměrou zvyšuje množství použitého textilu dováženého ze severní polokoule na jih, silně napomohla uzavření tamějších textilních továren: v Ghaně klesla zaměstnanost v textilním a oděvním průmyslu mezi lety 1975 – 2000 o 80 %. V Zambii mezi lety 1980 – 2002 o 60 %, v Nigérii dokonce o 100 %3. Oblečení je většinou levnější a pro chudší část obyvatelstva představuje oproti místním výrobkům dostupnější variantu. Keňa, Uganda, Rwanda, Burundi a Tanzanie,4 země spadající pod East African Community (EAC), dokonce zvažují úplný zákaz dovozu použitého textilu.
USA, hlavní vývozce obnošeného textilu do Afriky, tuto situaci komplikuje: osočilo zmíněné státy z porušování mezinárodní smlouvy Agoa. Občané Spojených států by prý přišli o 40 000 míst a vyhrožují státům EAC, že by mohly na zboží putující z Afriky do USA uvalit sankce či zvednout daně. Oblečení proto cestuje do Afriky i nadále. Charity a firmy tvrdí, že dávají Afričanům práci — ale za jakou cenu? A jsme to my, z bohatého Severu, kdo má určovat, jakou práci člověk na jižní polokouli dostane? A také co bude nosit — pouze to, co my vyhodíme? Nevytváříme skrze své chování z Afriky jednu velkou skládku nerozložitelného materiálu? Situace určitě není černobílá, je však jisté, že nikdo neví, co bude dál, i vzhledem ke stále klesající kvalitě secondhandového oblečení, které v Africe pomalu přestává stačit konkurenci zcela nového zboží z Číny. Čína v Africe dokonce začíná stavět textilní továrny. Co se bude dít s naším nechtěným oblečením dál? Nevíme.5
Autor: Tereza Špinková
Zdroj: 1, 3 – Veronika Blabla Hubková: Příběh skříně, 87 – 88.
