Symbol trojúhelníku poprvé použilo v roce 1988 americké Sdružení plastového průmyslu za účelem usnadnění roztřídění lahví do jednotlivých materiálových oddílů na dotřiďovacích linkách specializovaných pouze na lahve. Tato iniciativa byla vyvinuta kvůli velké odpadové krizi, kterou USA na přelomu 80. a 90. letech 20. století procházela. Problém se značkou nastal již při jejím výběru, jelikož se nápadně podobala značce, která je symbolem recyklace. Posouzení, do jaké míry jsou si tyto dvě značky podobné, necháme na vás.
Z důvodu stupňující se odpadové krize byly tyto značky přijaty z nejasných důvodů na veškeré plastové obaly. V nynější době se již nachází na všech obalech i ze skla či kovů. Jak můžete vidět, tyto značky nikdy nebyly vyvinuty za účelem informování či roztřiďování veškerých plastových obalů. Tento symbol tudíž neinformuje o tom, jestli tento materiál byl nebo bude recyklován, ale pouze udává informace o základním materiálu, ze kterého je vyrobený.
K čemu je?
Jistě by se dalo namítat, že spotřebitel před vyhozením tento symbol může použít jako pomoc pro správné třídění, ale v tomto případě by se ze žlutých popelnic oddělily plasty s číslem 3 a 7 (PVC a ostatní), které ale tvoří minimální objem v celkovém objemu plastů ve žlutých popelnicích.
PVC, které můžeme najít například ve vodovodních trubkách či některých obalech na PET lahvích, by se za žádných okolností neměly do žlutých popelnic dostat. Opětovné zpracování PVC vyžaduje speciální podmínky pro zamezení vzniku jedovatých chlorových sloučenin. PVC by tedy mělo končit na specializovaných recyklačních místech, v nejhorším případě na skládce. Plasty s označením 7 (ostatní) jsou druhově rozmanité, a tedy jejich recyklace v malém množství nedává finančně smysl a ani není technicky možná.
Recyklační symbol se téměř vůbec nevyužívá ani na dotříďovacích linkách, kam putuje obsah všech žlutých popelnic. Valná většina všech dotřiďovacích linek v ČR je manuální, a není v silách jejich zaměstnanců, aby na každém kusu plastu hledali tento symbol a podle něj jej správně dotřídili. Proto se často na dotřiďovacíh linkách stává, že pouze jednoduše rozeznatelný odpad se stejnou materiálovou kompozicí je vytříděn. Mezi tento odpad patří pitné lahve z PET, fólie z LDPE nebo drogistické lahve z HDPE. Zbytek odpadu z polypropylenu (PP), polystyrenu (PS) nebo hůře rozeznatelného odpadu je často nedotříděn a končí ve spalovnách či na skládkách.
Vyspělé dotřiďovací linky, které mají optické dotřiďovací systémy v rámci separačního procesu, jsou schopny vytřídit daleko větší množství materiálu než linky manuální, protože jsou téměř plně automatizované a využívají detektorů a kamer pro rozpoznání materiálové kompozice u každého jednotlivého kusu plastu. Bohužel tato linka je v ČR pouze jedna ze zhruba 120.
Není 1-PET jako 1-PET
Na světě existuje okolo 2 000 druhů plastů (některé údaje udávají až 6 000 druhů), pokud se podíváme na zmiňovanou značku. Zde je důležité si uvědomit, že i jednotlivý plast, který má například značku 1-PET, může mít několik různých poddruhů, jako je R-PET, G-PET, C-PET a A-PET, a každý z nich má více či méně rozdílné vlastnosti, a především rozdílné body tání, kterých je nutné docílit při konvenčním typu recyklace. Z těchto důvodů se v dnešní době v ČR recyklují převážně jen lahve z PET, ostatní materiál z PET končí na skládkách, v tom lepším případě ve spalovnách.
Proč se vlastně plasty dotřiďují?
Různé druhy plastů se musí třídit především kvůli teplotě tání a mísitelnosti. Jak již bylo zmíněno, každý plast má jinou teplotu tání. Při opětovném zpracování plastů se většinou pracuje s co nejnižšími teplotami pro snížení nákladů a zamezení rozpadu jednotlivých chemických řetězců. Pokud by se proto zpracovávaly dva plasty s rozdílným bodem tání, pak by se buď při nízkých teplotách jeden z plastů neroztavil, nebo při vysokých teplotách by druhý druh plastu začal rapidně degradovat.
Dalším důvodem nutnosti separování plastů před recyklací, alespoň do jednotlivých materiálových skupin, je jejich vzájemná nemísitelnost. Nejlépe to lze znázornit na příkladu vody s olejem – i když jsou obě látky v kapalném skupenství, tak se navzájem nepromísí a vytvoří dvě přesně oddělené vrstvy, přičemž každá z nich obsahuje jisté procento té druhé látky. To samé nastane u většiny mixovaných plastů, které by při zkapalnění a následném zchlazení vytvořily dvě či více rozdílných vrstev. Tyto jednotlivé vrstvy by při použití dnešních technologií jasně znehodnotily výsledný recyklát. Existují ale i plasty, které lze relativně dobře mísit, jako například HDPE a LDPE či v malém množství HDPE s LDPE, jelikož pocházejí z podobné skupiny polymerů (polyolefinů) a mají dostatečně podobné polymerové řetězce.
Je tedy tato značka k něčemu?
Tyto orientační „recyklační“ symboly mají jednoznačně své místo v průmyslu, kde dopomáhají alespoň k hrubému rozpoznání materiálů. Při domácí recyklaci mají také částečně svůj důvod pro možné zamezení vniku PVC a plastů druhu 7 do žlutých popelnic. Na to, kolik lidí doopravdy používá tyto symboly při recyklaci, si ale také každý může sám odpovědět.
Účelem tohoto článku určitě nebyla snaha o jejich odstranění z obalů, ale je dobré zmínit, že jsou tyto symboly často zneužívány či špatně chápány jako známka jisté předchozí či budoucí recyklace tohoto výrobku po vložení do správné popelnice. A to, jak jsme v tomto textu vysvětlili, není pravda, a u plastů ani dlouho nebude. Budoucnost v třídění plastů jednoznačně vidíme ve využívání optických třídicích linek, které jsou schopné rozpoznat druh plastu v řádech milisekund.
Tento článek je součástí naší série o plastech. První díl si můžete přečíst zde.
Autor: Albert Schandl, Lukáš Václavík