Co je větší strašák – skládky, nebo poplatky?
Nejsilnějším argumentem proti navýšení poplatků za skládkování, o který se odpadový utilitarismus skládkařských společností opírá, je ten, že na to doplatí občané a jejich peněženky. V systému nakládání s odpady je ale skládkování ta nejpřízemnější verze, ze které je nezbytné se v pokročilém světě pozvednout. Odložení zákazu o dalších deset let způsobí, že v roce 2030 se budou v ČR otvírat skládky nové, protože kapacity stávajících budou naplněny.
Komunální odpad má potenciál zlatého dolu
Nejsilnějším argumentem pro navýšení poplatků skládkování a pro zákaz skládkování od roku 2024 je prokazatelný potenciál naplno rozběhnout recyklační průmysl, který si v ČR bezpečně buduje své zázemí již několik let. Dobrou zprávou také je, že nové recyklační linky je možné zprovoznit již do roka. Obce se pak nemusí bát vysokých poplatků, spíš naopak – můžou se těšit na zodpovědný zisk, protože obchod s druhotnými surovinami (recykláty) funguje a podporuje společnost v jejím růstu, jak již dokazují mnohé vyspělé země – stojí na něm budoucí prosperita našeho životního prostředí, a tedy i nás.
Naopak ze stávajícího nešetrného odpadového hospodářství, které považuje za vhodné provozovat skládkování ještě dalších deset let, těží zejména několik rafinovaných jednotlivců a firem provozujících podvody s odpady, kdy nelegálně na skládky ukládají všechno, co svět lidí lhostejně vyhodí do směsi, velmi často i nebezpečný a toxický odpad. Tuny přijatého odpadu pro skládkaře znamenají miliardové zisky – odpadové podvody fungují na podobném principu jako ty daňové – přijímají se platby bez evidence nebo skládkaři prohlásí odpad, za který vyberou peníze, za tzv. technické zabezpečení skládky, ze kterého žádné poplatky neplatí. A jelikož je to tak levné, je to lákavé a zároveň neudržitelné.
Razantní poplatky za nezodpovědné zacházení s odpady přináší do této oblasti pokrok, je to empiricky doloženo z vyspělých zemí, kde se skládkuje pouhé jedno procento komunálního odpadu (např. sousední Německo). V ČR je to v současnosti necelých padesát procent. Argumenty proti navýšení poplatků za skládkování a pro odklad konce skládkování můžou být proto v zájmu pouze podvodníků nebo zpátečníků.
Odborníci jsou, proč je vláda hluchá?
„V okolních vyspělých zemích je zcela běžné, že při svozu komunálního odpadu při podezření, že je v něm něco, co tam být nemá, klidně popeláři popelnici vysypou na plachtu a pokud se jejich podezření potvrdí, odpad neodvezou. Pokud by se tento systém zavedl i u nás, nepochybuji o tom, že by z komunálního a živnostenského odpadu velmi rychle zmizely recyklovatelné složky. To by ale samozřejmě nesměly svážet komunální odpad stejné firmy, které provozují skládky, protože to jde přímo proti jejich ekonomickým zájmům. Pro začátek by tedy stačilo, aby s posádkami svozových vozů jezdilo občas několik pracovníků České inspekce životního prostředí, kteří by nekompromisně kontrolovali dodržování zákazu recyklovatelných složek v nádobách komunálního odpadu,“ píše Petr Měchura, bývalý výkonný ředitel České asociace odpadového hospodářství do roku 2012, ve svém příspěvku Skandální podvody s odpady a návrh Zákona o odpadech. Využití v recyklačním průmyslu vidí pro většinu složek komunálního odpadu, samozřejmě za spoluúčasti jednotlivců, domácností a firem a celé společnosti na zodpovědném třídění a vlády na nastavení vhodných podmínek.
Kam pak s recykláty? České firmy v současnosti zpracovávají druhotný odpad ze zahraničí
Petr Měchura vidí využití materiálu z recyklovaných plastů ve vyrobě dílců do výstavby zelených střech a především obnovy rybníků. Svými vlastnostmi je recyklát z plastů pro tento účel ideální: „Nelámou se, nekorodují, odolávají UV záření, neotírají se – takže jde jen o otázku jejich nejvhodnějšího dočasného využití.“
Z plastových recyklátů se dnes i v Česku již vyrábějí třeba lavičky, ploty, pomůcky do domu a zahrady, úspěšné jsou i ve stavebnictví obecně. Takovouto investicí do masivní podpory obnovy rybníků, kterých v minulých letech v Česku zaniklo kolem 100 000, prostřednictvím dílců z plastových recyklátů by se navíc: „… snížila možnost záplav, zrovnoměrnil by se odtok vody z povodí, zvýšila by se hladina podzemních vod, zlepšila by se kvalita povrchových vod, ochladilo by se ovzduší a zvýšila by se několikanásobně produkce zdravých ryb bez jejich dokrmování močůvkou, hnojem a jinými odpady.“
Jedna linka na výrobu stavebních dílců ze směsného recyklovaného plastu dokáže ročně zpracovat až 2 000 tun plastu. Ve skutečnosti technologické linky a firmy na zpracování plastových recyklátů v ČR již fungují, avšak v současné době zpracovávají odpad především ze zahraničí, zatímco ten český se (zatím) vozí na skládky.
Navrhovaným zavedením progresivní recyklační daně, bonusu za opakovaně použitelné obaly a výroby dílců z plastových recyklátů by se pro nadcházejících 20 let dle Petra Měchury využil zhruba všechen zpracovatelný směsný plastový odpad, nejen současných cca 40 %.
Stovky nevyužívaných kompostáren, neužitečné reklamní tiskoviny
Kompost jako neprodejnou komoditu by zemědělec dostával od výrobce zdarma, pokud by doložil, že na svém poli ten rok nepoužil minerální hnojivo: „Tím by se podstatně zlepšila vsakovací schopnost půdy, zvýšila hladina podzemních vod a omezil vliv sucha. Nelze to nijak zneužít a peněz má stát dostatek, jen musí platit přímo výrobcům, a nikoliv konečným uživatelům, jinak se peníze z poloviny rozkradou, jak už bylo mnohokrát vyzkoušeno. A tím by se opět podstatně snížilo množství komunálního odpadu.“
Omezení tvorby papírového odpadu navrhuje Petr Měchura novelizací zákona o daních z příjmu zdaněním reklamních materiálů a reklam vůbec, protože: „… propagují spíše méně kvalitní zboží a služby a tím jen narušují trh a zbytečně nutí miliony nejen důchodců každý den pendlovat za slevami do příslušných obchodů. Je známo, že v akcích se u nás prodává už dvě třetiny zboží, zatímco jinde maximálně jen jedna třetina.“
Odpad jako byznys funguje, dnes i kvůli zákonu především ilegálně
Oblast ilegálního nakládání s odpady je (dle ředitele České inspekce životního prostředí Erika Geusse) v mezinárodním měřítku čtvrtou nejrozsáhlejší oblastí kriminality. Nejvyšší pokuty se pohybují v desítkách milionů korun, zatímco černé zisky skládkařských společností v desítkách miliard.
„V roce 1997 jsem se po výběrovém řízení stal výkonným ředitelem právě vznikající České asociace odpadového hospodářství (ČAOH) a během několika let jsem z ní udělal nejvlivnější asociaci v této branži. Záhy jsem ale poznal, jak se některé odpadové společnosti snaží podvádět, a abych tomu zabránil, tak jsem po vzoru Německa a Rakouska založil u nás v roce 2002 Sdružení pro udělování certifikátu Odborný podnik pro nakládání s odpady (SUCO) s přísnou speciální oborovou certifikací, a následně jsem inicioval i založení celoevropského sdružení EVGE, kde jsem působil jako místopředseda a pomohl s jeho rozšířením na Slovensko a do Maďarska. Ani ve snu mne proto nenapadlo, že právě ty největší nadnárodní společnosti .A.S.A. (nyní FCC), AVE CZ Odpadové hospodářství, van Gansewinkel a SITA přes své členství v ČAOH i SUCO, kde se zavázaly dodržovat naše zákony, začnou od roku 2007 páchat největší kartelový podvod u nás se škodou desítek miliard Kč,“ konstatuje Petr Měchura.
Řešení? Zákony v souladu s potřebami země
Pozměňovací návrhy Petra Měchury jsou inspirované systémy vyspělejších zemí, kde odpadové hospodářství funguje již dlouhodobě, a udávají tak standard pokročilé doby. Skládkovací systém, jenž se má dle některých jednotlivců v Česku provozovat další dekádu let, patří, objektivně vzato, k nedůstojným fenoménům lidstva minulého století. Vůlí člověka roku 2020 je být součástí již tak blízko existujícího pokroku v hospodaření, že většina jistě souhlasí. Zákaz provozu ukládání komunálního odpadu na tato místa, která jsou strašáky sami o sobě – a ne poplatky za ně, a to co nejdřív, ať je rozhodně ve velkém zájmu každého obyvatele země.
Příspěvek Petra Měchury si můžete přečíst celý: Skandální podvody s odpady a návrh Zákona o odpadech.
Situaci můžete sledovat i podpořit na webu Konec doby skládkové.