Rodinná firma Grania navrhuje a realizuje řešení využití přirozených cyklů vody v přírodě. Oživují potoky, rašeliniště, dotváří rybníky, tůně, navrhují přírodě blízká protipovodňová opatření, rekultivují území dotčená těžbou. Nejvíc uskutečněných projektů Granie tvoří kořenové čistírny. Inženýra Víta Rouse z Granie o vodním hospodářství bylo vidět přednášet i na konferenci Stavby z přírodních materiálů, díky čemuž vznikl tento rozhovor.
Podstatou vaší činnosti jsou efektivní řešení zacházení jak s vodou a vším, co k ní patří, tak i s penězi. Musel jste pravděpodobně nejdřív porozumět nějakým přírodním zákonům, jak vám tato spolupráce funguje?
Asi bych si nedovolil tvrdit, že jsem porozuměl přírodním zákonům. Spíše jsem porozuměl jednoduché věci, že bojovat s přírodou je ve výsledku vždy dražší než s ní kooperovat.
Na tomto poznání je popravdě založen celý koncept zelené infrastruktury a těch tzv. přírodě blízkých řešení nejen pro hospodaření s vodou. V každé přednášce o zelené infrastruktuře dávám důraz na to, že zelená infrastruktura v USA se nezačala rozšiřovat jen proto, že to někomu připadalo pěkné mít ve městě dešťové zahrádky, stromy a další. Důležité pro ně bylo také to, že jim to šetří peníze na údržbu té klasické (šedé) infrastruktury. Ty další benefity, které nám to přináší (zvýšení biodiverzity, lepší klima apod.), vychází z toho „kupeckého“ základu.
Občas mi přijde, že u různých ekologických řešení se tváříme, že peníze nemusíme řešit, protože děláme prostě správnou věc. Pokud ale chceme (a potřebujeme), aby se přírodě blízká řešení rozšiřovala a nebyla jen náhodnými ukázkami, u kterých se pak rozplýváme při exkurzích a přednáškách, tak to jinak nejde.
Jakou máte vizi o vodě v dalším průběhu klimatické změny?
Jisté je, že bude tepleji, a zvýší se tedy i výpar. Otázkou dnes je, o kolik tepleji bude. Někdo říká, že se „posuneme“ tak asi na úroveň Maďarska, někdo si myslí, že ještě jižněji. V případě středomořského klimatu je pak opravdu nutné s vodou hospodařit jinak, než jsme byli dosud zvyklí. Je potřeba ji co nejvíce zadržet na našem území a tomu uzpůsobit jak hospodaření v krajině, tak i plánování a výstavbu ve městech a na vesnicích.
Nemusíme se asi bát, že by nám došla pitná voda. Když by bylo nejhůř, tak se dá „dovážet“ jako ropa nebo plyn třeba od Severního moře. Horší je to s vodou v krajině. Přes léto vysychající vodní toky nejsou ve středomoří nic neobvyklého, a i u nás jsme to v posledních letech zažili. A také každý asi ví, že je dost podstatný rozdíl, jestli jsme v 35 °C někde na pláži, nebo ještě hůř, někde na poli nebo v borovém háji, případně v našem smíšeném lese.
Moje vize je ideálně taková, že opravdu dostaneme jak do volné krajiny, tak i do měst co nejvíce stromů ideálně jako různověkou rozptýlenou zeleň.
A zároveň, jak vždy ukončuji přednášku o zelené infrastruktuře, vodu je potřeba zadržet. A když to nejde, tak aspoň zdržet a pokud možno znovu využít (recyklovat).
Jak ji tedy můžeme zadržet nebo zdržet dnes ve městě? Kde začít?
Začít se musí asi od územních plánů a od úředníků, aby věděli, co mají vyžadovat po projektantech a realizačních firmách. Je potřeba mít pro to dané město, nebo třeba rovnou pro kraj, zpracovaný takový manuál, jak ty věci dělat jednak z hlediska plánování, ale i z pohledu realizace. Takové manuály mají na různých úrovních perfektně zpracované v USA a musím přiznat, že to je moje velká inspirace.
Prakticky je třeba začít zejména zmapováním stávající situace. Udělat pasport zelených ploch, zmapovat kanalizační systém, podívat se, jak jsou řešeny dešťové svody u domů, kde jsou tzv. dešťové vpusti na silnicích (lidově kanály). Je to tedy dost práce, než se něco reálně začne dít. Ale ono to může jít částečně i zároveň, protože během toho mapování se vždy najdou nějaká místa, kde je jednoduché zřídit třeba dešťovou zahrádku. Zároveň jsou tu školy a školky, kde se třeba může začít sbírat dešťová voda do nádrží a využívat pro zalévání. Nebo se tam může udělat zelená střecha. Takové věci jdou udělat velice rychle, když je vůle. Ale fakt je ten, že ty různé „hurá akce“ jsou sice perfektní na prezentaci myšlenky, ale jinak je potřeba ty věci naplánovat, aby dávaly smysl jako celek. Proto se tomu říká zelená infrastruktura. Silnice, kanalizace a podobné věci se také nedají dělat podle toho, jak to zrovna někoho napadne, nebo že je na to zrovna někde místo.
Jaké jsou tedy inženýrské zákony, dle kterých bychom se měli řídit, pokud chceme s vodou spolupracovat?
To je popravdě dobrá, ale hodně těžká otázka. Přemýšlím nad tím, jakými „zákony“, nebo spíše pravidly se vlastně řídím já, když navrhuji různé stavby. U mě to vychází asi nějak z intuice a vnitřního nastavení.
Ale když se budu držet jen vodního hospodářství jako mého oboru, tak zrovna v této době se v rámci odborné a politické pracovní skupiny snažíme shodnout na úpravě Vodního zákona. A jeden z paragrafů, který jsem navrhoval pro doplnění, jsou tzv. základní principy šetrného hospodaření s vodou. Kromě důrazu na ochranu a zlepšování ekologického stavu našich potoků, řek a mokřadů je tam kladen velký důraz na zachování rovnováhy vodního cyklu, recyklaci vody a integraci takových řešení do venkovské i městské krajiny.
Jak? A co to v praxi znamená – zachování rovnováhy vodního cyklu?
U té urbanizované krajiny jde zejména o to, že v celkovém vodním cyklu nabývá na významu povrchový odtok. Zjednodušeně řečeno, když nám naprší na ty zpevněné povrchy, tak většina vody po nich odteče pryč. V přírodním území tohle není přirozené. Tam se většina vody odpaří a vsákne a pouze malá část odtéká přímo po povrchu. A to je princip zelené infrastruktury a šetrného hospodaření s vodou obecně – musíme se i ve městě co nejvíce přiblížit těm přírodním podmínkám. To pak ale neznamená jen primárně vodu vsakovat v podzemních vsacích, jak dnes nařizuje zákon, protože tam zas chybí jiná část vodního cyklu: evapotranspirace. Přirozenému vodnímu cyklu se lze tedy přiblížit jedině kombinací různých opatření s důrazem na ta přírodě blízká řešení.
Nejčastěji realizujete ve svých projektech kořenové čistírny. Na jaké bázi fungují a jaké stávající problémy řeší? Mohou fungovat i ve městech? Do jaké míry?
Ano, v současné době se nejvíce našich projektů týká domovních kořenových čistíren spolu s jezírky nebo nádržemi na využití vyčištěné, a případně i dešťové vody.
Všechny domovní čistírny dnes fungují na stejném principu – jedná se o tzv. biologické čištění odpadní vody. To znamená, že nečistoty v odpadní vodě využívají ke svému metabolismu bakterie. Stejné je to u kořenových čističek, i když tento laický název svádí k tomu, že vodu nějak čistí kořeny rostlin. Není tomu tak. I bez rostlin taková čistírna funguje, a třeba jen o 10 % hůř.
I když většina našich kořenovek jsou ta domovní, tak máme samozřejmě i nějaké obecní čistírny pro menší obce pro 200, 600 i více obyvatel. V našich podmínkách by se daly kořenové čistírny bez problémů používat pro obce do 2 000 obyvatel. Šlo by to ale i pro větší obce. Například ve Francii jsou kořenovky i pro městečka s 4 000 obyvateli a největší kořenová čistírna v Evropě u města Orhei v Moldávii pro 20 000 obyvatel. Takže je to čistě o vůli projektantů, investorů, ale zejména příslušných úřadů, kde budou takové čistírny fungovat. Technologie na to je.
Pokračování rozhovoru vyjde za týden.
