Když spolubydlící zjistili, že budou mít miminko, rozhodli se, že zůstanou bydlet pohromadě s námi. Už to budou čtyři měsíce, co se Nina narodila, a na našem bytě v Brně pořád platí, že chodíme na dumpster, vaříme vegansky a žijeme podle zero waste. V létě se společně chystáme na Klimakemp i s Ninou, díky níž přesně víme, proč se snažíme planetu zachovat krásnou a přívětivou.
Návrat k primitivismu, to je dnes vlastně progres
Nedávno jsem se začetla do krátkého sloupku od Petry Hůlové v dubnovém Hostu, kde se spisovatelka zamýšlela nad tím, jak být progresivní. Podle ní to dnes vlastně znamená být zpátečnický. Dohánění Západu a touha vydobýt si nejrůznější supermarkety a nákupáky se nakonec obrátila ve snahu navrátit se do světa, ze kterého jsme se tolik chtěli vymanit. Takže teď společnost bojuje za otevírání bezobalových obchodů, nákupy domů nosit v síťovkách a to ostatní nakupovat v bazarech a v sekáčích. A nejnovější trendy? Maso jíst jen jednou týdně, nelétat letadlem, nakupovat lokálně. Jako za starých časů.
Dumpster diving, zero-waste a veganství
Mně a mé spolubydlící takový návrat k primitivismu těší. Cítíme se blíž ke světu, který se tolik snažíme chránit, když nás od něj nedělí dlouhé jednolité regály plné plastových pytlíků potištěných množstvím nerozluštitelných ingrediencí. V Brně sice dlouho nebydlím, ale díky našemu spolubydlení jsem si stihla na vlastní kůži vyzkoušet hodně věcí.
Z popelnic se dá zachránit tolik jídla, že naše pětičlenná domácnost zeleninu a ovoce v podstatě nekupuje. Dokupujeme si jen suché suroviny, které se všechny dají sehnat bezobalově. Domácnost s miminkem se dá udržovat s DIY pracím práškem, bez jednorázových plen a s veganskou stravou. A taky, že když znáte ten správný trik, vegansky a beozobalově uděláte i výborný segedín, skořicové šneky nebo pizzu. To by mě v době, kdy jsem teprve zjišťovala, co to veganství a zero waste vlastně znamená, vůbec nenapadlo. Kromě sladkých jídel jsem nemohla přijít na nic, co by takoví vegani mohli jíst. A dlouho jsem znala jediný bezobaláč, který navíc sídlil v Praze. Doba se naštěstí změnila, zero waste obchod je téměř v každém městě, na potravinách najdete veganské štítky a internet je plný skvělých veganských receptů i výživových rad pro všechny, kteří se živočišných produktů dobrovolně vzdali.
Proč jsme vlastně vegani?
Je jen otázkou času, kdy okolnosti dovedou lidi k nedobrovolné redukci živočišných produktů v jídelníčku. Na produkci 100 g bílkovin v hovězím mase je totiž potřeba půda o rozloze 370 m², naopak pro produkci 100 g bílkovin v luštěninách potřebujete jen 1 m² půdy. Navíc emise oxidu uhličitého mohou být u produkce rostlinných bílkovin až 350× nižší. Na jedno kilo vepřového padne 6 000 litrů vody, tolik spotřebujete asi za 188 osprchování. Jedno kilo luštěnin vyžaduje až 10× méně vody, to je asi 170 sprch k dobru. Rostliny nám nabízí rozmanitou stravu plnou důležitých živin, ke kterým se dostaneme i bez velkochovů, jatek a drůbežáren.
Nejsme žádná sekta, ale nejspíš ani komunita
Občas, když o svém bydlení vyprávím známým, čtu v jejich tvářích pochybnosti a nedůvěřivost. „Tak co teda jste, komunita?” Nebo nějaká sekta? Domyslím si nevyřčenou otázku, když se zmíním o tom, že s péčí o Ninu pomáháme i my „nerodiče“, že jsme vegani a jíme jídlo „z popelnice“. Přitom fungujeme dost nenuceně. Vegani jsme z pádných důvodů a jídlo z popelnice bychom nejedli, kdyby se několikrát neukázalo, že v obchodech mnohdy prodávají jídlo stejné kvality.
Nemáme sepsaná konkrétní pravidla, plány úklidu nebo vaření. Kdo má chuť, něco uvaří nebo zajde nakoupit. Peníze si rozpočítáváme jen za základní nákupy v bezobalovém obchodě. Uklízíme tak, aby se nám v bytě žilo spokojeně. Někdo možná uklízí trochu více a někdo zase méně, ale to se zase srovná jinde a i kdyby ne, máme se rádi a dáváme si prostor i čas na to, abychom našli tu kýženou rovnováhu. Nejen na bytě, ale i ve světě.
Dáváme si prostor i čas na to, abychom našli tu kýženou rovnováhu. Nejen na bytě, ale i ve světě.
Aktivismus a práce pro neziskovky
Kromě toho, co se děje v bytě, všichni hledáme cestu, jak svoje ideály propojovat také s vnějším světem. Spolubydlící nebo blízcí kamarádi už jsou zaběhnutí v různých organizacích, dobrovolnických skupinách a hnutích. Třeba v Nesehnutí, které mimo jiné bojuje za práva zvířat a odkrývá informace o podmínkách v českých velkochovech. S hnutím Limity jsme my! se na Klimakempech nebo v Hambašském pralese zúčastnili protestů proti těžbě uhlí. Od spolubydlících jsem taky poprvé slyšela o nezávislém spolku Mladých zelených, kteří se angažují v občanském dění a zaměřují se na ochranu životního prostředí, udržitelný rozvoj i lidská práva. Já se zatím věnuji psaní a v létě se zase chystám vařit na environmentální škole Hnutí Brontosaurus, která se příznačně koná v Horním Jiřetíně hned na hranici lomu ČSA.
Věřím, že naše progresivní zpátečnictví má něco do sebe a skutečně pohne světem. Na harmonické spolubydlení, stejně jako na záchranu planety, konkrétní a zaručené návody neexistují. Snad ale náš příběh o společném bydlení bude v něčem inspirací komukoliv, kdo na něj narazí.
