Otevřela jste textilní galanterii, která prodává tzv. deadstock, tedy nevyužité materiály. Jedná se o první takový projekt na světě nebo jste nacházela inspiraci u jiných projektů?

Když mě myšlenka napadla, vymyslela jsem tento koncept a až zpětně jsem dohledávala, jestli už někde něco podobného nefunguje. Našla jsem dvě nebo tři webové stránky, které prodávají deadstockové zásoby a materiály, ale nemají kamennou prodejnu. Například parta Newyorčanek, které se jmenují Fabscrap, pořádají pop-upy a výměnné akce a mají i e-shop.

Stejný koncept kamenného obchodu s opravárnou, který prodává jen mrtvé zásoby i z různých zdrojů, ať už od továren, menších návrhářů nebo studií, jsem nicméně neobjevila.

Myslíte si, že se jedná o koncept, který by se mohl stát široce uplatňovaným? Neveze se přeci jen na určité módní vlně spojené s udržitelností, zvyšující se popularitou šití, ručních prací a podobně?

Je to módní vlna, ale vlastně je to módní vlna, která je hrozně užitečná. Když člověk vidí to kvantum přebytků, tak si myslím, že to dává smysl a že je potřeba takové věci podporovat. Když jezdím do továren, tak mi to někdy přijde až děsivé, kolik nevyužitého materiálu je, a to je vlastně jen pár továren v České republice, lidé mají něco i u sebe doma a tak dále.

Fungujete i tak, že k vám může kdokoli přijít a nabídnout vám vlastní přebytky, co má doma?

Ano, ale vždycky je to o domluvě. Je lepší, když mi lidé nejprve pošlou fotky toho, co mají doma, aby s tím nešli zbytečně, protože to mohou být malé kousky, pro které nemáme tolik využití. Občas sem přeci jen přijdou lidé, kteří shání jen drobné ústřižky nebo menší kousky pro nějaké dílny s dětmi, zrovna takové mi dnes přinesla kamarádka, takže jim to dám ráda i zadarmo, ale zase se tím tady nemůžeme zahltit.

Autor fotografie: Jan Červenka

Fungujete ve zkušebním provozu už zhruba měsíc, jaká je hlavní cílová skupina, kdo k vám nejčastěji chodí?

Jsou to hlavně ženy, ale nejen ony. Během dopoledne nebo kolem poledne přijdou i starší paní nebo maminky s dětmi, takže to opravdu nějak zasáhlo i lidi, kteří se v oblasti nepohybují profesionálně, ale šijí si pro radost, a to mě opravdu těší. A kromě nich sem pak chodí právě designéři, kostýmní návrháři, filmaři a podobně. Záběr je široký a mám radost, že to jde napříč povoláními, které textilie využívají.

Snažila jste se nějak oslovovat jiné věkové skupiny nebo se to tak formovalo samo?

Je to hlavně tím, jak se to šířilo skrz média. Sama jsem byla překvapená, kolik to mělo sdílení a zájmu. Určitě pomohl i Hithit, protože tam chodí také různé skupiny lidí, které nejsou jen z jednoho oboru a které se nezajímají například jen o udržitelnost.

Spolupracujete také s některými velkými firmami. Jak probíhá komunikace? Jak je náročné od nich deadstock získat?

Tady se to různí. Ze začátku to nebylo lehké a pořád ještě není, protože některé továrny mi vůbec neodepisují. Komunikace i celý ten proces je pro ně práce navíc, ale čím dál tím víc se objevují i továrny, kde mají radost, že se přebytky nějak smysluplně zužitkují. Teď se mi například stalo, že se mi ozvala jedna firma sama od sebe, za to jsem byla moc ráda. Pozoruju také, že díky mediálnímu zájmu lidé z firem, kam přijedu, projekt už znají a chtějí ho podpořit.

Zmiňovala jste, že je to pro firmy práce navíc. V čem konkrétně je to pro ně komplikovanější? Jak ta spolupráce probíhá?

Vždycky je to továrna od továrny, rozhodně nemůžeme dávat všechny do jednoho pytle. Ale když to zobecním, tak běžně přebytky odvážejí na skládku, do spalovny nebo se zrecyklují. Když od nich přebytky ale beru já, tak to zase musí nějak evidovat, přepočítávat, měřit, vážit, musí je převážet. A zatím není vytvořený žádný systém, aby to fungovalo jednodušeji.

Pro mě je zároveň množství jejich textilních přebytků velké, zatímco pro ně to nic neznamená, protože oni jsou zvyklí obchodovat s tunami a se stovkami metrů, a když já si vezmu jednou sto metrů, tak to pro ně je pořád velmi malá položka a ve výsledku z toho mají minimální zisk. Nicméně si myslím, že právě šířením téhle myšlenky by se to mohlo zlepšovat, protože čím větší by byl odběr, tím by to pro ně bylo lukrativnější.

Často se v souvislosti s udržitelnějšími variantami mluví o tom, že jsou dražší a nákladnější. Jak je to u vás, jaký je cenový rozdíl oproti klasické textilní galanterii?

Strašně záleží na typu materiálu a na dodavateli, od kterého ho mám. A nerůzní se to jen podle materiálu, ale třeba i tím, že pro některé materiály jezdím, některé mi pošlou, a to všechno do toho musím započítat. Jde i o složení, o kvalitu té látky a o to, za jakou cenu mi ji odprodají nebo jestli ji dostanu zdarma. Od toho všeho se odvíjí finální ceny.  K tomu musím připočítat například pronájem těchto prostor a podobné položky.

Takže ty designové látky, u kterých jsou vyšší i pořizovací náklady, jsou dražší, ale ty základní materiály, které může člověk koupit i v běžné galanterii, se snažím mít cenově výhodnější.

Ceny jsou pro mě největší boj, protože se snažím, aby látky byly pořád dostupné a aby byly třeba i o něco levnější než v běžných obchodech, protože jedině tak se podpoří cirkulace všech materiálů, protože o to mi jde nejvíc.

Vy se ale nezaměřujete pouze na prodej látek. Jaké další služby Textile Mountain nabízí?

Fungujeme také jako opravárna. Opravíme lidem oblečení tak, aby se prodloužila jeho životnost a aby se nemuselo vyhazovat, čímž by se zase mělo zabránit spotřebě dalšího nového oblečení. Chceme dělat také workshopy.

A workshopy jsou určené pro skupiny nebo i pro jednotlivce?

Můžou to být jednotlivci a může to být i skupina. Jsme schopní udělat přednášku, workshop nebo obojí. Do budoucna bychom rádi organizovali i workshopy pro veřejnost, kam by se mohl každý přihlásit. Především šicí, ale uvidíme, s čím ještě přijdeme. Teď je zatím se vším tolik práce, že nic jiného nestíháme, hlavní prioritou je proto uvést do provozu kamenný obchod a poté e-shop, aby to nebylo jen pro pražáky.

A kdy bude e-shop v provozu?

Ten už se pomalu rozjíždí, ale čekali jsme mimo jiné na konec kampaně na Hithitu, na to, až uvidíme, jestli vůbec funguje kamenná prodejna a na to, jaké budeme mít materiály.

Na e-shopu bude další spousta práce, protože každý kousek materiálu, který tady mám, budeme muset zdokumentovat, zanést do systému, a když se prodá na prodejně, tak ho zase budeme muset odepisovat. Takže je to z časového hlediska hrozně náročné a bude to muset ještě chvíli počkat, protože máme plné ruce práce s navazováním dodavatelů a se sháněním materiálů.

Jaké země jsou podle vás ve využití textilních, ale i jiných přebytků, napřed? Kde bychom se podle vás mohli inspirovat?

Myslím, že to je stoprocentně Evropa a určitě čím víc na sever, tak tím si myslím, že lepší.

Bydlela jsem rok v Dánsku, kde mají hrozně hezký projekt, který se jmenuje Wefood. Jedná se o koncept, který prodává jen prošlé jídlo nebo jídlo, které právě prochází, ale dá se ještě úplně v pořádku konzumovat. Tohle jídlo ze supermarketů pak ve Wefood prodávají za zlomkové ceny nebo si lidé mohou některé věci odnést i zdarma, jde jen o to, aby se to nevyhodilo.

Český boj proti plýtvání
V Česku začínají vznikat podobné projekty, které chtějí omezit plýtvání jídlem. Přečtěte si například rozhovor s Matějem Káňou, zakladatelem aplikace Jídlov.

Jaká byla vaše osobní cesta ke změně přemýšlení o práci s textilem a k udržitelnějšímu životu?

Myslím, že kdybych nepracovala na své diplomce a rok a půl v továrně, která recykluje textilní odpad, kde jsem celý ten proces zažila a viděla na vlastní oči, tak by to buď nevzniklo nebo by to určitě trvalo déle.

Edukace je důležitější než vytváření udržitelných předmětů

Kudy si myslíte, že vede cesta k osvětě lidí v této oblasti?

Podle mě je to jen o šíření informací a o edukaci, a to už od malých dětí tak, aby to braly jako samozřejmost. Myslím si, že je to i důležitější než vytvářet ty samotné udržitelné předměty, protože člověk kolem sebe opravdu potřebuje minimum věcí, takže si myslím, že je to hlavně o šíření informací.

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here