Udržitelná vlákna jsou jen začátek. Textilní průmysl stojí před revolucí, kterou pocítí šatník každého

Nepřestává mě překvapovat, že jsme jako společnost dokázali dojít do bodu, kdy se textilní průmysl stal v globálním měřítku druhým největším znečišťovatelem životního prostředí. Naše skříně praskají ve švech, každé ráno se cítíme bezradní, protože i přesto, že se v oblečení utápíme, tak máme pocit, že nemáme co na sebe.

Módní doplňky a oblečení nám výrazně ovlivňují nejen míru aktuálního sebevědomí, ale mnozí z nás je považují za jednu z důležitých cest, jak si ve společnosti vybudovat a nákupem nových kousků upevňovat svoje postavení a částečně snad i definovat vlastní identitu. Jen během jednoho století jsme dokázali z oblečení, tedy statku, který se dříve dědil po generace, vybudovat rychloobrátkové zboží, u kterého nám absolutně unikly dva alarmující momenty – proces výroby a to, co se s ním stane, až nám doslouží.

Křehká zodpovědnost spotřebitele

Je těžké říci, kdo je na vině. Obecně slýchávám, že za tempo produkce oblečení mohou korporace a nadnárodní oděvní společnosti, které fungují na principech lineární ekonomiky. Ta tlačí zejména na spotřebu jednotlivců a dlouhodobými marketingovými strategiemi, komplexními způsoby ovládání našeho chování díky podprahově cíleným reklamám a snahou o vytváření falešných potřeb z nás dělají nesvéprávné konzumenty, kteří nedokáží říci novým módním kolekcím hlasité NE.

Korporace jsou viníky mnohého, ale v souvislosti se spotřebou jednotlivců jsou pranýřovány téměř denně. Jenže právě spotřeba a nákup do vlastního košíku je zatím stále ještě rozhodnutím jednotlivce. Ano, reklama nás doslova obklopuje, ale ještě jsem neviděla obchod, který by s pomyslným nožem na krku nutil spotřebitele k nákupu. Nákup je volba jen a jen nás samotných.

Je lehké odvolávat se na nekalé praktiky velkých firem a přitom u nich nakupovat ve slevách. Vzdáváme se tak vlastně pocitu zodpovědnosti za vlastní kroky a říkáme, že za to nemůžeme my. To ta strašná reklama, která člověka doslova donutí k činu. Tak křehká je naše zodpovědnost. Tak lehce se jí vzdáváme. Tak snadno se nám kritizují korporace.

Kdo komu velí? Korporace spotřebiteli nebo spotřebitel korporaci?

To je otázka, která mi v hlavě bdí kdykoliv s někým diskutuji nad tím, jestli je na vině spotřebitel nebo firma, která oblečení vyrábí. Diskuze mi nápadně připomínají otázky typu “slepice nebo vejce” a odpovědi bývají nejasné. Co člověk, to úhel pohledu.

Těžko se nám odpouští velkým firmám, když se postupně dozvídáme, jaké mají jejich aktivity dopady na životní prostředí. Oblečení nechávají šít v zemích, kde jsou minimální nebo žádné požadavky na ochranu životního prostředí. Jak jsme to jen mohli nevědět a kupovat si tak kousky, které ničí život lidem na druhé straně světa…? Jenže. Od doby, kdy se dopady týkající se zejména znečištění vod dostaly do světových médií, uplynula již nějaká doba. Stejně moc dobře víme, že podmínky šiček nejsou ty nejrůžovější. Víme přesně, jakou stopu za sebou má jedno tričko, na jehož spotřebu padají tisíce litrů vody. Víme, že Aralské jezero již téměř nenajdeme na mapě světa a za jeho zmizení může pěstování bavlny. A přeci se považujeme za oběti módního průmyslu.

Předpokládám, že na pohled korporace vs. spotřebitel dost možná máte svůj oprávněný názor a já jej nemám v úmyslu měnit jen tak jednoznačně. Žijeme v době, která je známá svojí extrémní propojeností. Tričko ve vaší skříni je spojeno dost možná se situací v Uzbekistánu stejně jako s výrobnou knoflíků v Číně či způsobu prodeje v USA, odkud jste si ho dovezli při své poslední zaoceánské dovolené. Jedno je ale jasné. Polemika nad tím, kdo má na triku tuhle situaci je zbytečná. Jsme součástí ať chceme nebo ne.

Vsadím se, že nikdo z vás, kdo dočetli až sem, nemá šatník tvořený jen lokálním textilem vyrobeným z vláken textilních plodin pěstovaných v Česku. Možná někteří máte pár kousků, které se zde ušily, ale zaručeně z dovezených látek ze zahraničí. S deklarovaným, ale těžko zjistitelným původem. Všichni máme vroubek a já se na věc dívám možná jen velmi pragmaticky. Ať za ní stojí kdokoliv a kdokoliv má největší podíl, je na čase začít skutečně tvrdě pracovat a to na reálné změně. Od jednotlivce po korporace. I v nich totiž pracují jen lidi. Ne někdo z druhého břehu. Pracují v ní ti, kteří by možná stejně jako vy měli rádi “udržitelné” tričko v šatníku.

… ale stačí dělat věci udržitelněji?

Nepíšu zde sáhodlouhé texty o korporacích jen proto, že nemám v neděli večer nic lepšího na práci. Jsem přesvědčená, že velká změna se dá dělat s velkými hráči. A tak ne náhodou jsme letos začali spolupracovat s jednou z největších oděvních značek. Její červené logo na bílém podkladu znáte jistě všichni.

H&M působí v 67 zemích včetně České republiky. Je druhým největším maloobchodním prodejcem oděvů na světě za skupinou Inditex, majitelem obchodů Zara. A tato firma zároveň oznámila, že se chce stát do roku 2030 100% cirkulární. To si žádá nemalou odvahu. S cirkulární ekonomikou totiž kromě zajímavé PR ozvěny přicházejí reálné výzvy. A jak to tak vypadá, firma je hodlá přijmout.

Silná slova a velké odhodlání

Firma H&M ve Varšavě tematicky prvního dubna oznámila, že všechny výzvy, které s sebou přechod na cirkulární ekonomiku přináší, akceptuje. Na konferenci, kde představila novou kolekci z udržitelných materiálů, prezentovala také svoje dosavadní výsledky, které mohou v mnohém překvapit. Do roku 2030 chce značka používat 100 % recyklovaných nebo jinak udržitelných materiálů. Z udržitelných a certifikovaných zdrojů dnes pochází již 95 % bavlny, kterou značka používá, což je celkem překvapivá informace stejně jako fakt, že v rámci svých obchodů zajišťuje H&M i zpětný odběr textilu. Přinést tak můžete svoje staré kousky, které firma odevzdává k recyklaci specializované firmě I:CO.

I

Vlákna z pomerančů i umělá kůže z ananasu

Na pořad dne se tak dostávají zcela nové mateirály. Jedním z nich je i nový materiál pomerančových vláken Orange Fiber, za kterým stojí sympatická dvojice dam ze Sicílie. Snaha o nalezení způsobu pro opětovné použití pomerančových slupek a zkušenosti z chemických laboratoří je dostala do bodu, kdy se rozhodly dát světu nové vlákno vyrobené z odpadních materiálů, které jsou pro Itálii tak typické.

A tak podobně jako jiné organické materiály jako je třeba viskóza, našel u nejznámějších značek i mimo portfolio H&M uplatnění i tento materiál. V nové udržitelné kolekci CONSCIOUS EXCLUSIVE jej H&M představilo hned v několika modelech. Podobnou novinkou je i použití umělé kůže Piňatex, která navíc stojí na principech cradle to cradle (z kolébky do kolébky) a může být na konci životního cyklu, pokud je navrácena zpátky do procesu, nekonečně recyklována.

Kromě nových materiálů však na konferenci zazněly i zajímavé komentáře k současnému směřování textilního průmyslu i od snad nejznámější polské topmodelky Anji Rubik.

Jak uvedla i později na svém Instagramu: “Je to opravdu skvělé, že taková mocná rychlá módní značka, jako je H&M je dostatečně zodpovědná, aby zavedla vědomou módu a měla takové ambiciózní ekologické plány. I když dnes jsou to malé kroky, jsem velmi nadšená, že jsem se stala součástí tohoto procesu a že můžu pomoci H&M nastavit novou cestu pro rychlou módu. Neznám jinou značku rychlé módy, která by fungovala v podobném měřítku, což zavádí tolik významných změn a investuje tak dynamicky do ekologických inovací.”

Na konferenci také vyzvala další modelky a mladé influencerky, aby po značkách požadovaly změny, protože každý zákazník má možnost ovlivnit směřování velkých značek.

Aktivní propagátorkou udržitelné módy je i česká modelka Daniela Kociánová, která na akci přijela, aby sepsala report pro časopis Vogue, do kterého aktivně přispívá. Kromě toho, že je vegankou, tak se nebojí na největší módní akce nosit oblečení svého přítele nebo netradiční kousky ze second handů. Na svých sítích každý den sdílí příspěvky s environmentální tematikou a dle svých slov by se brzy chtěla omezit jen na spolupráci se značkami, které podporují udržitelnost.

Což ale dnes není vůbec jednoduché. Skutečně ekologicky orientovaných značek je jako máku. Od obou mezinárodně uznávaných modelek však padal jasný komentář – žádná ze značek, se kterou dnes spolupracují, nekomunikuje a aktivně nenaplňuje svoje cíle tak, jako již mnohokrát zmíněné H&M.

Jsme na začátku společné cesty. Při příležitosti představení nové kolekce v České republice jsme vydali i novou publikaci Cirkulární móda, která kromě základních principů uvádí i české a švédské příklady dobré praxe.

Na vysokých školách i veřejných debatách představujeme téma cirkulárního textilu široké veřejnosti a pořádáme i semináře s tematikou udržitelného módního průmyslu pro firmy i jednotlivce. Čeká nás společná cesta, na které kromě osvěty českých spotřebitelů, která je sama o sobě nemalým závazkem, plánujeme i nové pilotní projekty, které otestují možnost změn zaběhnutých byznys modelů, na které jste u módních značek zvyklí.

Dokážete si třeba představit přestat nakupovat některé druhy oblečení a místo toho si je jen pronajmout a na konci životního cyklu je vrátit zpět k výrobci, který by je dokázal zrecyklovat nebo opětovně použít?

Cirkulární móda totiž přináší zcela jiný úhel pohledu na byznys, který kromě dopadů souvisejících s výrobou v současnosti také recykluje sotva procento celkové produkce. Mnoho vláken je již od samého začátku téměř nerecyklovatelných. Jedná se o materiály kombinace syntetických a organických vláken, které dokážou oddělit jen skutečně sofistikované linky, které jsou prakticky k nenalezení.

Textil je tak pro mě samotnou fascinujícím materiálem, který nás obklopuje téměř dvacet čtyři hodin denně a přitom dodnes nevíme, jakou skutečnou cenu má jeho produkce a poradit si neumíme ani s jeho ekologickou likvidací nebo navracením zpět do oběhu. Odpad ale začíná jen tam, kde končí naše představivost. A to je jedna z největších příležitostí, které cirkulární ekonomika přináší.

Report o výsledcích v oblasti udržitelnosti firmy H&M naleznete ke stažení ZDE.

Autorka je ředitelkou Institutu cirkulární ekonomiky