Je brzké ráno a do obličeje mi vane čerstvý vítr. Jedu autem, ale tentokrát ne uvnitř, ale venku. Zažívám pohled na město, který bych nikdy nehádal, že poznám. Dnes jsem se totiž přidal k posádce svozového auta Pražských služeb, abych se stal na den popelářem.
Na rozdíl od většiny mých známých jsem v dětství nikdy nechtěl být popelářem. Možná i kvůli tomu, že práce začíná velmi brzy ráno. Když jsem se v 5 hodin ráno dostavil na provozovnu Pražských služeb, seznámil jsem se s bezpečnostními předpisy a dostal oranžovou uniformu, kterou zná snad každý Pražan. Hned poté jsme vyjeli na trasu, kde se dávám do řeči s Jirkou, který zasvětil 15 let života práci řidiče u Pražských služeb. Brzký začátek práce jej zřejmě netrápí, zvlášť když je to jediná možnost, jak se vyhnout ranním kolonám, v nichž každá minuta prodlevy hraje roli.
Brzy se tématem našeho rozhovoru stává nezodpovědné parkování některých motoristů, které brání svozu. Typická jsou auta, která blokují popelnice, nebo parkují v úzkých pražských uličkách tak, že široký popelářský vůz nemůže projet. Jirka je však řidičem, pro kterého křivolaká úzká cesta problémem není. 15 let za volantem svozového auta z něj udělalo profesionála, na kterého jen tak nenarazíte.
Naše trasa vedla klidnými pražskými čtvrtěmi Košíře a Cibulka. Cibulka je prý známá i díky jejím hvězdným obyvatelům nebo jako kulisa pro film Pelíšky. Na můj dotaz, zda se odpad filmových hvězd liší od odpadu obyčejných smrtelníků, Jirka odpovídá, že nikoliv. Na různé odpadové kuriozity však v práci naráží téměř každý den.
Stalo se tak i minulý týden. V jedné z popelnic uklízecí četa našla tlakovou bombu s neznámým plynem, která by při manipulaci během svozu mohla napáchat nemálo škod. Popeláři ji však našli a odstranili. K této popelnici jsme se vrátili i během nynějšího svozu. Obsah popelnice vyvolal ještě větší rozruch: nahoře ležel neoprenový potápěčský oblek, zbytek obsahu popelnice tvořily… knihy. Takové věci do černé popelnice rozhodně nepatří. Knihy by se mohly stát součástí takzvaných veřejných knihoven, kterých je v Praze spousta.
V práci popeláře občas narazíte i na horší věci. Odpůrci třídění odpadu často tvrdí, že „třídit nemá cenu, protože popeláři to stejně vysypou do komunálu“. Pokud uvidíte, jak svozové auto vysypává popelnici na tříděný odpad do komunálního, je dost možné, že vytříděný odpad byl velmi silně znečištěn. Typickým příkladem je vylití několika kýblů primalexu do popelnice na plast. Taková situace se řeší vždy na základě domluvy, znehodnocený materiál může být například odvezen místo třídící linky na skládku nebo do ZEVO Malešice.
Velmi často jsme také naráželi na popelnice, které byly plné jablek nebo pořezaných větví. Jejich majitelé by mohli výrazně ušetřit, kdyby si objednali hnědou popelnici na bioodpad.
Dle slov mého kolegy jsou tyto prohřešky vesměs běžné. Co ale Jirkovi opravdu vadí, jsou různorodé strategie Pražanů, jak ušetřit na (i tak nízkém) poplatku za svoz odpadu. Jednou z praktik je například naskládání odpadu, který by se měl vyvést na sběrný dvůr, kolem černé popelnice. Pracovníci Pražských služeb to řeší tak, že vyvezou pouze obsah popelnice. Většinou ji majitel vzápětí naplní zbylým odpadem a nahlásí na provozovnu PSAS, že mu popeláři popelnici nevyvezli. Takové podvodné chování začíná mizet, a to hlavně díky nástupu moderních technologií. Na palubě každého vozu je GPS zařízení, díky kterému je možné sledovat pohyb a přesnost svozu na jednotlivých tratích. Nemluvě o tom, že dnes má každý v kapse chytrý telefon, na který popeláři fotí popelnice, které dle jejich úsudku nejsou v pořádku.
Po hodině vyptávání jsem se rozhodl, že to s popelnicemi zkusím na vlastní pěst. Obával jsem se, že budu svým kolegům spíše překážet. Po desáté popelnici už jsem ale byl schopen obratné manipulace. Důležité je správně nasadit popelnici na hydraulický zvedák a nevyklopit ji někam kam nepatří. Inu, málem se mi to stalo, chybě (a ztrapnění) se však podařilo zabránit.
Nejlepší část svozu je jet na stupačce a pozorovat probouzející se Prahu, která je na začátku září obzvlášť kouzelná. V duchu si říkám, že popelařina je, koneckonců, práce jako každá jiná. Člověk je ale venku a má pocit, že bez něj by se možná svět utopil v odpadcích. Těch za posledních deset let výrazně přibylo: bez ohledu na vyšší míru třídění se frekvence svozu a objemy popelnic zvyšují.
Blíží se devátá hodina ranní, město se hemží automobily a naše cesta je skoro u konce. Naše auto míří na překladiště, odkud odpady poputují na skládku, jelikož ZEVO mělo pravidelnou odstávku. Posledním krokem je odpad zvážit. Naše cesta trvala necelé 4 hodiny a během ní jsme vysbírali 7140 kg odpadu. Je to málo? Dle slov zaměstnanců PSAS, je to o něco méně než normální množství. Je to moc? Ano, myslím si v duchu, když si uvědomím, kolik takových aut denně vysype odpad na váhy.
Nejhorší je však představa všech těch aut putujících se svým nákladem na skládky. Pražský odpad však čeká jiný osud: ZEVO (Zařízení na Energetické Využití Odpadu) Malešice přijímá odpad do svých útrob, a tak miliony tun odpadu nekončí jako nový element české krajiny, ale mění se v teplo a elektrickou energii pro 18 000 pražských domácností.
Můj jeden den popelářem mi dovolil na vlastní oči vidět jen zlomek toho, co končí v popelnicích Pražanů. V roce 2017 to bylo 430 300 tun komunálního odpadu, ze kterého většina byla buď energeticky nebo materiálově využita. Připomenu na konec mantru odpadového hospodářství: předcházení vzniku odpadu, znovupoužití, recyklace, energetické využití, skládkování.
Dnes v Evropě zvoní hrana nejnižšímu stupni, skládkování. S postupem času stejný osud potká i obyčejné spalovny. Skutečné řešení se tak skrývá v rozvoji cirkulární ekonomiky, která jednou možná práci popelářů udělá zbytečnou.
Autor: Štěpán Vaškevič