Tlačená trendovost není cesta, změna by měla vyjít z člověka samotného, říká módní návrhářka a jedna z autorek projektu My Bohemian Tale

Závěrečná kolekce Andrey Vytlačilové vznikla s pomocí přírodního barviva a českých výrobců. Foto: Archiv Andrey Vytlačilové

Jak vznikl projekt My Bohemian Tale?

Lucie: Projekt vznikl úplně přirozeně. S Andreou jsme se seznámily na Instagramu, kde jsme navzájem sledovaly svojí práci. Andrea spolupracovala a stále spolupracuje s Klárou Nademlýnskou, pro kterou dělá návrhy a potisky látek, a já jsem před dvěma lety navázala dlouhodobější spolupráci s Designblokem, kde jsme během spolupráce fotili přehlídky. A jak většinou ani nevnímám, co fotím, protože člověk často ani nemá čas to vnímat, tak na moment, kdy byla přehlídka Kláry Nademlýnské, na které přišla modelka s šaty s potiskem Madonny, si vzpomínám úplně jasně, protože mě to donutilo zvednout hlavu od foťáku a prohlédnout si to. Ten vzor byl vytvořený přímo na střih těch šatů, což mě hrozně zaujalo, protože to jsem v Česku ještě neviděla – je náročné to nejen navrhnout, ale i vyrobit. A tuhle fotku jsem z tisíce dalších fotek z Designbloku dala na Instagram, a takhle mě Andrea našla. Já jsem se tak dozvěděla, že ona je autorkou toho potisku, sešly jsme se a nějak to dospělo k tomu, že mi navrhla, jestli bych nechtěla natočit video k dokončení její závěrečné kolekce, kterou bude prezentovat na závěr svého studia v Londýně.

Začaly jsme natáčet v prosinci 2019. Původně jsme chtěly, aby to byla dokumentární série, ale to se nám vzhledem k situaci bohužel nepodaří, takže to koncipujeme jako dokumentární film.

Co je hlavním cílem vašeho dokumentu?

Lucie: Cílem celého toho dokumentu, respektive platformy, je na základě Andreiny tvorby ukázat, co všechno tady máme a jak s těmito možnostmi vytvářet co nejlokálnější produkt. Snažíme se najít české textilky, které dělají potisky látek a různou tkalcovinu, chceme ukázat, jak látky v Česku vznikají, protože tady má tento obor velkou historii, ale pro lokálního designéra je skoro nemožné nějakým způsobem spolupracovat a mít látky Made in Czech Republic.

Chceme, aby textilky podporovaly české tvůrce a navazovaly s nimi spolupráci, chceme víc propojit designéry, textilky, a ještě víc se bavit o tom, proč některé produkty stojí víc než například háemko. Cílem je i šíření informací, protože se nebavíme jen s tvůrci, ale chceme se bavit i s lidmi, kteří mají concept story, aby nám řekli o tom, jak se lokální produkt prodává. A v neposlední řadě tím dokumentem chceme povzbudit další lidi k tomu, aby nad nákupem věcí víc přemýšleli.

Proč je pro tvůrce tak těžké pracovat s lokálními zdroji?

Lucie: Jeden problém je to, že designéři potřebují malou metráž, protože nemají takový odbyt, druhý problém je, že ty textilky kolikrát ani moc komunikovat nechtějí, jedou si svůj zaběhlý export a řeknou si „my to nemáme zapotřebí“. Je to takový začarovaný kruh.

Jak komplikovaná je pro vás domluva s textilkami a producenty v rámci natáčení a Andreiny tvorby?

Lucie: Velmi. A ještě uvidíme, jak to půjde dál. Člověk si uvědomuje, že oni nechtějí rozjet ten stroj kvůli malé metráži, ale proč ne? Pokud s tím bude designér souhlasit, tak proč ne. Proč nenechávat ty věci, které vyrobíme tady, pak je tady zpracovat a spotřebovat. Vlastně tím, že řeknou ne, designéry často posílají do Číny, což u autorského tisku například nejde, ale jiným tvůrcům často nic jiného nezbyde.

Mění se nějak situace i v souvislosti s debatami o soběstačnosti, které vyvstaly během koronavirové pandemie?

Lucie: Já jsem dlouhou dobu žila v Británii, kde jsem navnímala, jak Britové žijou, jak spotřebovávají, jaký mají vztah k věcem a jak je užívají. Britové jsou hrdí na Made in England a zaplatí za to o něco víc. V Česku se tohle lidé naučili co se týká jídla a teď se to pomaleji rozšiřuje i mezi ostatní produkty.

Ještě tak před sedmi lety nebyly žádné concept story. Abych našla něco českého, tak jsem musela hledat na internetu, jít za designérem do nějakého jeho bytového studia a tam se na tu věc podívat. Ale třeba se někdy nechci s tím člověkem potkat, třeba si chci ty věci jen prohlédnout a nic si nekoupit, takže tím pádem mě to odradí od toho si to koupit, a to se teď hrozně zlepšuje. Věci jsou přístupnější, lze si je prohlédnout, osahat.

Z čeho vycházela inspirace plánovaného dokumentu My Bohemian Tale a Andreiny kolekce?

Lucie: Hlavně z folkloru, z krojů, tradic, pohádek a příběhů. Důležitým aspektem pak bylo to, že chtěla pracovat s českým materiálem, s věcmi, které pocházejí z Česka. V té době jsme nad tím přemýšlely ještě tak, že věci z Česka se budou představovat v Londýně, takže to mělo ještě rozměr prezentace českých produktů na světové úrovni. A třetí věc bylo i to, že chtěla pracovat s materiály, které už byly nějakým způsobem používané, takže tam má starou krajku, povlečení, ubrusy… A to dál barvila a tiskla přírodními pigmenty z avokádových pecek.

Zaregistrovala jsem, že na barvení avokádem vyhlásila také veřejnou sbírku. Jaké další materiály při barvení a vytváření kolekce využívala?

Lucie: Má tam také borůvky a červené zelí, ale především to avokádo. Jeho barva totiž může být od takové červánkové až po sytě hnědo-červenou. Potom dál pracovala s krajkou, kterou nakonec dělala ručně na stroji.

Andrea Vytlačilová při přípravě závěrečné kolekce. Foto: Archiv Andrey Vytlačilové

Jakým způsobem plánujete dokument distribuovat?

Lucie: Tím, že budeme dotáčet ještě na začátku července, se to zkomplikovalo, ale do konce července chceme odevzdat hrubý střih a poslat na festival dokumentárních filmů v Jihlavě, který se koná na konci října.

K rozhovoru se připojuje Andrea.

Jak probíhá – celkem netradiční – závěr tvého studia – tvorba a focení kolekce a její online prezentace? Jaké jsou podle tebe výhody a nevýhody tohoto způsobu prezentace?

Andrea: Má to své plusy i mínusy, jako všechno. Pro mě je ta přehlídka formou závěru celého toho studia, takže jsem to vnímala jako tradiční věc, která se koná každý rok a má obrovskou podporu i z hlediska celého průmyslu, médií a tak dále. Je to platforma, která hodně pomáhá začínajícímu člověku nějakým způsobem vystřelit dál. Tohle je něco úplně nového jak pro naše učitele, tak pro nás, a myslím si, že máme obrovské štěstí, že jsme začaly s Luckou nezávisle na tom dělat tenhle náš projekt. Začaly jsme platformu vytvářet už nějakou dobu předtím a teď vnímáme, že to má ještě o to větší smysl.

Teď máme takové nejintenzivnější období, protože se nám to zkomplikovalo tím, jak je to na dálku. Všechno šití jsem dělala v domácích podmínkách, a naopak v tom, co jsem dělala a dělám, vidím smysl, protože jsem se vrátila tam, odkud to celé vzniklo, kde jsem se inspirovala a mohla jsem použít jen lokální věci, k čemuž jsem tak jako tak směřovala. Díky technologiím jsme my dvě mohly pokračovat dál, i když jsme byly každá v jiné zemi a stejně tak i s dalšími lidmi, kteří se do projektu zapojují. A teď se to uvolňuje tak akorát včas, když jsme začaly fotit. Z hlediska prezentace to byl přirozený krok, tahle situace to možná akorát uspíšila, takže se to přerodilo dost radikálně, ale my už jsme předtím přemýšlely, že bychom chtěly, aby to bylo digitálnější, aby se to dostalo k širšímu publiku.

Andrea Vytlačilová a Lucie Desmond, autorky projektu My Bohemian Tale. Foto: My Bohemian Tale

Je v módním prostředí možné, že by se způsob online fungování, který přebírá mnoho firem, přenesl i sem? Že by se nějaké přehlídky dělaly fyzicky, něco by se přeneslo do online světa?

Lucie: Změny určitě budou. Už teď jsou značky, které opouští běžný kalendář šesti přehlídek za rok anebo to míchají dohromady. Nebude se dělat zvlášť pánský a dámský fashion week, bude se dělat jedna přehlídka. Značky budou hledat určitě i ten obsah, budou se snažit propojit to digitální s tím fyzickým.

Andrea: Myslím, že z podstaty toho, co děláme, je tam pořád potřeba ta fyzická stránka. U oděvu to nejde všechno dělat na koleni, ale myslím si, že se víc rozšíří freelancing, lidé budou i v tomto oboru dělat víc na dálku a díky tomu se otevřou také příležitosti pro mladé lidi na nějaké krátkodobější práce, kde můžou získat zkušenost. Což by bylo podle mě super, protože člověk tak může pracovat nad svým a zároveň získávat zkušenost, a navíc není zcela odříznutý.

Ty jsi byla už v několika významných módních domech. Je tam patrný nějaký posun k udržitelnějšímu způsobu výroby nebo návrhářství?

Andrea: Naše škola toto hodně prosazuje, protože je podporovaná LVMH (skupina Luis Vuitton Moet Henessy, pozn. autorky) a ta to hodně propaguje, takže i v rámci projektů, které jsme dělali s oděvními domy ještě na škole se to hodně akcentovalo. Vidět to bylo třeba na práci s materiály, které už byly nějakým způsobem použité, nebo to byly sekundární produkty. Například když jsme pracovali se Swarovski, tak jsme se snažili využít krystaly, které nejsou úplně perfektně řezané nebo jsme pracovali se zbytkovou kůží. U koženého průmyslu je to totiž například tak, že když se vyrábí luxusní kabelky, tak se materiál vystřihne z prostředku celé kůže zvířete a zbytek se vyhodí. A to je absolutně neudržitelné.

Když jsem byla v ateliérech, tak jsem posun určitě zaregistrovala, nicméně když je to v obrovském měřítku, tak je to pořád byznys a všechno je mnohem pomalejší, než když je to tvůrce, který se rozhodne, že touhle cestou chce jít. Protože pořád jsou to domy, které jsou zastoupené po celém světě. Já když tvořím tady, tak chci použít věci, které jsou lokální, protože využiju těch materiálů a zároveň investuju do své země, ale jakmile je to takhle celé rozdrobené, tak to může klesnout k tomu, že tam jde hlavně o profit. Změna tam ale určitě patrná je, hodně se sleduje dodavatelský řetězec. Například v ACME to hodně řešili, člověk mohl vytrekovat, odkud co přišlo.

V rozhovoru pro Forbes jsi zmiňovala, že nemáš vůbec žádné umělecké nebo návrhářské pozadí, že tvoje maminka je ekobioložka. Pramení nějaká inspirace a tendence k udržitelnosti od ní?

Andrea: Moje mamka je ekotoxikoložka, zabývá se vlivem jedů na prostředí a měla k ochraně životního prostředí vždycky vztah, stejně tak k ručním pracím. Často jsme barvili na zahradě, ale já jsem to tehdy moc nemusela. Člověku se to často přehltí, když v tom doma žije, jak už to bývá u mnoha jiných věcí, ale pak, když jsem odešla do Londýna, jsem si k tomu našla cestu zpátky.

Kam by se podle tebe mohly vyvíjet módní trendy?

Andrea: Já upřímně nemám moc ráda trendy, protože mám pocit, že to je věc, která je hrozně pomíjivá a která podněcuje člověka k tomu, aby si něco neustále kupoval a vyhazoval věci, které má a které jsou kvalitní. Myslím si, že změna by měla vyjít z člověka samotného, a ne z toho, že se řeklo, že tenhle rok už se to nenosí. V oděvu jde hlavně o to, aby se reflektovala osoba, která ho obléká, aby vyjadřovala svůj názor nebo následovala dresscode. Ani tomu návrháři není komfortní, když vytváří něco, co nesouzní s jeho identitou a dělá to jen kvůli tomu, aby to do něčeho zapadlo. Taková tlačená trendovost podle mě není cesta, alespoň pro mě ne.

A jak řešíš módu ty sama? Jak o ní přemýšlíš?

Andrea: Když mám hodně práce, tak chodím pořád v černé, protože je to pro mě jednodušší. Nenosím nikdy kalhoty a když mi něco funguje, tak to prostě nosím. Svoje výtvory nenosím, spíš to někomu prodám nebo dám, přijde mi škoda, abych to nosila já. Třeba na tomhle šátku, který mám, je chyba tisku, takže jsem ho nemohla nikomu dát, a proto ho nosím jako vzorek. Teď se to víc učím. Mám pár věcí, které jsem si koupila, když jsem byla v ateliéru, které jsou opravdu kvalitní a u kterých vím, kdo je navrhl, a mám k nim i takový osobní vztah. Celkově si u většiny věcí, co mám, hned vzpomenu, kdy a k čemu jsem si je pořizovala nebo jak jsem se v tu dobu cítila.

To je podle mě ten vztah, který bychom všichni potřebovali mnohem víc vidět, abychom si toho vážili.

Andrea: Přesně tak, my se snažíme v tom dokumentu ukázat, že každá věc, ať už je to svetr, nebo boty, má svůj příběh. A jakmile vidíme příběh, tak vidíme i tu hodnotu. Když si člověk koupí něco anonymního, tak si řekne, že to vyrobil nějaký stroj, ale jakmile vidí, že to někdo udělal, že tam je napsáno, že to je z České republiky, tak si k tomu vytvoří vztah a vidí tam tu hodnotu víc. Dnes navíc už i víc vnímáme, že investujeme do sebe.

Máš teď čas přemýšlet o tom, co budeš dělat po škole? Jestli v ní budeš pokračovat nebo co budeš dělat?

Andrea: Než se tohle celé stalo, tak jsem dostala možnost vrátit se do New Yorku, ale tam je to teď takové nejisté, ateliér stále funguje na dálku… Zároveň mám možnost jít na školu do Paříže, takže zatím nevím, ale určitě bych chtěla pokračovat ve vlastní tvorbě. Stejně tak bych si ráda nechala nějaké věci pro oděvní dům, protože jakmile z toho člověk vypadne, tak se začne cyklit. Ráda bych pokračovala v propojování východních Čech a textilního průmyslu, aby se tady ta tradice držela a abych mohla časem někomu nabídnout pracovní místo, ale stejně tak bych chtěla alespoň na dálku dělat v oděvním průmyslu jako takovém.

Beru to tak, že se to teď nějak rozlouskne. Do teď pro mě byla hlavní metou tato kolekce a dokončení školy, to byla věc, kterou jsem viděla jako ten velký milník před sebou a teď jsem ve fázi, kdy to dokončuju a myslím si, že se hodně věcí rozmělní, hodně věcí se zlomí a některé se vyřeší i za mě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Taky by vás mohlo zajímat