Soňa Klepek JonášováRozhovor Soni Klepek Jonášové s Radimem Trojanem ze Změny k lepšímu o tom, jak se v Česku rodí systém rozšířené odpovědnosti výrobců pro textil a obuv — a proč by firmy neměly čekat, až bude hotový zákon.
Textil je jedním z nejviditelnějších symbolů konzumní ekonomiky. Kupujeme ho snadno, často levně a ve velkém množství. Jenže stejně rychle, jako se dostává do skříní, se z nich zase vytrácí. Část oblečení najde druhý život přes second handy, charitu nebo reuse centra. Velká část ale končí jako odpad, pro který zatím v Evropě neexistuje dostatečně silná recyklační infrastruktura ani stabilní trh s výstupy.
Evropská unie proto mění pravidla hry. Po obalech, elektrozařízeních, bateriích nebo pneumatikách se princip rozšířené odpovědnosti výrobců — známý pod zkratkou EPR — začne vztahovat také na textil a obuv. V praxi to znamená, že firmy, které uvádějí výrobky na trh, se budou finančně i organizačně podílet na tom, co se s nimi děje po skončení jejich životnosti.
Pro české firmy to není okrajové environmentální téma. Je to otázka nákladů, dat, férové konkurence, vztahů s obcemi, technologických investic a také budoucí podoby trhu. Bude systém jeden, nebo jich vznikne více? Budou textil a obuv řešeny společně? Jak se zabrání tomu, aby část dovozců a online prodejců povinnosti obcházela? A jak zajistit, aby nový systém nepřeválcoval reuse centra a second handy, které už dnes prodlužují životnost výrobků?
O tom jsem si povídala s Radimem Trojanem, Public Affairs Managerem platformy Změna k lepšímu, která sdružuje firmy, neziskové a expertní organizace aktivní v udržitelnosti. Radim se dlouhodobě věnuje tématům cirkulární ekonomiky, biodiverzity a nastavování veřejných politik tak, aby byly funkční pro byznys, obce i environmentální cíle. Nedávno se účastnil pracovní skupiny na Ministerstvu životního prostředí, kde se diskutovalo právě nastavení budoucího EPR systému pro textil a obuv.
Radime, proč se o textilu a obuvi mluví právě teď? Vždyť kontejnery na textil už v českých městech dávno máme.
To je přesně důvod, proč je ta debata někdy matoucí. Sběr textilu v Česku existuje, ale neznamená to, že máme vyřešený celý systém. Dnes se sbírá část použitého textilu, část se prodá dál, část míří do zahraničí, část se energeticky využije nebo skončí jako odpad. Jenže náklady, odpovědnost a přínosy nejsou rozdělené systémově.
EPR do toho vnáší jednoduchý princip: kdo výrobek uvádí na trh, má nést odpovědnost i za fázi, kdy se z něj stane odpad nebo materiál pro další využití. U textilu je to zásadní, protože objemy rostou, kvalita některých výrobků klesá a recyklace je technicky i ekonomicky složitá. Nestačí jen přistavit více kontejnerů. Potřebujeme systém, který podporuje prevenci, opětovné použití, kvalitní třídění a teprve potom recyklaci.
Co přesně se tedy na evropské úrovni změnilo?
Evropská revize rámcové směrnice o odpadech zavádí povinnost vytvořit EPR systém pro textilní, s textilem související a obuvnické výrobky. To znamená, že členské státy musí nastavit pravidla, podle kterých budou výrobci financovat sběr, třídění, přípravu k opětovnému použití a recyklaci.
Důležité je, že nejde jen o „odpadové“ opatření. Když je systém nastavený dobře, motivuje firmy už ve fázi návrhu výrobku. Tedy k tomu, aby byl výrobek trvanlivější, opravitelnější, recyklovatelnější a aby nebyl složený z materiálů, se kterými si potom nikdo neví rady.
Takže firmy by si neměly říkat: počkáme, až vyjde zákon?
Přesně tak. Zákon doplní konkrétní povinnosti, ale strategické otázky si firmy můžou začít klást už teď. Vědí, kolik výrobků uvádějí na český trh? Mají data podle kategorií, materiálů a hmotnosti? Umí dohledat, odkud zboží přichází? Mají přehled o tom, jaká část sortimentu je vhodná k reuse, opravě nebo recyklaci?
Tohle nejsou věci, které se dají vyřešit týden před účinností povinností. Firmy, které se připraví včas, budou mít výhodu. Nejen regulatorní, ale i obchodní. Zákazníci, investoři i obchodní partneři budou stále častěji chtít vědět, jak značka pracuje s dopady svých výrobků.
Účastnil ses pracovní skupiny na Ministerstvu životního prostředí. Kdo u toho stolu seděl a jaká byla atmosféra?
Byli tam zástupci MŽP, oborové asociace výrobců textilu a obuvi, zástupci měst a obcí, obchodníků, odpadářského sektoru a další svazy. Atmosféra byla věcná, ale bylo vidět, že jsme na začátku debaty, kde se potkávají různé zájmy. Výrobci řeší férovost, náklady, dopady na jednotlivé segmenty a technologickou realitu. Obce chtějí jednoduchý systém, který pro ně nebude znamenat desítky nových smluv a administrativní chaos. Odpadový sektor sleduje, kdo bude zodpovědný za sběr a třídění. A stát hledá model, který bude právně průchodný, funkční a dostatečně robustní.
Jedno z hlavních témat je, kdo má kolektivní systém založit. Co z jednání vyplynulo?
Ministerstvo zatím vychází z principu, že kolektivní systémy mají zakládat samotní výrobci příslušných výrobků. V tomto případě tedy výrobci textilu a obuvi. To dává logiku, protože EPR má být odpovědností těch, kdo výrobky uvádějí na trh.
Současně je ale potřeba pohlídat, aby systém nebyl uzavřený jen pro několik velkých hráčů. Musí být transparentní, férový a otevřený pro různé typy firem — od velkých značek přes dovozce až po menší výrobce. A musí umět spolupracovat s těmi, kdo už dnes v praxi zajišťují opětovné použití, sběr, třídění nebo recyklaci.
MŽP podle všech indicií a veřejných komentářů jeho zástupců preferuje jeden společný kolektivní systém pro textil a obuv. Proč?
Argument ministerstva je hlavně v tom, že český trh není tak velký, aby dávalo smysl budovat mnoho paralelních systémů. Jeden systém může být jednodušší pro obce, lépe kontrolovatelný a administrativně úspornější. Na druhou stranu zazníval silný argument výrobců, že textil a obuv nejsou totéž. U obuvi jsou recyklační technologie zatím výrazně méně dostupné, výrobky jsou materiálově složité a bude potřeba investovat do inovací. Proto se objevoval návrh, aby vznikly alespoň dva systémy — jeden pro textil a jeden pro obuv.
Tady bude důležité najít rovnováhu. Jednoduchost pro obce je legitimní cíl. Ale systém nesmí být tak zjednodušený, že nebude reflektovat rozdílnou realitu jednotlivých výrobků.
Když říkáš „rovnováha“, co by podle tebe měl dobrý systém splňovat?
Za mě jsou klíčové čtyři věci. Zaprvé férovost. Firma, která vyrábí kvalitní, opravitelný a recyklovatelný produkt, by neměla platit stejně jako firma, která na trh posílá levný, obtížně využitelný výrobek s krátkou životností. Zadruhé vymahatelnost. Pokud část výrobců a dovozců v systému nebude, doplatí na to ti poctiví. Proto je zásadní registr výrobců a účinná kontrola. Zatřetí respekt k reuse sektoru. Second handy, charitativní sběr a reuse centra nejsou konkurence systému. Jsou jeho důležitá součást, protože opětovné použití má být výš než recyklace. A začtvrté investice do infrastruktury. Bez třídicích kapacit, dat, technologií a trhu pro výstupy z recyklace bude EPR jen poplatek. Smyslem ale má být změna celého toku materiálů.
Zmínil jsi free-riding. To je u textilu citlivé téma, hlavně kvůli dovozům a e-commerce. Jak se o tom mluvilo?
Riziko obcházení systému zaznívalo velmi silně. Samozřejmě jsou hlavním impulsem čínská tržiště, která v posledních letech zasypala evropský trh a velmi rychle i odpadové odvětví nekvalitním a extrémně levným zbožím. To, jak se ukazuje v mnoha výzkumech, je také často toxické a nepodléhá žádné kontrole nezávadnosti. Ministerstvo počítá s registrem výrobců. Ten je základ. Zatím se neuvažuje o přenesení povinnosti přímo na distribuční firmy, ale debata o tom, jak pokrýt co nejširší okruh výrobců, prodejců a dovozců, bude pokračovat. Pro nás je důležité, aby nová pravidla platila stejně a pro všechny. Na konci dne je tady koncový spotřebitel, který by měl mít jistotu, že zboží je nezávadné a ideálně má co nejmenší environmentální stopu, ale to předbíhám. K tomu nás čeká ještě dlouhá cesta.
Jak do toho zapadají velké zahraniční značky?
Ministerstvo samo přiznává, že komunikace s největšími výrobci textilu není jednoduchá. Na jednání jsem proto navrhl, aby MŽP oslovilo nejen české zástupce, ale i centrály velkých zahraničních značek. Ty často řeší EPR napříč evropskými trhy a mají zkušenosti ze zemí, kde už podobné systémy fungují nebo se připravují.
Ten podnět byl přijat se zájmem. A myslím, že je to důležité. Pokud má být systém praktický, potřebujeme u stolu firmy, které opravdu ovlivňují velkou část trhu. Zároveň ale nesmí převážit jen jejich perspektiva. Vedle velkých značek musí být slyšet i menší výrobci, obce, recyklátoři, reuse sektor a sociální podniky.
V odborných kruzích koluje i požadavek, aby zakladatelé systému ideálně pokrývali 51 % trhu. To zní ambiciózně.
Ambiciózně a zároveň velmi obtížně. MŽP to prezentovalo jako ideální cíl, ne jako pevnou podmínku. Smysl je zřejmý: systém má být dostatečně reprezentativní a tržně relevantní. Kdyby ho založilo pár malých hráčů bez významného podílu na trhu, těžko by mohl nést odpovědnost za celý tok výrobků. Ale 51 % u textilu a obuvi bude extrémně náročné. Trh je roztříštěný, zahrnuje výrobce, dovozce, retail, e-commerce i zahraniční platformy. Prakticky tedy půjde o to, kdo dokáže vytvořit nejdůvěryhodnější, nejotevřenější a nejlépe pokrytý systém.
Mluvilo se také o limitech pro podíl jednoho akcionáře v kolektivním systému. Proč je to důležité?
Protože kolektivní systém nesmí být fakticky ovládnutý jednou firmou nebo úzkou skupinou hráčů. Má spravovat povinnosti celého trhu. Pokud by jeden subjekt měl příliš silnou pozici, vzniká riziko střetu zájmů, netransparentnosti nebo znevýhodnění konkurence.
U některých komodit známe hranici 33 % jako maximální podíl jednoho akcionáře. U textilu a obuvi ministerstvo naznačilo, že se o této hranici neuvažuje a horní limit by mohl být nižší. Konkrétní číslo ale zatím stanoveno není. To je jeden z detailů, které budou pro výslednou podobu systému velmi důležité.
Do debaty vstoupila i možnost, že by určitou servisní roli hrál EKO-KOM. Co si pod tím představit?
Tahle varianta zazněla spíš okrajově, ale je politicky i prakticky zajímavá. Někteří aktéři, zejména zástupci obcí a odpadového sektoru, podporují myšlenku, aby EKO-KOM fungoval jako jakési servisní místo i pro další komodity. Argumentují tím, že obce už s ním mají zkušenost a nechtějí ke každé nové komoditě uzavírat nové smlouvy s jiným systémem.
Výrobci jsou k tomu naopak velmi rezervovaní. Obávají se centralizace a toho, že systém pro textil a obuv bude vtlačen do logiky obalů, i když jde o úplně jiné materiálové toky a jinou ekonomiku.
Za mě je potřeba oddělit dvě věci. Jedna věc je administrativní zjednodušení pro obce. To dává smysl. Druhá věc je řízení odpovědnosti výrobců a nastavení motivací. Tam bychom měli být opatrní, aby se z EPR nestala jen další vrstva poplatků bez skutečné změny v designu výrobků a práci s materiály.
Často se říká, že EPR je hlavně o recyklaci. Ty ale opakovaně mluvíš o reuse. Proč?
Protože nejlepší odpad je ten, který vůbec nevznikne. U textilu to platí dvojnásob. Pokud je oblečení použitelné, dává větší smysl prodloužit jeho životnost než ho hned rozvlákňovat nebo energeticky využít.
Reuse centra, second handy, charitativní organizace a sociální podniky mají obrovskou zkušenost s tím, co se dá znovu použít a za jakých podmínek. Pokud je do systému nezapojíme, můžeme nechtěně poškodit funkční část cirkulární ekonomiky, která už existuje. Správně nastavené EPR by mělo reuse podporovat. Ne ho administrativně zatížit nebo vytlačit.
Co by si z toho měly odnést firmy, kterých se EPR pro textil a obuv bude týkat?
Že nejde jen o environmentální compliance. Je to budoucí součást podnikání. Firmy by měly začít mapovat data o výrobcích, sledovat materiálové složení, připravit se na reporting, přemýšlet o designu a hledat partnery pro opravy, opětovné použití, sběr nebo recyklaci.
Druhá věc je zapojit se do debaty. Parametry se teprve budou nastavovat. Kdo bude u stolu, může upozornit na praktické dopady a přispět k tomu, aby systém fungoval. Kdo zůstane stranou, bude pak jen reagovat na hotová pravidla. Tomuto tématu se také mnohem více plánujeme věnovat ve Změně k lepšímu. Zvu tedy k zapojení do výtlaku, který bude v této věci potřeba a my mu budeme věnovat zvýšenou pozornost.
A co firmy mimo textil? Proč by je to mělo zajímat?
Protože textil a obuv pravděpodobně nejsou konečná stanice. V debatě se už mluví o dalších komoditách, například o nábytku, hračkách nebo sportovních potřebách. Textil může být precedens. Ukáže, jak stát přistoupí k rozšiřování EPR, jakou roli budou mít výrobci, obce, kolektivní systémy a jak se bude řešit férovost. Dneska proto hovoříme o textilu, ale ve Změně k lepšímu jsme v minulých letech věnovali mnoho pozornosti třeba nábytku. V partnerství, kde byla významným hybatelem firma Cyrkl jsme tak otevřeli projekt Nábytek v oběhu, který přinesl důležitý kontext i data. Plánujeme tak témata dlouhodobě podporovat a přinášet v nich klíčové impulsy.
Firmy z jiných sektorů by tedy měly sledovat, co se děje. Ne proto, aby se bály, ale aby pochopily logiku změny. Odpovědnost za výrobek se bude stále víc posouvat od okamžiku prodeje k celému životnímu cyklu. Nejen proto Změna k lepšímu věnuje tolik pozornosti aktivnímu public affairs, kdy vstupujeme do veřejných debat a názor širokého pléna progresivních aktérů přednášíme srozumitelně a ve společném sjednocení a síle.
Kdybychom měli pojmenovat největší riziko špatně nastaveného systému, co by to bylo?
Že vytvoříme systém, který bude administrativně funkční na papíře, ale nepovede ke skutečné cirkularitě. Firmy budou platit, obce budou mít smlouvy, vzniknou tabulky a registry — ale materiálové toky se zásadně nezlepší. Druhé riziko je neférovost. Pokud se nepodaří zachytit dovozce, zahraniční e-commerce a hráče, kteří se budou snažit systému vyhnout, dopadne zátěž na ty, kdo pravidla dodržují. A třetí riziko je, že zapomeneme na lidi a organizace, které už dnes dávají textilu druhý život. Cirkulární ekonomika nevzniká jen v recyklační lince. Vzniká i v opravně, second handu, sociálním podniku nebo reuse centru.
A největší příležitost?
Vytvořit systém, který nebude jen reakcí na evropskou povinnost, ale skutečným impulzem pro modernizaci trhu. Může podpořit kvalitnější výrobky, lepší data, nové služby, lokální pracovní místa, inovace v třídění a recyklaci i férovější prostředí pro firmy.
Když se to nastaví dobře, EPR pro textil a obuv může být víc než legislativní povinnost. Může to být praktický nástroj, jak posunout český trh od lineárního modelu „vyrobit–prodat–vyhodit“ k modelu, kde výrobek, materiál i odpovědnost zůstávají v oběhu co nejdéle.
Co bude následovat teď?
Debata se zatím pohybovala spíš v obecné rovině. Klíčové bude, až se začne mluvit o konkrétních parametrech: kdo bude povinnou osobou, jak se nastaví registr, jak budou vypadat poplatky, jak se zohlední ekodesign, jak se zapojí obce, recyklátoři a reuse sektor, a jak se zajistí kontrola.
My ve Změně k lepšímu budeme téma dál sledovat a vstupovat do navazujících jednání. Cílem je, aby systém byl spravedlivý pro výrobce, funkční pro obce, otevřený pro recyklátory a podpůrný pro reuse centra a second handy. A aby se z něj nestal jen nový poplatek, ale skutečný krok k cirkulární ekonomice.
Závěr
EPR pro textil a obuv není technická poznámka v odpadové legislativě. Je to začátek širší změny v tom, jak přemýšlíme o výrobcích, materiálech a odpovědnosti firem. Česká republika teď stojí před rozhodnutím, zda nový systém postaví jen jako povinnou transpozici evropských pravidel, nebo jako příležitost nastavit férovější a odolnější trh.
Pro firmy je nejlepší začít dřív, než budou paragrafy hotové: zmapovat data, otevřít interní debatu o designu a životnosti výrobků, hledat partnery a zapojit se do nastavování pravidel. Protože budoucnost textilu nezačíná v kontejneru. Začíná už u rozhodnutí, jaký výrobek pustíme na trh.
Aktivní firmy, které mají zájem “držet prst na tepu doby” a taktéž udržet svoji konkurenceschopnost v době přechodu na udržitelná řešení mohou zvážit své zapojení do odborné platformy Změna k lepšímu.
Soňa Klepek Jonášová
Karolína Kočendová
Zajimej.se
