Nízké ceny. Sleva. Výprodej. Pro nás hnací motor, jak utratit vydělané peníze. Místo na kvalitu hledíme jen na kvantitu. 800 Kč za obyčejné tričko je pro nás často nepředstavitelně vysoká částka. Vždyť v kdejakém řetězci ho můžeme mít za 150 Kč. Co ale za tak nízkou cenou stojí?
24. dubna 2013 se odehrál jeden z nejznámějších případů zanedbání bezpečnostních podmínek v módním průmyslu. Zřícení budovy Rhana Plaza v Bangladéši předcházelo varování o špatném stavu stavby – ve zdech se objevily praskliny. Obchody a banky sídlící v té samé budově byly okamžitě uzavřeny, téměř 5 000 pracovníků továrny ve vyšších patrech však bylo donuceno přijít do práce i další den pod pohrůžkou nevyplacení měsíčního platu. Přes 1 100 z nich se již domů nevrátilo. Více jak 2 500 bylo zraněno a mnoho z nich si následky tragédie ponese celý život. Jeden z problémů byl v tom, že Rhana Plaza byla projektována jako “klidná” administrativní budova a otřesy vyvolané neutuchajícím klokotem šicích strojů tak neustála. Mezi zadavatelskými značkami této továrny najdeme i nám dobře známé obchodní domy jako například Mango, Benetton či Primark.
Záběry dětí šijících oblečení v indických továrnách. Při rozhovorech s nimi bylo zjištěno, že je tam buď odeslali rodiče za drobnou úplatu, nebo děti samy utekly ze svých domovů s vidinou výdělku. Žádného platu se ovšem nedočkaly a pracují tak jako dětští otroci. Tento incident provází známou firmu Gap, která je skandály ohledně svých dodavatelských řetězců “proslavena” již od 90. let. Reaguje na to snahou o větší transparentnost. Ze strany značky jde sice o ušlechtilý čin, vždyť mnoho jiných gigantů tyto problémy stále tají a předstírá, že u nich se nic takového neděje. Ve skutečnosti jde ale víceméně jen o marketingový tah pracující s našimi city a schopností odpustit a zapomenout. Transparentnost celého procesu totiž ve skutečnosti nic neřeší. Je to jako byste nahlas říkali, že každý večer chodíte vykrádat byty a všichni by vás chválili za vaši upřímnost a odvahu vyjít s tím na denní světlo. A vy byste to vesele dělali dál.
Dětská práce je tak trochu evergreen. H&M se proti ní zásadně vyhrazuje ve svém dokumentu “Sustainability Commitment”, zároveň ale značka pár let zpět přiznala, že v jejich dodavatelských továrnách v Turecku pracují i nezletilí Syřané.
Práce v oděvní továrně je i přes to všechno považována za tu lepší možnost, jak se uživit.
Dalším velmi častým neštěstím, které může asijskou švadlenku potkat, je požár. V roce 2012 jeden takový vypukl v továrně Tazreen Fashion nedalo Dhaky, hlavního města Bangladéše. Jeho následkům podlehlo přes 100 lidí. S touto továrnou je spojována i u nás oblíbená značka C&A. Požáry ale v takovýchto továrnách nejsou vůbec ničím výjimečným, budovy mají často špatnou elektroinstalaci a tak stačí málo. Spolu s uzamčenými nouzovými východy, mřížemi na oknech či nefunkčními hasícími přístroji je uniknutí neštěstí jen velkým štěstím.
Pracovníci továren ze zemí třetího světa, kam se výroba často přesouvá právě kvůli nízké ceně práce, se nesmějí sdružovat v odborech, jejich minimální měsíční mzda nedělá často ani 1 500 Kč a jsou nuceni pracovat i 16 hodin denně. Obvyklou praktikou je, že v továrnách i přespávají, nejčastěji jen někde na chodbě přikryti kusem hadru. Kvůli špatné hygieně a velké koncentraci lidí jim všudypřítomné štěnice nedovolí pořádně si odpočinout. Přetlak nezaměstnaných je v těchto zemích obrovský a zaměstnavatelé si tak mohou dovolit své zaměstnance vydírat. Pokud odmítnou pracovat přes čas nebo si stěžují na nízké platy, zavalí je výhružkami a z práce je jednoduše vyhodí. Takové továrny mají v angličtině dokonce i svůj vlastní termín, říká se jim sweatshops (od slova sweat – potit se).
Špatné pracovní podmínky ale nejsou výlučným znakem jen asijských textilních továren. Forever21 byla jednou z firem, která jako svého dodavatele využívala továrnu v Los Angeles. Mohli se tak pyšnit výrobou v USA. Úřad práce zde ale zjistil hned několik pochybení, továrna se tak rozhodně nepodobala představě o americkém snu. Dělnice byly nuceny pracovat přes 10 hodin bez proplacení přesčasů a mzdy celkově se pohybovaly pod hodnotou minimálního platu, případně byly dělnice placeny od ušitých kusů oblečení a to velmi nízkou částkou za jeden kus či jeho část.
Dalším velkým problémem jsou subdodavatelské řetězce. Továrna může mít od značky nastavené přísné podmínky, sama si ale výrobu oblečení zadá do levnější továrny, která nepodléhá původní smlouvě s prvotním zadavatelem a podmínky v ní tak mohou být velmi špatné. Zároveň původní zadavatel ani nemusí zjistit, že se jeho zboží šilo jinde.
Výroba se nám čím dál víc vzdaluje. Přesouvá se do zemí, kde za práci není nutné příliš platit. Logický krok reagující na poptávku po levném zboží. Velmi to ale ztěžuje jakoukoliv kontrolu. Výrobci zároveň ztrácí přímý kontakt se svými zaměstnanci a necítí se za ně být zodpovědní. Ačkoliv si to mnohé řetězce uvědomují a tlak na změnu je ze strany veřejnosti silný, na řešení si asi ještě chvíli počkáme.
Sweatshops jsou jedním z mnoha problémů týkajících se fast fashion. Jaký je další? Sledujte náš seriál!
Autor: Andrea Šlechtová
