Proč jsou v Gruzii jednorázové plastové sáčky všude, zdarma a v obchodě je dostanete rovnou po dvou? Kolik tisíc tun komunálního odpadu se v téhle postsovětské zemi vyprodukuje a jak se s ním zachází? Jak je možné, že v milionovém hlavním městě Tbilisi je pouze deset míst s kontejnery na tříděný odpad? Odpovědí a řešením by mohla být cirkulární ekonomika jako celostátní “zero waste” model. Přechod, který bude potřeba technologicky naplánovat a pak důsledně zrealizovat.
“Ne, sáček ne, prosím. Už máme svůj”. Snažíme se lámanou ruštinou přesvědčit gruzínskou trhovkyni, aby nám rajčata, papriky a okurky nedávala každé zvlášť do sáčků. Z předchozích nákupů jich máme dostatek na nakoupení jídla na dva dny pro celou naši skupinku, která se rozhodla nakoupit jídlo na místním Tbiliském tržišti místo supermarketu, a tak ušetřit nejen peníze, ale i zbytečný odpad.
Do Gruzie jsme se vydali za poznáním rozvojové spolupráce na vlastní oči společně s dalšími spolužáky z Katedry rozvojových a environmentálních studií na Univerzitě Palackého. V pauzách programu, nabitého návštěvami institucí a projektů, které se rozvojovou spoluprací zabývají, máme čas prozkoumávat Gruzii na vlastní pěst. Zatímco některé spolužáky zajímají gruzínské atrakce, my zkoumáme, jaké jsou tady možnosti bezobalového nakupování.
Boj proti obalu začíná až po zaplacení
Úspěšnost máme tak 70 %. Gruzie je totiž skvělou a zároveň příšernou zemí pro zero waste (bezodpadové) nakupování. Nezabalené potraviny jsou na každém rohu, od tržnice po večerku. Boj proti obalu začíná až po zaplacení. Sáčky jsou všude, zdarma a prodavači je s úsměvem rozdávají po dvou. Dají vám do sáčku i PET lahve, každou zvlášť.
Vzhledem k historii Gruzie je to pochopitelné. Gruzínci ještě nedávno zažívali období nedostatku, podobně jako naši rodiče za komunismu. A teď, když si konečně mohou dopřát západní luxus (i v podobě sáčků), proč by se jej vzdávali?
Po bližším prozkoumání, jak na tom Gruzie s odpadem vlastně je, jsme překvapeni, že se nám nakoupit do vlastních sáčků vůbec povedlo. Dat o odpadu je málo a jsou velmi nepřesná.
Odhaduje se, že ročně je v Gruzii vyprodukováno 900 tisíc tun komunálního odpadu, z něhož je 700 tisíc tun skládkováno.
Žádná z těchto skládek nesplňuje evropské skládkovací standardy. Z 54 skládek, které spravuje státní příspěvková společnost The Solid Waste Management Company, jich bylo již 21 uzavřeno. Zbylých třicet čeká do roku 2023 podobný osud. V současnosti probíhá výstavba nových, zabezpečených skládek, ale velmi pomalu. Což je problém a zároveň příležitost. Nedostatek kvalitních skládek by mohl pomoci k omezení skládkování v budoucnosti.
Zero waste stát?
Důvodem, proč Gruzínci produkují tolik odpadu není nedostatek možností, jak se odpadu vyhnout, jako spíše nedostatek znalostí, které by k vědomému omezování odpadu povzbuzovaly. Snížení množství odpadu, produkovaného v této zemi, bude vyžadovat ještě velkou námahu v oblasti osvěty a hlavně změnu systému nakládání s odpady.
Principy zero waste pro chování jednotlivců, jako je bezobalový nákup, jsou obecně známy. Nicméně na globální úrovni by mohl být koncept zero waste definován jinak.
V současné době se 91 % světové ekonomiky řídí modelem Take–Make–Dispose.
Cirkulární ekonomika se tento model snaží pozměnit tak, aby byl odpad vnímán (a používán) jako zdroj a cenný vstup pro výrobu a díky tomu se může stát celostátním “zero waste” modelem.
Přeskočit stupeň rozvoje a přejít k více udržitelným technologiím
Koncept cirkulární ekonomiky by se neměl rozvíjet pouze v zemích globálního severu, které disponují potřebným finančním a znalostním kapitálem. Podle odhadů International Resource Panel, stoupne spotřeba materiálů (fosilní paliva, minerály, kovy a biomasa), která v roce 2005 činila 60 miliard tun, trojnásobně do roku 2050 až na 180 mld tun materiálů.
Tento trend rostoucí spotřeby materiálů je poháněn zvětšující se světovou populací, ekonomickým růstem, rozšiřováním mezinárodního obchodu, stoupající spotřebou biomasy a nakonec i změnou spotřebitelských vzorců rostoucí střední třídy v rozvojových zemích.
Pokud nepřijde zásadní změna v tom, jak hospodaříme s přírodními zdroji, hrozí krizové následky pro životní prostředí i ekonomický růst. Na klimatických změnách se podepisují i skládky – odhaduje se, že do roku 2024 budou skládky zodpovědné za produkci 8 až 10 % globálních emisí skleníkových plynů.
Ekonomiky rozvojových zemí mají unikátní příležitost k přeskočení některého ze stupňů rozvoje, kterými si prošli země rozvinuté, a přechodu k více pokročilým a udržitelným technologiím, které jsou spojené s cirkulární ekonomikou. Jako tomu je například v Africe, kde se masivně rozšířilo používání mobilních telefonů, aniž by předtím existovala infrastruktura pevných linek.
V Gruzii se jako největší bariéra pro přechod k cirkulární ekonomice zatím jeví absence kapacit pro třídění, sběr, svoz a recyklaci odpadů. Během naší návštěvy Tbilisi jsme viděli pouze jedno místo s koši na tříděný odpad. Později jsme zjistili, že v milionovém městě je pouze deset buněk s kontejnery pro oddělený sběr odpadu, které byly vybudovány díky podpoře americké rozvojové agentury USAID.
Uzavření cyklů organické hmoty mezi venkovem a městem
Razantní změnu v odpadovém hospodářství by mohlo přinést i uzavření toků odpadu v zemědělství. V České republice se podíl organické složky v komunálním odpadu pohybuje okolo 30 %. V druhém největším městě Gruzie Kutaisi toto číslo dosahuje až 43,7 %. Podobně je to po celém světě: zemědělské výrobky putují do měst, kde jejich zbytky vytváří přebytek organické hmoty, jejíž odstranění stojí nemalé prostředky a přispívají ke zvýšené produkci metanu. V periferii, která poskytuje zemědělské výrobky a potraviny naopak vzniká deficit organické hmoty, který způsobuje vysokou spotřebou minerálních hnojiv.
Technologickým řešením pro nastartování přechodu k cirkulární ekonomice v Gruzii by bylo zavedení odděleného sběru bioodpadu ve městech a budování bioplynových stanic a kompostáren. Díky tomu by bylo možné z odpadu získávat nejen metan pro pohon dopravy, nebo elektrickou energii, ale i třeba digestát, který by se mohl stát kvalitním hnojivem pro gruzínské zemědělce.
Uzavření cyklů organické hmoty mezi venkovem a městem je věcí, která je nezbytná pro udržitelnou produkci potravin, potravinovou soběstačnost a snižování následků klimatických změn a řešení problematiky odpadu. Je to otázka globální, která ve velké míře platí i pro Gruzii, v jejímž HDP má zemědělství významný podíl.
Cirkulární ekonomika řeší mnoho problému naráz
Tranzitivní fáze rozvoje Gruzie nabízí unikátní příležitost k reformulaci celého systému odpadového hospodářství a získání benefitů, které změna může přinést – od snížení emisí skleníkových plynů ke vzniku nových (tzv. zelených) pracovních míst.
Takový přechod by se mohl uskutečnit za dvou předpokladů: politické vůle a přílivu kapitálu a “know-how”.
To se povedlo například Tchajwanskému hlavnímu městu Taipei, které se během osmnácti let změnilo z “města odpadků” na město s téměř nejlepším odpadovým hospodářstvím v Asii. Během těchto let poklesla produkce odpadu na osobu na 18 % a míra recyklace se zvýšila z 2 % na 56 %. Takový úspěch je dán zavedením systému “Pay-As-You-Throw”, neboli: “Zaplať, kolik vyhodíš”, zavedením principů rozšířené odpovědnosti výrobce za celou řadu produktů a obalových materiálů, který přinesl potřebný kapitál. Velkou roli samozřejmě hraje i osvěta obyvatel, která začíná už v mateřských školkách.
Budování třídící a recyklační infrastruktury, zavedení systému PAYT ve městech, uvedení principu rozšířené odpovědnosti výrobce, zákaz plastových výrobků na jedno použití, sběr bioodpadu a jeho následné zpracování v bioplynových stanicích jsou vstupní branou do “zero waste” společnosti.
Financování díky schématům zahraniční rozvojové pomoci
Gruzie má velký potenciál k zavedení prvků cirkulární ekonomiky v plné míře, hlavně díky dobrému vládnutí a nízké míře korupce.
Financování těchto potřebných změn je jiná věc. Gruzie je příjemcem rozvojové pomoci a nedisponuje potřebným množstvím financí. Některé evropské rozvojové agentury však už ve své agendě zohledňují cirkulární ekonomiku, třeba Německá GIZ nebo různé iniciativy Nizozemského ministerstva zahraničí. Česko by mohlo nabídnout pomocnou ruku ve sdílení “know-how”, třeba se zavedením systémů PAYT v obcích, sběru biodpadu a jeho zpracování, nebo ukázkou soběstačné obce, jako jsou Kněžice. Jako vhodná se jeví rozvojová spolupráce Business-to-business (B2B), která by českým firmám pomohla dostat se na nový trh a gruzínským by přinesla cenné zkušenosti.
V devadesátých letech se české obce taky museli učit od Západu, jak inovovat odpadové hospodářství. Zdá se, že přichází řada na další země, které nyní mají unikátní příležitost budovat to, o čem se u nás v devadesátkách ani nesnilo: cirkulární ekonomiku.
Text: Štěpán Vaškevič a Helena Škrdlíková, Foto: Štěpán Vaškevič a KRES, Katedra rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci
Autoři jsou studenty na Katedře rozvojových a environmentálních studií Univerzity Palackého v Olomouci. Článek vznikl jako součást terénní exkurze do Gruzie a GRV projektu „Rozvojová spolupráce na vlastní oči“, který byl podpořen Českou rozvojovou agenturou (ČRA).
