Za rok 2017 se na skládky v České republice vyvezlo 1,77 milionu tun komunálního odpadu, což je 49 procent celkové produkce odpadu. Zatím si můžeme dovolit odpad, který skrývá cenné zdroje, na skládky ukládat. Nicméně životní prostředí má svoje limity, stejně jako i množství dostupných zdrojů. Budeme někdy v budoucnu nuceni těžit skládky? Jestli ano, na kolik nás těžba vyjde? A jaké materiály se vyplatí ze skládek těžbou zachránit?
Z pohledu cirkulární ekonomiky již proces skládkování, přestože má v Evropě dlouhou tradici, nepředstavuje reálnou možnost pro budoucnost. V rámci hierarchií nakládání s odpadem je proces skládkování tou úplně poslední možností, tou první je prevence vzniku. Tuto hierarchii ale můžeme aplikovat pouze na odpady vznikající teď nebo v budoucnu.
Staré skládky představují spoustu výzev, kterým je potřeba čelit. Jedná se zejména o ekologický hazard: skládky nesplňují sanitární normy, přispívají ke znečištění půdy, vodních zdrojů a ovzduší skleníkovými a dalšími plyny. Nutná je rekultivace, která by zajistila jejich zabezpečení. V EU současné době existuje více než půl milionu skládek, na kterých je uložen odpad z minulosti. 90 % těchto skládek představuje bezpečnostní rizika, jelikož byly vybudovány před rokem 1999 a tím pádem nesplňují požadavky pro bezpečnou skládku, jak ji definuje Směrnice Rady z roku 1999 o skládkách odpadů.
V reakci na existenci těchto skládek vzniká trend rekultivace a sanace skládek, který je často spjat s vytěžením materiálové části odpadů – typicky se jedná o kovy, které by mohly být znova využity.
Rekultivace skládek jsou ale velmi drahým procesem. Jak uvádí Světové ekonomické fórum, mezi lety 1993 a 2001 byla na těžbu a přesun nebezpečného odpadu ze starých skládek do nejmodernějších sanitárních skládek v belgickém Vlámsku vynaložena částka 80 milionů eur. Takové náklady jsou pro většinu členských států EU, nemluvě o rozvojových zemích, nepředstavitelné.
Významná část nákladů na rekultivaci by podle Světového ekonomického fóra mohla být snížena díky materiálovému využití odpadu. Proces těžby skládek průmyslového a stavebního odpadu může přinést ekonomické benefity díky recyklaci mědi, aluminia, zinku a oceli. Starý komunální odpad může být rovněž vyseparován na hodnotné recyklovatelné části – sklo, plast, kovy – a ze zbytků se dá vytvořit frakce paliva odvozeného z odpadů, která se díky plazmovému spalování může přeměnit na vodík a nízkouhlíkový cement.
Analýza benefitů těžby skládek vytvořená Světovým ekonomickým fórem představuje poněkud přehnaně optimistickou vizi, která v realitě naráží na řadu úskalí. Podle závěrů rozsáhlé analýzy proveditelnosti těžby skládek v Evropě, kterou vypracoval Skotský institut Zero Waste Scotland, je zřejmé, že tento proces není jednoznačně profitabilní. Po technické stránce je za použití současných způsobů zpětná separace odpadu téměř neproveditelná. Opětovné využití plastů ze starých skládek komplikuje i výrazně nižší kvalita oproti „čerstvému“ odpadu. Další bariérou jsou i současné výkupní ceny, které brání recyklaci i těch plastových odpadů, které zatím na skládku uloženy nebyly.
Vyplatit by se ale mohlo vytěžit odpad, který byl uložen na skládky mezi lety 1960 a 1990, protože podle analýzy může obsahovat nejvíce hodnotných materiálů. Pokud je odpad navíc uložen v jednom místě a má vysokou koncentraci hodnotných materiálů, z ekonomického hlediska se proces exkavace, třídění a recyklace vyplatí – konkrétně v případě kovů.
Procesy těžby mají i environmentální a společenské náklady. Například exkavace staré skládky s vysokou koncentrací karcinogenních látek (například azbestu) může vést k nežádoucím dopadům na veřejné zdraví. Zamezit jejich úniku je však nákladné a tím pádem může dojít k tomu, že některé projekty těžby vůbec nemusí vzniknout. Jako benefit pro místní komunity se jeví odstranění staré ekonomické zátěže, rekultivace a nové využití pro zabranou půdu a vznik nových zelených pracovních míst.
Pro rozhodnutí, jestli starou skládku těžit nebo ne, je potřeba udělat detailní přehled o složení a původu odpadů na konkrétní skládce a zároveň disponovat potřebnou infrastrukturou a souhlasem místních obyvatel.
Skládky v České republice budou muset dřív nebo později procesem rekultivace projít aspoň částečně – vzhledem ke skutečnosti, že skládky jsou jedním z největších zdrojů znečištění podzemních vod, zdrojem skleníkových plynů a záboru zemědělských půd a v neposlední řadě často i „tikající bombou“ v krajině. Ročně rovněž evidujeme více než 500 požárů skládek, při kterých uniká do ovzduší nekontrolované množství emisí.
Poučme se z minulosti. Vzhledem k tomu, jak je proces rekultivace a materiálového využití starých skládek nákladný, musíme co nejdříve a co nejvíce omezit množství skládkování komunálního odpadu a jeho produkci vůbec. Dnes posíláme na skládky cenné zdroje, peníze i energii. Každý milion tun odpadu, který skládkujeme, by mohl v ČR vytvořit 8 až 10 tisíc pracovních míst díky zavedení cirkulární ekonomiky, upozorňuje Zdeněk Horšák z poradenské společnosti EMPRESS.
Radim Mana ze společnosti Pražské služby upozorňuje na možnost energetického využití odpadu: „Díky provozu ZEVO Malešice jsme odklonili ze skládek 213 387 tun odpadu v roce 2017. Tento odpad byl použit pro ohřev zhruba 25 000 Pražských domácností a nahradil tak problematické uhlí, jehož spalování je čím dál více neakceptovatelné.“
Na závěr zbývá se ještě jednou zamyslet nad těžbou skládek. To, co se dnes zdá jako ekonomicky neproveditelné, se jednoho dne může vyplatit – právě kvůli krizovému nedostatku přírodních zdrojů, které bude potřeba vytáhnout ze skládek. Je to ale obrázek budoucnosti, které je třeba se vyhnout – právě pomocí cirkulární ekonomiky.
Autor: Štěpán Vaškevič
