Továrna Vír: Místo, kde vzniká laboratoř budoucnosti českého venkova

Kdysi zde lidé vyráběli průmyslové výrobky. Dnes se v bývalém továrním areálu v obci Vír rodí nové nápady pro zemědělství, výrobu, energetiku i architekturu a design. Továrna Vír není jen rekonstrukcí brownfieldu. Stává se místem, které hledá odpověď na otázku, jak mohou vypadat soběstačné regiony 21. století. O cestě od chátrající továrny k živému ekosystému jsme si povídali s majitelem areálu Davidem Matuškou.

Místo, které si pamatuje minulost. A přitom už dávno přemýšlí o budoucnosti.

Existují místa, kde člověk cítí historii téměř na každém kroku. Staré cihlové zdi, ocelové konstrukce, stopy po výrobě a vzpomínky na dobu, kdy továrna udávala rytmus celému okolí. Často z nich ale zůstane jen kulisa. Výroba odejde, budovy postupně chátrají a z někdejšího centra života se stane připomínka minulosti. Továrna Vír se vydala jinou cestou.

Namísto demolice nebo výrazné a moderní rekonstrukce vzniká postupnou proměnou areál, který navazuje na svou průmyslovou historii, ale dává jí úplně nový význam. Vedle moderních hydroponických farem se zde připravují prostory pro inovativní výrobní firmy, vznikají dílny, sdílené zázemí i nové technologie. Brzy se sem přesune také výroba modulárního nábytku Shelfium, jehož filozofie stojí na jednoduché myšlence – že kvalitní výrobek nemusí po několika letech skončit jako odpad, ale může se společně se svým majitelem proměňovat po celý život.

Na první pohled spolu pěstování zeleniny, výroba nábytku nebo práce s použitými stavebními materiály příliš nesouvisejí. Ve skutečnosti je ale spojuje stejný způsob uvažování. Místo jednorázových řešení hledat dlouhodobé vztahy. Místo izolovaných projektů budovat propojený organismus, ve kterém jednotlivé části dávají smysl právě proto, že fungují společně.

Když jsme areálem procházeli, bylo patrné, že zde nevzniká jen další podnikatelský projekt. Vzniká místo, které si klade mnohem ambicióznější otázku – jak by mohl vypadat český venkov, pokud bychom dnes měli možnost navrhnout ho znovu. I proto vznikl nápad vytvořit rozsáhlejší článek a rozhovor s majitelem, Davidem Matuškou, který dá nahlédnout pod pokličku souvislostí okolo celého projektu.

Rozhovor o Továrně Vír s majitelem, Davidem Matuškou

Davide, když se dnes člověk projde po areálu, jen těžko si představí, jak vypadal před několika lety. Vraťme se proto na úplný začátek. Jak jste se vlastně k Továrně Vír dostal?

Myslím, že některá místa si člověka najdou sama. Továrna Vír byla jedním z nich. Když jsem sem přišel poprvé, samozřejmě jsem viděl chátrající průmyslový areál, který měl nejlepší roky dávno za sebou. Ale vedle toho jsem viděl něco, co se nedá vyčíslit v tabulkách ani rozpočtech – silný příběh místa.

Takových brownfieldů máme v Česku stovky. Často se na ně díváme jako na problém. Já jsem se na ně od začátku snažil dívat spíš jako na příležitost. Připadalo mi škoda, aby místo, které po desetiletí vytvářelo práci, život i identitu celého regionu, skončilo jen jako další opuštěná parcela čekající na demolici.

Od prvního dne jsme proto neuvažovali o tom, co všechno bychom měli zbourat. Spíš jsme si kladli otázku, co všechno se dá zachránit a jak může areál znovu sloužit lidem. V tom je možná největší rozdíl.

Komentář Zajímej.se: Brownfieldy dnes patří k největším rozvojovým příležitostem Evropy. Jen v České republice evidují kraje tisíce hektarů opuštěných průmyslových areálů. Každý z nich přitom představuje paradox – zatímco zastavujeme další volnou krajinu, obrovské množství již využitého území zůstává nevyužité. Obnova podobných míst proto není jen architektonickou disciplínou. Je to také otázka hospodaření s krajinou a zdroji.

Byla od začátku vaše představa tak široká, nebo jste původně uvažoval jen o rekonstrukci jedné továrny?

Na začátku člověk samozřejmě přemýšlí mnohem praktičtěji. Jak zastavit chátrání, jak dát budovám nový život a jak celý projekt ekonomicky ustát. Teprve postupně jsme si začali uvědomovat, že největší hodnota nebude v jednotlivých budovách, ale ve vztazích mezi nimi.

Dnes se hodně mluví o ekosystémech. Myslím, že přesně tím se Továrna Vír postupně stává. Ne areálem plným nájemců, kteří vedle sebe jen sdílejí adresu, ale místem, kde se jednotlivé projekty navzájem podporují. Jeden přináší technologie, druhý výrobu, třetí vzdělávání, čtvrtý energii. Dohromady pak vzniká něco, co by samostatně nikdy nevzniklo. Tohle se mimochodem nedá naplánovat během jednoho roku. Takové místo roste podobně jako živý organismus. Potřebuje čas, zkušenosti i lidi, kteří sdílejí podobný způsob přemýšlení.

Při procházce areálem člověka překvapí ještě jedna věc. Nic zde nepůsobí jako sterilní průmyslový park. Naopak. Máte pocit, že jste někde mezi dílnou, farmou, galerií a univerzitním či coworkingovým kampusem. Byl to záměr?

Usmívám se, protože přesně tak bych si přál, aby se tu lidé cítili.

Myslím, že jsme si zvykli příliš oddělovat jednotlivé světy. Výroba patří do průmyslové zóny. Zemědělství na pole. Design do galerie. Školy do kampusu. Jenže skutečné inovace často vznikají právě tam, kde se tyto světy začnou potkávat.

Když se konstruktér potká se zemědělcem, vzniknou jiné otázky než při poradě dvou konstruktérů. Když architekt vidí, jak se vyrábí nábytek nebo jak funguje moderní farma, začne přemýšlet jinak o materiálech i budovách. A přesně taková setkání bychom chtěli podporovat. Nemyslím si, že budoucnost bude stát na tom, že budeme mít stále specializovanější budovy. Spíš budeme potřebovat místa, která budou umět propojovat lidi z různých oborů.

V posledních měsících je hodně slyšet o hydroponických farmách, které v areálu vznikají. Někomu by se mohlo zdát zvláštní spojovat bývalou továrnu se zemědělstvím. Proč právě tato cesta?

Ve skutečnosti mi to připadá velmi přirozené. Historicky byly továrny symbolem výroby. Dnes ale výroba nemusí znamenat jen průmyslové výrobky. Můžeme vyrábět i kvalitní potraviny, nové materiály nebo znalosti. Moderní zemědělství navíc prochází obrovskou proměnou. Mění se klima, mění se dostupnost vody, mění se očekávání lidí. Pokud chceme, aby byly regiony dlouhodobě odolné, budou muset umět přemýšlet i o vlastní produkci potravin.

Hydroponické farmy proto nevnímám jako samostatný projekt. Jsou jednou z částí větší mozaiky. Ukazují, že technologie mohou pomáhat přírodě, místo aby s ní soupeřily. Já rád také tvořím velké synergické projekty a samozřejmě, že se hydroponické produkty objeví na talířích hostů našeho bistra, ale i sousedního areálu Forest resortu, kde si potrpíme na nejkvalitnější kuchyni s regionálními surovinami. 

Komentář Zajímej.se: Baví Vás čtení? Máte se ale ještě na co těšit. V druhé části rozhovoru se budeme se věnovat tomu, proč se do Továrny Vír stěhuje Shelfium, jak vzniká banka materiálů, proč David Matuška mluví o “živém organismu” místo průmyslového areálu a jakou roli mohou podobná místa sehrát v budoucnosti českých regionů.

Jedním z projektů, který se do Víru postupně stěhuje, je také slovenské Shelfium. Co vás na něm zaujalo?

Na Shelfiu mě od začátku fascinovalo, že přináší úplně jiný pohled na věc, kterou máme doma všichni a kterou většina z nás bere jako samozřejmost. Když si dnes kupujeme nábytek, často už dopředu počítáme s tím, že jednou skončí na sběrném dvoře. Přestěhujeme se, narodí se děti, změní se dispozice bytu nebo naše potřeby a nábytek jednoduše nahradíme novým. Připadá nám to normální.

Shelfium tuhle logiku obrací. Nevyrábí další kus nábytku. Navrhuje systém, který se dokáže proměňovat společně se svým majitelem. To je podle mě mnohem zajímavější myšlenka než samotný výrobek. A právě takové projekty chceme ve Víru podporovat. Ne proto, že jsou nové, ale proto, že mění způsob, jakým o věcech přemýšlíme.

Osobně jsem se o projektu dozvěděl od Soni Klepek Jonášové, se kterou spolupracujeme na červené niti, která propojuje všechny aktivity v Továrně – na udržitelných řešeních. A pro otestování jsem se rozhodl se Shelfiem vybavit i naše Kaf-Í-čko – kavárnu a infocentrum, kam tento typ produktu skvěle sedí. Jako deskový materiál jsme zvolili recyklát z nápojových kartonů od firmy Packwall. Teď jsme se s týmem Shelfim shodli, že projekty propojíme a Továrna se stane i výrobním místem pro tento nábytkový systém.

Kolem Továrny Vír se stále častěji objevuje také pojem banka materiálů. Co si pod tím mají lidé představit?

Je to myšlenka, která je vlastně překvapivě jednoduchá. Když dnes někde probíhá rekonstrukce nebo demolice budovy, obrovské množství kvalitních materiálů končí jako odpad, přestože by mohly ještě dlouhá léta sloužit.

My bychom rádi vytvořili místo, kde tyto materiály dostanou druhou šanci. Ne jako sklad starých věcí, ale jako organizovaný systém, ve kterém budou mít architekti, obce, firmy nebo řemeslníci možnost hledat kvalitní materiály pro nové projekty. Je to podobné, jako když dnes nikomu nepřijde zvláštní koupit si použitou knihu nebo veterána. Věřím, že jednou bude stejně přirozené pracovat i s použitými stavebními prvky. 

Konkrétně tak stahujeme do areálu ikonické materiály a umělecká díla z projektů jako je rekonstrukce radnice ve Žďáru nad Sázavou, rekonstrukce Pragerových kostek v Praze nebo z budov Skansky, která se stěhuje. Postupně budeme obnovovat svoje vlastní prostory a na tyto partnery tak zůstaneme i „materiálně“ a příběhově navázáni. Máme toho hodně připraveného, doporučuji proto sledovat i naše sociální sítě, kde příběhy oživení  postupně zveřejňujeme. 

To ale znamená, že se z Továrny Vír stává mnohem víc než výrobní areál.

Ano, a myslím, že právě to je její největší ambice. Nechceme být místem, kam člověk přijede jen něco vyrobit nebo koupit. Rádi bychom, aby sem lidé jezdili hledat inspiraci, učit se nové věci nebo si jen ověřit, že některé principy opravdu fungují v praxi. Často říkám, že nejlepší způsob, jak někoho přesvědčit, není prezentace v PowerPointu. Je to možnost projít se po místě, kde dané řešení skutečně funguje.

Pokud si architekt může sáhnout na materiál, starosta vidí, jak funguje moderní farma, nebo student sleduje výrobu modulárního nábytku přímo v provozu, pochopí celou myšlenku mnohem rychleji než po hodinové přednášce.

Komentář Zajímej.se:  Podobných míst zatím v Evropě není mnoho. Přesto právě na nich vznikají odpovědi na otázky, které budou během příštích let řešit téměř všechny regiony – jak zkrátit dodavatelské řetězce, jak znovu využívat materiály, jak vyrábět s menší spotřebou energie nebo jak přilákat mladé lidi zpět do menších měst. Neexistuje univerzální recept. Existují ale místa, která mají odvahu hledat vlastní cestu. Takové projekty jsou také silně ladící s myšlenkou Evropského Bauhausu.

Když člověk poslouchá vaše plány, napadne ho, jestli se nebojíte, že je jich až příliš. Farmy, výroba, vzdělávání, energetika, materiály… Nemáte někdy pocit, že se pouštíte do příliš velkého sousta?

(smích)

To je otázka, kterou dostávám poměrně často. A upřímně, občas si ji pokládám i sám. Na druhou stranu si myslím, že právě dnešní svět nás učí jednu důležitou věc. Největší problémy už nejde řešit odděleně. Nemůžeme mluvit o energetice bez stavebnictví. O stavebnictví bez materiálů. O materiálech bez výroby. A o výrobě bez lidí.

Pokud chceme vytvářet opravdu odolná místa, musíme začít přemýšlet systémově. Neznamená to dělat všechno sami. Znamená to vytvářet prostředí, ve kterém mohou jednotlivé části přirozeně spolupracovat. A možná právě to je moje největší motivace. Nevybudovat nejmodernější továrnu. Ale vytvořit místo, které bude lidi inspirovat k tomu, aby podobně začali přemýšlet i o svých vlastních projektech.

Komentář Zajímej.se:  Blížíme se do finále: Co se dál dočtete? Jakou roli hraje ve Víru vodní energie, proč David Matuška věří, že český venkov může být jedním z center inovací a co by si přál, aby si návštěvníci z Továrny Vír odváželi kromě inspiraci. 

Čast  ve svých prezentacích mluvíte o tom, že Továrna Vír má být živým organismem. Co si pod tím představujete?

Možná je to tím, že jsem nikdy neměl rád projekty, které jsou dokončené ve chvíli, kdy se přestřihne páska. Takové místo podle mě začne pomalu stárnout. Mě mnohem víc baví prostředí, které se neustále proměňuje. Kam přijedete za rok a objevíte něco nového. Za pět let se změní znovu. A přitom pořád poznáte jeho charakter.

Když říkám, že Továrna Vír má být živým organismem, myslím tím právě schopnost růst a reagovat na svět kolem sebe. Stejně jako se vyvíjí krajina nebo město, měl by se vyvíjet i tento areál. Ne podle jednoho velkého masterplanu, který někdo nakreslil před deseti lety, ale podle lidí, kteří sem přicházejí a přinášejí nové nápady. Možná právě to je největší luxus, který si dnes můžeme dovolit. Nenechat místo zakonzervovat do jedné podoby.

Velkou roli zde hraje také energie. Areál využívá blízkost vodní elektrárny. Je právě lokální energie jedním z důvodů, proč sem přicházejí nové výrobní projekty?

Rozhodně ano. Dnes už nestačí přemýšlet jen nad tím, co vyrábíme. Stále důležitější je také otázka, kde a z čeho výrobek vzniká. Možnost využívat obnovitelnou energii přímo v místě je obrovská výhoda. Nejen kvůli emisím nebo nákladům, ale také proto, že dává celému systému větší stabilitu. Když dokážete propojit výrobu s lokální energií, získává celý projekt další rozměr.

Neberu to ale jako konkurenční výhodu v marketingovém smyslu. Spíš jako logický krok. Pokud chceme mluvit o budoucnosti výroby, měla by být co nejvíce propojená s místem, kde vzniká. Neměla by být od krajiny oddělená. Naopak by měla být její součástí.

A zajímavost jako tečka – příští rok naše původní energetické srdce, stará vodní elektrárna oslaví sto let. Chystáme k tomu hezkou událost, proto doporučuji sledovat naše sítě, všichni jsou srdečně zváni. 

Mnoho lidí dnes odchází z menších měst za příležitostmi do velkých center. Vy se naopak snažíte vytvořit místo, které bude přitahovat lidi právě sem. Dá se podle vás budoucnost českých regionů ještě změnit?

Já jsem přesvědčený, že ano. A možná právě teď máme jedinečnou příležitost. Dlouhou dobu jsme měli pocit, že všechno důležité se musí odehrávat ve velkých městech. Jenže technologie tenhle předpoklad postupně mění. Můžete vyvíjet nové výrobky, navrhovat design, spolupracovat se světem a přitom sídlit v místě, kde máte kvalitní prostředí pro život.

To samozřejmě neznamená, že se všechno vrátí na venkov. Ale myslím si, že regiony mohou znovu získat sebevědomí. Nemusí být levnější kopií velkých měst. Mohou nabídnout něco úplně jiného – větší propojení s krajinou, komunitou a místní ekonomikou. To je podle mě cesta, kterou stojí za to hledat.

Jakou roli v tom všem hraje komunita? Přeci jen, Továrna Vír neleží uprostřed anonymní průmyslové zóny, ale v malé obci, kde se lidé navzájem znají.

To je obrovsky důležité téma. Od začátku jsme nechtěli vytvořit uzavřený areál za plotem. Naopak. Přál bych si, aby lidé z okolí měli pocit, že je to jejich místo. Ať už přijdou na nějakou akci, podívat se na nové technologie, nakoupit lokální produkty nebo si prostě jen projít areál. Myslím, že podobné projekty mají smysl jen tehdy, když jsou přirozenou součástí svého okolí.

Továrna přece vždycky byla součástí života obce. Byla by škoda, kdyby se po rekonstrukci stala něčím, kam místní nemají důvod chodit.

Když se za deset nebo patnáct let znovu projdeme Továrnou Vír, co byste si přál, aby bylo jinak než dnes?

Přál bych si, aby lidé vůbec neřešili, jestli je něco “udržitelné”. Aby to pro ně bylo stejně samozřejmé jako dnes třeba třídění odpadu nebo používání chytrého telefonu. Doufám, že zde bude fungovat ještě více firem, které budou navzájem spolupracovat. Že sem budou jezdit studenti, starostové, podnikatelé i rodiny s dětmi a odvážet si odsud inspiraci.

Ale kdybych měl říct jednu jedinou věc, pak bych si přál, aby Továrna Vír dokázala lidem vrátit chuť zkoušet nové věci. Dnes máme někdy pocit, že všechno musí být perfektní hned napoprvé. Přitom většina dobrých projektů vzniká metodou pokus–omyl. Jestli bych chtěl, aby po nás něco zůstalo, pak právě odvaha hledat nové cesty.

Když dnes mluvíme o budoucnosti průmyslu, často se skloňují umělá inteligence, automatizace nebo robotizace. Mám ale pocit, že vy mluvíte spíš o vztazích mezi lidmi, místem a krajinou. Je to záměr?

Myslím, že technologie jsou úžasný nástroj. Jen bych byl nerad, kdybychom si začali myslet, že samy o sobě vyřeší naše problémy. Každá nová technologie je jen prostředek. Důležitější je otázka, k čemu ji chceme použít. Jestli nám pomůže vytvářet kvalitnější prostředí pro život, nebo jen zrychlí něco, co už dnes nefunguje úplně dobře.

Často přemýšlím nad tím, že naši předkové stavěli továrny proto, aby přinesly práci a prosperitu regionům. Dnes máme možnost tento význam trochu rozšířit. Továrna už nemusí být jen místem výroby. Může být místem vzdělávání, setkávání, sdílení zkušeností nebo hledání nových řešení. Pokud se nám podaří tyto světy znovu propojit, myslím, že to bude mnohem větší inovace než jakákoli jednotlivá technologie.

Kdybyste měl pozvat čtenáře Zajimej.se do Továrny Vír jednou jedinou větou, co byste jim řekl?

Přijeďte se podívat na místo, které ještě není hotové a možná právě proto stojí za návštěvu, protože se můžete stát součástí jeho příběhu. 

A kdybych mohl říct vět víc, tak bych doplnil, že Vás nečeká dokonalá výkladní skříň ani projekt, který má odpověď na každou otázku. Uvidíte ale místo, kde se každý den zkouší, jak mohou vedle sebe fungovat moderní výroba, zemědělství, energie, architektura i lidé, kteří věří, že budoucnost se netvoří jedním velkým rozhodnutím, ale stovkami malých kroků. A pokud od nás budete odjíždět s chutí podobně přemýšlet i o vlastním městě, firmě nebo domově, pak bude mít celý tenhle projekt smysl.

Závěrečný komentář redakce Zajímej.se.

Největší inovací možná nebude nová technologie. Ale nové vztahy.

Když jsme z Továrny Vír odjížděli, uvědomili jsme si jednu zvláštní věc. Přestože jsme během několika hodin viděli přípravu hydroponické farmy, výrobní prostory, energetická řešení i prostory pro konference, ubytování a zábavu, nejvíce jsme nakonec přemýšleli o něčem úplně jiném.

O vztazích. O vztahu mezi starou továrnou a novou ekonomikou. Mezi výrobou a krajinou. Mezi technologiemi a lidskou tvořivostí. Mezi minulostí místa a jeho budoucností. Právě to je možná největší síla Továrny Vír. Nesnaží se ukázat jednu převratnou technologii ani jeden revoluční produkt. Místo toho skládá dohromady desítky zdánlivě drobných změn, které dávají smysl právě ve chvíli, kdy se propojí. Hydroponická farma, obnovitelná energie, modulární nábytek, druhý život stavebních materiálů, otevřené dílny, vzdělávání nebo spolupráce s designéry – samostatně jsou to zajímavé projekty. Dohromady ale vytvářejí něco mnohem cennějšího. Představu o tom, jak může fungovat místo, které hospodaří se zdroji chytřeji, vytváří větší hodnotu pro své okolí a přitom neztrácí lidské měřítko.

V době, kdy se často mluví o potřebě transformace průmyslu, energetiky nebo zemědělství, bývá snadné propadnout dojmu, že změna přijde shora – novým zákonem, evropskou strategií nebo další technologickou revolucí. Jenže skutečné proměny často začínají mnohem nenápadněji. Na místech, kde se několik lidí rozhodne vyzkoušet jiný způsob přemýšlení a dá mu konkrétní podobu.

Právě proto stojí za to podobné projekty sledovat. Ne proto, že už dnes představují hotový model budoucnosti, ale protože mají odvahu hledat nové odpovědi. A protože připomínají, že inovace nemusí vznikat jen v laboratořích velkých měst nebo za zdmi technologických kampusů. Mohou vznikat i v bývalé továrně na Vysočině, kde se místo bourání rozhodli začít znovu.

Odvážíme si i pomyslné poselství Továrny Vír, že:

Udržitelnost není o tom dělat věci méně špatně. Je o odvaze navrhovat je od začátku jinak.

Většina fotografií pochází z webu Továrna Vír, kde je autorem Tomáš Mašek nebo tým Továrny Vír. Mezi další fotografie v tomto článku patří ty, které jsme sami nafotili během návštěvy.