Krize plastového znečištění, která zaplavuje naše oceány, je také významnou a rostoucí hrozbou pro klima Země. Na současných úrovních ohrožují emise skleníkových plynů z životního cyklu plastů schopnost globální komunity udržet nárůst globální teploty pod 1,5 °C. Vzhledem k tomu, že petrochemický a plastikářský průmysl plánuje masivní rozšíření výroby, problém je na cestě k mnohem horšímu.
Pokud výroba a používání plastů porostou tak, jak se v současnosti plánuje, do roku 2030 by tyto emise mohly dosáhnout 1,34 gigatuny ročně, což odpovídá emisím vypouštěným více než 295 novými uhelnými elektrárnami o výkonu 500 megawattů. Do roku 2050 by kumulace těchto emisí skleníkových plynů z plastů mohla dosáhnout více než 56 gigatun – 10–13 procent celého zbývajícího uhlíkového rozpočtu.
Téměř každý kus plastu začíná jako fosilní palivo a skleníkové plyny jsou emitovány v každé fázi životního cyklu plastu:
1) těžba a doprava fosilních paliv,
2) rafinace plastů a výroba,
3) nakládání s plastovým odpadem a
4) jeho pokračující dopad na naše oceány, vodní cesty a krajinu.
Nový report zkoumá každou z těchto fází životního cyklu plastů, aby identifikovala hlavní zdroje emisí skleníkových plynů, zdroje nespočítaných emisí a nejistoty, které pravděpodobně vedou k podcenění klimatických dopadů plastů.
Zpráva porovnává odhady emisí skleníkových plynů s globálními uhlíkovými rozpočty a emisními závazky a zvažuje, jak současné trendy a projekce ovlivní naši schopnost dosáhnout dohodnutých emisních cílů. Zpráva také shromažďuje údaje, jako jsou následné emise a budoucí míry růstu, které dříve nebyly zohledněny v široce používaných klimatických modelech. Toto účetnictví vykresluje ponurý obraz: šíření plastů ohrožuje naši planetu a klima v celosvětovém měřítku.
