Za zkratkou PLA stojí polylactic acid, neboli polymléčná kyselina. Jedná se o polymer, pro jehož výrobu se používá nikoliv ropa, ale škrob, který se získává z kukuřice nebo jiných obilovin. Ten je procesem enzymatické glykolýzy proměněn na glukózu, ze které se vyrábí polymléčná kyselina – polymer, u něhož výrobci a uživatelé sází na kompostovatelnost a jásají, že není vyrobený z ropy. Jak ale ukazuje analýza životního cyklu (LCA), jeho dopad na životní prostředí je ještě horší než dopad výroby ropných polymerů. Především proto, že je nejprve nutné vypěstovat rostliny, většinou se jedná o obrovské monokultury. Ty je následně potřeba biotechnologicky a chemicky zpracovat do podoby polymeru.

PLA se při kompostování nerozloží, ale rozpadne na mikroplasty 

Mnohé jsme si slibovali od kompostovatelnosti. Jenomže v tuto chvíli je velmi důležité říct, že pod pojmem kompostovatelnost si většina z nás představí kompletní rozložení materiálu v jednoduchých podmínkách, třeba na zahradním kompostu. V případě PLA ovšem platí opak a kompostovatelnost znamená průmyslové zpracování odpadu v řízených podmínkách průmyslových kompostáren, kde se musí zahřívat na teplotu kolem 60 stupňů Celsia po dobu několika týdnů. Navíc nedochází ke kompletnímu rozložení: dle studie EKO-KOM zkoumající rozložitelnost vyšlo najevo, že za řízených, uměle vytvořených podmínek se PLA umí rozpadnout dle normy, ale podle prvních poznatků se rozkládá na mikroplasty, které se v životním prostředí mohou chovat stejně jako ty syntetické. Proto kompost s obsahem bioplastů do půdy nepatří, obsahuje navíc škodlivá aditiva.

Ve volné přírodě se PLA od konvenčního plastu neliší

Další problém nastává, když je obal z PLA odhozen do volné přírody – tam se totiž chová úplně stejně jako konvenční plast,  v mořské vodě se téměř nerozkládá – po delší době vystavení slunečnímu záření a oxidaci se rozloží na mikroplasty. Potvrzuje to i studie vedená Dr Dannielle Green z Anglia Ruskin University v Severním Irsku: PLA se chovalo v přírodním prostředí stejně jako HDPE


Na fotografii PLA sáček po 15 měsících v irských mokřadech.

Plasty vyrobené z PLA na první pohled vypadají jako konvenční plasty a nabádají tedy spotřebitele k tomu, aby tento plast odhodil do žlutého kontejneru. Tím se ale znehodnotí obsah celého kontejneru, protože PLA se chová jinak než konvenční polymery z ropy a k recyklaci určený není. V Česku nepatří ani do hnědé popelnice na bioodpady. Většina kompostáren totiž jednorázové nádobí a obaly vyrobené z tohoto materiálu nezpracovává a nepřijímá a ve výsledku tak i tyto obaly končí na skládce.

Jaký máme volit jednorázový obal?

Na grafu níže jsou uvedené výsledky prvních testů Ústavu environmentálních technologií z VUT a jsou opravdu příznačné. Jedná se o srovnávací test – všechny vzorky byly testovány za stejných podmínek. Celulóza je kontrolní vzorek, protože degraduje velmi rychle. Dále tam byl polymer PHB ve formě prášku, který vznikl díky technologii Hydal ve firmě Nafigate. Do srovnaní byl zahrnut i film Hydal s obsahem PHB více než 50 % a film PLA obsahujících více než 50 % PLA.

PHB degraduje tak, jak se předpokládalo, a ve vodě je plně rozložitelné. Toto simuluje podmínky evropských řek. V čističce odpadních vod, kde je cca 10x větší koncentrace bakterií, proběhne degradace v řádu dnů.

Problém ovšem nastává u filmu PLA. Jedná se o dezintegraci PLA na mikroplasty. Výsledky ukazují, že bakterie sní pouze škrob a PHB z filmu a PLA v podobě mikropolutantů zůstává v ekosystému neznámou dobu. Tzn. že se chová stejně jako mikroplast z PE. Bakterie PLA neumí rozložit kvůli tomu, že je to uměle vytvořená látka, která vznikla procesem polymerizace kyseliny mléčné, na rozdíl od PHB, který je řazen do kategorie přírodní polymerů. Jednoduše řečeno: příroda si s PLA neumí poradit.

U filmu na bázi PHB bakterie umí sníst i PLA, protože je s PHB spojeno a není tam majoritní.

K podobným závěrům dospěla i Evropská agentura pro chemické látky, která navrhla zákaz využití PLA pro uměle přidávané mikroplasty, které nacházejí široké využití v kosmetickém průmyslu a jiných odvětvích.

I tento výstup potvrzuje, že certifikovaná biodegradabilita je v podstatě klamáním spotřebitele. Normy jsou tak široké, že testem projde úspěšně téměř cokoli. A s realitou biodegradability v přírodních ekosystémech to nemá nic společného.

Výměna polymerů neřeší podstatu problému

Institut Cirkulární Ekonomiky dle současně dostupných informací tak vydal prohlášení, že absolutně nedoporučujeme alternativy plastu v podobě materiálů „bioplastových“ ani jiných, pokud není skutečně prokázaná dokonalá degradace i v domácích kompostérech. Kompostárny v České republice často nesplňují standardy velkých průmyslových zařízení, kompost nedosahuje dané teploty a dalších vlastností a nedochází tak k rozkladu. Zatím jsem se na českém trhu nepotkali s materiálem (kromě P3HB), který by se rozkládal ve volné přírodě.

Navíc, výměna jednoho polymeru za jiný v případě jednorázového nádobí neřeší podstatu problému, tedy neudržitelnost celého systému v rámci hierarchií nakládaní s odpady, která se v první řadě musí zaměřit na prevenci vzniku odpadu a co nejdelší udržování materiálu v oběhu díky modelům opětovného využití.

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here