Žijeme ve světě, kde naše spotřební volby a zvyky značně ovlivňují ekosystém v opačných částech světa. Současná krize okolo koronaviru ukazuje křehkost tohoto systému v celé jeho nahotě, na neudržitelnost současného potravinového systému ale už drobní zemědělci, ekologové i vědci poukazují při nejmenším tři desetiletí.
Americký environmentalista Lester Brown ve své knize „Who Will Feed China“ již v roce 1995 varoval před schopností naší planety nakrmit všechny své obyvatele. Předpovídal raketově rostoucí ceny potravin, a to se vyplnilo především v letech 2007/8 a 2011 během globálních potravinových krizí a potravinových nepokojích v méně vyspělých státech. O tom, že dovoz potravin do Číny stoupá, mluví jasně statistiky Organizace OSN pro výživu a zemědělství FAO. Ještě ve zmíněném roce 1995 dovážela Čína necelé tři milióny tun sójových bobů, v roce 2005 už to bylo necelých 30 miliónů tun a v roce 2017 (podle poslední dostupné statistiky) se dovoz sóji vyšplhal přes 98 miliónů tun. Sója se využívá hlavně jako krmivo pro zvířata, tudíž má přímou souvislost s nárůstem poptávky po mase. Ta v Číně také roste: zatímco v 80. letech minulého století byla průměrná spotřeba masa v Číně 20 kg na osobu za rok, dnes je to skoro 60 kg.
Není to jen o Číně
Úspěch sóji je dán jejím vícestranným využitím. Kromě zmíněného krmiva pro zvířata se sója konzumuje přímo (sójové produkty, jako je např. tofu) nebo se z ní vyrábí potravinářský olej a biopaliva. Mezi největší producenty patří Spojené státy, Brazílie a Argentina. Podle Evropské komise se do EU dovezlo v letech 2018/19 necelých 7 miliónů tun sójových bobů, z toho tři čtvrtiny z USA. Do Česka se pak sója dováží především z Německa, Nizozemska, Slovenska, Belgie, Rakouska a Ukrajiny. Proto je velmi složité zjistit původ sóji v našich potravinách, natož pak v mase. Nicméně podle Ministerstva zemědělství se množství dovážených sójových bobů postupně snižuje: v roce 2011 se dovezlo necelých 30 tisíc tun, v roce 2017 se dovoz snížil skoro o polovinu na 16,6 tisíc tun.
Produkce sóji hlava nehlava
Produkce sóji má značné negativní dopady především na životní prostředí. Podle autorů vědeckého článku v časopise Science je čtvrtina globálního úbytku lesa způsobena záměrným odlesňováním kvůli produkci hovězího masa, sóji, palmového oleje a dřeva. Ačkoliv existují regionální rozdíly, tempo deforestace hnané za účelem produkce výnosných komodit roste od roku 2001. Nemilosrdná jsou také čísla produkce geneticky modifikované sóji, která vyžaduje aplikaci vysokého množství pesticidů, například herbicidu glyfosátu. Ten již pro jeho rakovinotvorné a toxické účinky v některých zemích zakázali (např. v Rakousku), u nás se proti jeho zákazu postavili velké zemědělské podniky. Mezi lety 1997 a 2007 se produkce GMO sóji zvýšila z 23 % na 95 % v Argentině a z 2 % na 66 % v Brazílii. Sója se přitom v těchto zemích pěstuje hlavně jako proexportní plodina s největším dovozem právě do Číny a Evropské unie. Dopad produkce sóji dokumentuje filmový příspěvek organizace Friends of the Earth „The Killing Field – the battle to feed factory farms“.
Příklad sóji velmi dobře ilustruje, jak moc současný potravinový systém ovládají velké firmy a hlavním cílem produkce potravin je byznys. Přitom se jedná o základní potřebu každého z nás. Z potravin se staly komodity a vzdálenost mezi farmou a talířem nabrala obrovské vzdálenosti. Pěstovat krmivo pro zvířata bychom si mohli sami, jenže sója je bezkonkurenčně nejlevnější, ačkoliv procestuje půlku světa. Skutečnou cenu spojenou se socio-ekologickými rozpory však nikdo nezaplatí. Jenže zemědělství by ze své povahy nemělo být primárně byznysem, ale ekosystémovou službou, protože vyhlídky na produkci potravin pro stále rostoucí světovou populaci moc růžové nejsou.
