Mangku před půl rokem přišel o sestru při ničivých zemětřeseních na Lomboku, které si vzalo život stovek a domov tisíců místních lidí. Na usměvavých tvářích místních lidí ale i přesto jen těžko najdete vrásky navíc. Mezi oběťmi přírodní katastrofy, kterou dle místních způsobili rozzlobení bohové hory Rinjani, která se vzteká kvůli přílivu bezohleduplných turistů a odpadků, byla i sestra Mangkuha, který dnes učí neuvěřitelných 420 dětí angličtinu. Jeho příběh by vydal na knihu, tak dost těžko vstřebáváme, že vypráví příběh „jen“ posledního půlroku.

Psal se 5. srpen 2018 a od tohoto data se začíná životní příběh Mangku Bumi Kahuripana stáčet zcela jiným směrem. Z námořníka, který začal jako kapitán lodí převážející turisty na populární lombocké ostrovy Gili z pevniny a kterého zavál vítr na sedmnáct let do zahraničí, kde mezi zeměmi, které navštívil nechybí ani Česko, se stal člověk, který založil projekt učící stovky dětí angličtinu. Začátek příběhu ale člověku úsměv na tváří nevykouzlí … „Bylo brzy ráno, asi dvě hodiny, a v tom mi zazvonil telefon. Zemětřesení postihlo i naši vesnici a na moji sestru spadl dům. S těžkými zraněními ji odvezli do nemocnice. Okamžitě jsem vyrazil a v nemocnici jsem byl namísto obvyklých více něž dvou hodin asi za hodinu patnáct. Už jsem ale našel jen její tělo připravené k odvezení. Zemřela na následky zranění,“ začíná nám svůj příběh povídat drobný lombočan se zářivýma očima, bradkou a dlouhými rozpuštěnými vlasy. Našli jsme jej před jeho domem, kde žije s dcerou a droboučkou maminkou, která má stejně hodné oči plné síly a laskavosti.

Často výuka probíha i u Mangkua doma na nové terase. Za další peníze dodělá střechu, aby mohla výuka probíhat i v období dešťů.

Pořád se v této situaci teprve rozkoukáváme a přemýšlíme nad tím, jak Mangkuho příběh a  jeho velikost, houževnatost a odhodlanoust vstřebat. Na jeho projekt Lombok Children Care jsme přišli celkem náhodou. Jestli se tedy ještě dá na náhody věřit, protože od té doby, co jsme dorazili na Bali, prakticky každý den narazíme na někoho, kdo zapadá do naší skládačky, kterou se snažíme ze zkušeností v Indonésii nasbíraných poskládat. Na toaletě kavárny Milk Espresso, kterou nám doporučily již téměř místní dámy z Česka a Slovenska, Martina a Maruška, našel Cyril celkem nenápadný plakátek. Psalo se na něm, že po zemětřeseních na Lomboku vznikl projekt, který se snaží místní děti naučit angličtinu. Trošku zvláštní kombinace, ne? Zemětřesení a angličtina? Místní přeci musí mít spoustu jiné práce než se zrovna teď učit angličtinu, řeknete si. Při likvidaci následků přírodní pohromy a vzpamatovávání se z vlastní ztráty se ale kolem Mangkua začali shromažďovat jeho mezinárodní přátelé. Ti, kterým sám pomáhal i v nejnáročnějších chvílích v oblastech nejhůře zasažených zemětřeseními. V těžko dostupných oblastech, kdy byl po mnoho dní mimo signál, se tak dozvídal o situaci v jeho rodné vesnici pomalu. Po smrti setry kromě zařizování pohřbu začal s rekonstrukcí rodného domu a zůstal s rodinou. Děti v jeho vesnici jen přihlíželi a začalo od nich zaznívat: „Mangku, my chceme být jako ty!“ Mangku zprvu nechápal v čem je sám jiný než oni, a tak se ptal: „Proč chcete být jako já? V čem?“ Odpověď přišla okamžitě: „Protože umíš mluvit anglicky, máš mnoho přátel z celého světa a ty ti mohou pomoci, když to nejvíc potřebuješ!“

Mangku s knihami, které pořídil za peníze od dárců. Každou korunu pečlivě zvažuje a všechny informace o nákupech transparentně zveřejňuje.

Od těchto dnů uplynuly jednotky měsíců. Mangku se musel postarat o dlouhou pohřební ceremonii a od září se rozhodl zapojit místní děti do studia angličtiny. Těžko věřit, že na to měl tak málo času, když se dnes procházíme jeho čtvrtí a vidíme, jak na mnoha místech probíhá každý den v několika časech hodina angličtiny. Dnes má jeho „škola“ neskutečných 420 studentů. Tolik dětí zcela pravidelně, dobrovolně a s úsměvem chodí na jeho hodiny. Všichni mají na zádech malé látkové baťůžky s pastelkami, sešity a další výbavou, na kterou Mangku postupně shání finance. Všechno dělá sám anebo s dobrovolníky, pro které ve svém znovupostaveném domě, přistavěl jeden pokoj s matrací, kde mohou zdarma přespávat. „Jsem bohatý. Bohatý je totiž každý, kdo může dělat svoji rodinu šťastnou a kdo má kde spát, kde jíst a kdo dělá práci, která pomáhá.“ Dodává před svým domem Mangku. Většinu času nemáme co dodat. Těžko se na jeho slova hledá odpověď, která by nezněla pateticky. Těžko se hledají slova. „Z peněz, které se podařilo sehnat nakupuju všechno, co dětem dělá radost a pomáhá nám učit je angličtinu. Mnoho z nich prožilo velká traumata, a tak se snažím, aby na ně zapomněly. Dokonce se nám tu podařilo prodloužit a zpevnit terasu, nakoupili jsme dřevo a udělali stoly a teď až zase bude víc peněz, tak doděláme i střechu, abychom mohli učit i v období dešťů, které přicházejí,“ komentuje nadšeně okolí svého domu, které je skromné, ale dokonale čisté a pozitivní nálada a energie by se dala krájet ve vzduchu. Kromě hodin angličtiny, které probíhají na dvorcích dalších lidí v jeho čtvrti, učí samozřejmě Mangku také samozřejmě děti i u sebe doma.

Opravený dům s přistavěnou částí pro dobrovolníky vlevo. Za domem je krásná rozlehlá zahrada a my jsme si na svačinu utrhli čerstvé banány přímo ze stromu.

Po výborném obědě, který tvoří rýže, fazolové lusky, pražené buráky a kuře a o kterém Mangku několikrát řekne, že je to jen skromné jídlo a které pro nás připraví jeho droboučká maminka, odcházíme na lekci. Začíná asi o hodinku později oproti původnímu plánu, protože ve čtvrti probíhá pohřeb a mnohé děti jsou součástí smutečního průvodu. Sama pro sebe si říkám, že asi na hodinu moc dětí nepřijde, když je agenda, proti našim evropským, striktním pravidlům, tak rozvolněná. Opak mě ale brzy překvapí.Vyrážíme. Mangku oblékl čistou bílou košili a když svým volným a klidným krokem prochází ulicí, tak jen tiše přihlížíme tomu, jak ho všichni kolemjdoucí s úsměvem zdraví a on téměř s každým prohodí pár slov. Z výrazů místních je cítit úcta a radost.

Hodina probíhá asi pět minut od Mangkuho domu. U milé rodinky na dvorku pod střechou. Pro děti je připravená tabule, fixy, koberec a majitelé jsou stejně usměvaví a na první pohled dobrosrdeční. Prakticky nevíme, co čekat a Mangku se chopí slov. Na místě je úplně plno. Na ploše asi 3×3 metry se tísní dobrých dvacet dětí a ostatní pomalu okukují zpoza plotu a někteří se v průběhu hodiny odváží přijít a pozorovat z dálky. „Takhle to je vždycky. Naši žáci byli na začátku stejní. Stydlivě okukovali a pak se přidali. Postupně přichází čím dál víc dětí. A všichni se stydí čím dál méně. Na začátku se báli promluvit s cizinci, natožpak bílými!“ Mangku nadepíše na tabuli nápis „Family and friends“. Připíše anglické názvy členů rodiny, napíše i naše jména a jednoduchou konverzaci. Děti vše naprosto precizně opakují a napodobují vše, co Mangku řekne. Postupně trénují konverzaci a po pár chvílích se ozve místní mešita. Děti se postupně zvednou a rozeběhnou k motlitbám a nám začíná přestávka. Dostáváme výborné sušenky a lahodnou kávu se sladkým mlékem. „Prakticky nikdy nevím, co budu učit déle než jeden den dopředu. Večer si připravím nějaké téma a zbytek je na dobrovolnících. Za chvilku přijde řada na Vás.

Procvičujeme konverzaci. V mezičase se nás děti ptají na jména a hledají nás na Facebooku. Technologie a pokrok prostě nezastaví ani zemětřesení.

Po chvíli se děti vrací a další asi hodinu si s nimi povídáme a o zvířatech, planetě, oceánech, pevnině a o tom, že země je naším domovem a je třeba se o ni starat. Že jsme vlastně všichni přátelé a rodina, přesně tak, jak jsme se učili na začátku lekce. A že i když někdo žije na souši a někdo na vodě, tak je naší úlohou dělat všechno proto, aby náš domov byl čistý a všichni se v něm měli dobře. Děti moc dobře vědí, o čem je řeč. Mangku totiž kromě učení angličtiny zvládá organizovat místní úklidové akce a při pohledu na videa, která nám ukazuje se nám zastavuje dech. O projektu Trash Hero, který spojuje lidi po celém světě, kteří se snaží udržovat planetu bez odapdků neslyšel, ale jeho myšlenky jsou stejné. Po cestě domů nám ukazuje, jak vypadal místní potok před tím, než jej vyčistili a že stovky dětí uklízející ulice vzburcovaly i místní zástupce obce, kteří na místo poslali bagry a pomohli jim nánosy bahna s plastem vybagrovat. „Před tím skoro nebylo poznat, že je zde potok. Vše bylo v jedné rovině a v období dešťů potok často přetekl a vše se vyplavilo.“ O všech aktivitách mluví jako o samozřejmosti. U jediných tří popelnic, které jsou u jeho domu se zastaví a posbírá odpadky, které jsou kolem nic. Jen dodá: „Koupil bych jich víc, ale stojí hodně peněz. Dřív lidi všechen odpad pálili, ale teď se snažíme, aby se odvážel pryč. Ten smrad je strašný. Pálí z něj oči a je nebezpečný pro zdraví.“ Ve vesnici Kuripan, stejně jako všude jinde na Lomboku, nefunguje svoz odpadů, a tak jej lidé hází do řek nebo jej pálí před domem. Místní často nevidí rozdíl mezi plastem a jinými odpady, a tak se ze zvyku pálit odpad stal neuvěřitelný problém, kteří si místní málokdy dostatečně uvědomují. Mnozí z nich si na zápach již zvykli.

Dvě hodiny s dětmi jsou jako energetická nabíječka. Do teď máme úsměv na tvářích, když si prohlížíme společné fotografie a videa.

Odpoledne končíme u Mangkuho doma a ptáme se, co by mu pomohlo a jak můžeme i na dálku přiložit ruku k dílu. „Rád bych si udělal webové stránky, ale nemám na ni peníze ani čas. Vlastně ani nevím, jak to funguje s platbami. Nemám svůj měsíční příjem, a tak se může stát, že bych třeba neměl na měsíční platby?“ Ujišťujeme jej, že web není tak drahý a že snad najdeme někoho, kdo by jej pro něj udělal. „Také by mi pomohlo, kdyby jezdilo víc dobrovolníků. S učením mám hodně práce a rád bych posunul projekt dál a spojil hodiny angličtiny s praktickými ukázkami řemesel. Můžeme s dětmi něco vyrábět a pak to třeba prodávat v místních galeriích nebo přímo turistům. To může být cesta, jak si na sebe vydělat. Jen na to sám nestačím. Ale dobrovolníci tu mají otevřené dveře, tak věřím, že jich bude víc. Dejte o nás vědět u vás, přátelé!

Mangkhu nakoupil všem dětem i baťůžky vyrobené na Lomboku, znovunaplnitelné lahve na vodu a vybavení na hodiny angličtiny.

Projekt Lombok Children Care je neskutečný. Do teď těžko uvěřit tomu, co jeden člověk vybudoval za pár měsíců. Prakticky se dnes stará o více dětí, než mnohé místní neziskové agentury, které fungují po mnoho let. Jestli třeba někdy zabloudíte kromě instagramového ráje Bali i na Lombok, který je v mnoha ohledech ještě krásnější a v mnoha ohledech předčí očekávání, tak se Mangkuovi ozvěte. A věnujte pár hodin dětem, které vás svojí energií nabijí na pěkně dlouhou dobu dopředu!


Zajímá vás, jak můžete projektu pomoci? 

  • Přidejte si jej do oblíbených na Facebooku a sdílejte jej mezi přátele, které by mohl zajímat.
  • Podpořte jej finančně. Mangku si zřídil i PayPal tak je finanční podpora možná z klidu domova. Všechny finanční toky transparentně zveřejňuje na Facebooku. A my vám garantujeme, že málokde budou využity efektivněji.
  • Profesní pomoc: Umíte programovat a spravovat webové stránky a máte pár hodin navíc? Jedno z Mangkuho přání jsou vlastní webovky, ale nemá na ně znalosti ani kapacity. Spojte se na Facebooku, Mangku reaguje téměř okamžitě!

 

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here