Cyrkl je pro mě jedním z nejzajímavějších projektů a jestli všechny souvislosti a neviditelné nitky pevných vztahů českého odpadového byznysu Cyrila a Lauru (autory projektu, pozn. redakce) nezničí, tak to bude pro nás všechny další významný bod evoluce nakládání se zdroji. Proto není zrovna dvakrát lehké psát úvodník, protože sama jsem v bedlivém očekávání dalšího vývoje. O platformě se totiž mluví od doby, kdy jsem se vrhla do cirkulární ekonomiky. Některé tu byly, některé byly teprve v plánu. Takhle po hlavě a takovým stylem do toho ale ještě nikdo nikdy neskočil. Mojí snahou je tedy hledat odpověď na otázku: Proč?
Cyrkl mezi “sexy” projekty
Když Cyril prezentoval Cyrkl Zdrojovou Platformu na akci MeetUP, kde se potkávají podobně laděné startující projekty a prezentují se myšlenky, o kterých návštěvníci nakonec hlasují, vypadal projekt v dané společnosti jaksi nepatřičně. Nápady jako Otoč Kelímek, Nesnězeno či Textil Mountain měly jasné myšlenky a cíl pro každého. Na obrazovce běhala různá čísla. Týkala se množství ušetřených jednorázových klélímků, množství porcí jídla zachráněných před vyhozením či stovky metrů neprodaných látek. Všechny nápady spojovala jedna linka – neplýtvat.
Cyrkl vedle nich působil mnohem více byznysově a snad i přespříliš ambiciózně. V komunitě nadšených, podobně smýšlejících lidí byl přijat výborně, ale nevyhrál. Málokdo totiž, dle mého mínění, pochopil rozsah a disrupci, kterou přináší. Málokdo věřil tomu, že se skutečně může podařit změnit jedním projektem tak mnoho. Málokdo totiž zároveň vlastně ví, jak český odpadový byznys dnes ne/funguje. Těžko se navíc v této fázi dá definovat, kolik tun materiálů se místo na skládky, vrátí zpátky do hry a tak v prezentaci Cyrila tolik impresivních čísel nebylo. A přitom to jsou bez nadsázky miliony.
Těžko si navíc běžný návštěvník podobných networkingových akcí vybaví něco konkrétního pod pojmy jako je betonová suť, regranulát či podkladní zemina. Podobná slova nevypadají tak „sexy“ jako barevné kelímky a čarokrásné látky. Přitom je Cyrkl dříve či později může spojit s těmi, kteří je budou schopni na konci životního cyklu vrátit do oběhu. Zkušeným podnikatelům, kteří mezi účastníky v sále sledovali prezentaci zpovzdálí, projekt ale neunikl. Zahlédla jsem pár z nich, kteří po tříminutovém představení vzali do ruky telefon a kromě hlasování, které na MeetUPech probíhá elektronicky, hledali i Cyrkl. Zajímavé bylo sledovat mikrosekundy údivu v obličeji. Platforma už zdaleka nebyla jen nápad na prezentaci. Stal se z ní funkční svět, kde se potkává nabídka s poptávkou. A tady se dostávám k tomu, co je předmětem mé úvahy: Proč něco takového v Česku už neexistuje?
Máme totiž levné skládky
Skládkovat se vyplatí. Je to nejlevnější možná varianta a legislativa dnes umožňuje spoustu kulantních kousků, které umožňují například ukládat statisíce intertních materiálů na podobná „zařízení“ zcela legitimně. Pod pojmem technické zabezpečení skládky, které slouží k tomu, aby se těleso skládky drželo pohromadě, se skládkují cenné suroviny, které nám na druhé straně nevratně ubývají. Navíc se množství tohoto odpadu i v novém zákoně navyšuje. Důvod mi uniká.
Ukládat zadarmo na skládky cenné materiály s posvěcením ministerstva je krok do minulosti, která zabíjí naši budoucnost. Skvěle to vystihl vrtmistr Matěj, který se mi nedávno ozval na sociálních sítích. Zaujalo ho povídání ve Fokusu Václava Moravce na téma Recyklace světa a od té doby si občas napíšeme. Včera jsem se jej ptala, jak to vidí se surovinami on. Každý den s nimi pracuje. Odpověď byla jednoduchá a děsivá zároveň.
„K Vaší otázce. No je to tak. Výhledově kámen a v lomech a písek v pískovnách dojde a bude po stavařině.“ Není tedy už na místě ani diskutovat o tom, jestli je v pořádku plýtvat materiály na zabezpečení něčeho, co v 21. století už nemá mít ve vyspělé společnosti místo. Jsme téměř na suchu nejen ve vodním hospodářství, ale i v materiálech, ze kterých stavíme náš svět. Proto tady nemáme platformu, která by měnila odpady na zdroje. Skládkování je miliardový byznys jednotek aktérů, kteří vyvíjí tlaky, které si dokáže běžný smrtelník těžko představit. Pojem „lobby“ je proti realitě jejich praktik pět písmenek vyjadřující sotva střípek všeho skutečného, co se za ním skrývá.
Opustit systém, do kterého vám bez zbytečné snahy padají nemalé finanční obnosy, není lehké. Snadno je pak k pochopení silné lobby skládkařů o odsun konce skládkování a zamražení nízkých poplatků na co nejdelší dobu.
Zlenivěli jsme z blahobytu
Tak by se dal specifikovat důvod číslo dva. Všeho máme dostatek. Ani nás nenapadne vyrábět z druhotných surovin, když jsou primární tak lehce dostupné. Tak levné. Což je typický případ plastů. V minulém týdnu mi volal pan Louda z firmy ETW, která se věnuje recyklaci. Svěřil se mi, že ho překvapilo, že všichni mluví o tom, jak je třeba recyklovat a přitom o jejich regranulát není zájem. Paradox dnešní doby. Všichni moudře debatujeme nad tím, co by se mělo, ale každý jen do té míry, do které je mu to pohodlné. Málokdo vnímá celý kruh, který je potřeba uzavřít, aby fungovala nejen cirkulace materiálu, ale také peněz.
Pokud totiž všechny toky surovin od vytřídění do žlutých popelnic přes dotřiďovací linky putují z poloviny na skládky, protože jsou, jak už všichni víme, levné, tak z toho byznys nevytvoříme. Plasty můžeme vrátit do oběhu jen pokud je budeme aktivně poptávat. A to všechny. I ty těžko zpracovatelné a směsové. Jen v tomto bodě se naše diskuze stáčí od byznysu k diskuzi o legislativě a o nutnost k přechodu na cirkulární, chcete-li zelené veřejné zadávání. Ale to už jsou dlouhé hovory, které mají tendence sklouzávat k neschopnosti najít funkční konsensus. A do těch se chce málokomu. Nejméně ale současně vládoucím stranám, které se ženou za rychlými výsledky, které se dobře komunikují v kampaních, majících jepičí život stejně jako většina našich ministrů. Od toho tu je INCIEN. Abychom vedli dlouhé, nepohodlné a často překvapivě absurdní diskuze. Třeba o tom, proč posunujeme konec doby skládkové z roku 2024 na rok 2030 i když máme k dispozici všechna data, ze kterých je patrné, že jsme téměř bez zdrojů a těžba těch primárních devastuje planetu? Zlenivěli jsme. I v diskutování a hledání společných cest. A možná ze strachu si nepřipouštíme, že jsme s mnoha zdroji téměř na suchu. On to za nás snad někdo vyřeší, ne? Od toho máme přeci politiky! Ne.
Ale zpátky k diskuzi… PROČ do teď žádný Cyrkl skutečně nefunguje?
Cirkulární skládačka funguje jak z pohledu byznysu i ochrany zdrojů jen ve chvíli, kdy jsou všechny části kruhu spojené v celek. Cyrkl je jeden z nejdůležitějších spojovacích článků, který nabízí jak naději pro ekology, tak stavaře, kteří řeší docházející zásoby.
Vždyť současný systém přeci funguje skvěle! Jedna z největších lží, kterými si mažeme med kolem úst. Mluvit o tom, že polovina plastů ze žlutých nádob putuje buď přímo, nebo přes spalovnu na skládku nebo o tom, že „uložení na povrch terénu“ demoličních odpadů znamená prakticky skládkování v zeleném kabátku, je nám nepohodlné. A tak když v rámci diskuzí o skutečném stavu otevíráme tato témata, dostává se nám odvety ze všech stran.
Mluvit o pravdě není pohodlné, není potřebné a prakticky tak v mnoha ohledech čekáme na bod, kdy nás někdo vytahá za trička jak ve školních lavicích a zpohlavkuje. Bude to Evropská unie, která na nás uvalí pokuty za neplnění směrnic, které mluví o skutečné recyklaci, za kterou v Česku například u obalů vykazujeme prosté třídění? Asi ano. A my budeme moci říci, že je tu zase ten zlý Brusel.
Všehovšudy to již poslouchám v diskuzi o skládkování. O tzv. gold-plattingu, kdy jsme papežštější než papež, když skládkování, které EU zakazuje až v roce 2035 a my si „zcela zbytečně“ dáváme přísnější cíle. Ony ale není přísnější. Jen se skládkařům tak úplně nehodí. I proto zde platformy podobného charakteru v tak velkém měřítku nefungují. Podařilo se nám postavit repliku Potěmkinových vesnic tentokrát na téma funkčního odpadového hospodářství. A tak se plácáme po ramenech jak dobře třídíme a za rok 2018 evidujeme 530 požárů na 170 legálních skládkách. Požárů, které platíme ze státního rozpočtu, na které používáme miliony litrů vody a které vlastně skládkařům hrají do karet. Zmenší se tak přeci množství odpadů a oni mohou skládkovat zase o trochu více.
Důvodů může být skutečně mnoho. Založit podobnou platformu si ale jednoduše žádá extrémní dávku odhodlání, vůli vydržet a splnit si svoje sny. Ty, jak je známo máme jen my, lidé. Není nám známo, že by jakýkoliv jiný druh kromě lidí měl schopnost zpracovat ve své mysli stávající svět, přeměnit jej v něco, co si vysní a na své vizi navíc usilovně pracovat a tvořit jej tak, aby jednoho dne mohl existovat. Nikdo jiný nemá schopnost vizí, tvorby plánů a schopnosti přesvědčit další jedince, aby na jeho vizi pracovali s ním. Stejné sny, vůle, odhodlání a jasná vize Lauře ani Cyrilovi navíc nechybí.
Cyrilovi v hlavě jednotlivé myšlenky propojuje jedna linie, kterou můžeme nazvat nekonečné inovační flow. Tok myšlenek, které hledají netradiční a vlastní cesty, jak dělat věci jinak. Laura těmto myšlenkám umí dávat jasný řád a pravidla. Jestli je klíčem k životaschopnosti Cyrklu dát dohromady správné lidi, tak první krok je úspěšně za nimi. Další bude o tvrdé práci a ta ani jednomu z nich není cizí.
I z toho důvodu je pro mě Cyrkl nejzajímavější narušitel dnešního odpadářského písečku, který je charakteristický na první pohled neproniknutelnými a spletitými sítěmi. Ty jsou však pevné jen tak, jako nejslabší pavouk, které je splétá. A dnes to vypadá tak (přirovnáme-li tyto síťě ke světu zvířat), že se pavouci začínají žrát navzájem. Navíc fungujeme ve světě, kde trend globalizace nahrazuje digitalizace. A právě transparentní data a informace o skutečném pohybu materiálů budou hrát prim. I proto si troufám s jistotou tvrdit, že právě dnes je na novou síť či platformu jednoduše více než správný čas.
Tento článek vznikl v rámci snahy propojovat Cyrkl s experty v odpadové a inovační oblasti. Cyrkl se snaží o vytvoření sítě ambasadorů, se kterými bude na tématech jednotlivých oblastí, ale i celé burzy a cirkulární ekonomiky dlouhodobě a odborně spolupracovat. Soňa Jonášová je hlavní ambasadorkou Cyrklu.