Zajimej.seO cirkulární ekonomice se dnes mluví častěji než kdy dřív. Mnoho firem ji ale stále vnímá především jako otázku odpadů a recyklace. Podle zakladatelky INCIEN Soni Klepek Jonášové je to zásadní omyl. Skutečná cirkularita totiž začíná mnohem dříve – už ve chvíli, kdy se rozhoduje o tom, zda produkt vůbec vznikne, z čeho bude vyroben a jak dlouho vydrží. V rozhovoru pro Zajímej.se vysvětluje, proč je cirkulární ekonomika především byznysovým tématem, co české firmy nejvíce brzdí a proč se bez spolupráce napříč celým hodnotovým řetězcem žádná skutečná změna neodehraje.
Věnujete se cirkulární ekonomice více než deset let. Jaká je dnes vaše role v INCIEN a čemu se aktuálně nejvíce věnujete?
INCIEN jsem zakládala v roce 2015 s ambicí dostat do Česka téma, které tehdy znělo poměrně technicky, ale ve skutečnosti je hluboce praktické: jak přestat plýtvat surovinami, energií, časem i lidskou invencí. Dnes se moje role posunula od každodenního řízení organizace k systémové práci, propojování aktérů a prioritizaci témat, kde má cirkularita skutečný transformační potenciál. Sama sebe často popisuji jako systémovou redesignérku. Zajímá mě, jak přenastavit pravidla, motivace a spolupráci tak, aby udržitelnost nebyla vedlejší projekt, ale přirozená logika fungování firem i státu. A co mě opravdu baví a na co mám, jak to tak pozoruji, opravdu výdrž, je systémová změna, která trvá roky. Sice jsem na začátku měla rychlejší ambice, ale v cirkularitě vyhrává houževnatost a schopnost držet směr dlouhou dobu.
Za více než dvanáct let jsem měla možnost sledovat stovky firemních i veřejných projektů – od odpadových a materiálových analýz přes tvorbu ESG strategií až po sektorové iniciativy propojující výrobce, dodavatele, municipality, experty i regulátory. Nejčastěji spolupracuji s firmami, které mají výrazné materiálové toky, tedy například ve výrobě, retailu, stavebnictví, automotive, gastronomii nebo službách. Zároveň mě zajímají organizace, které dokážou ovlivňovat trh prostřednictvím nákupu, designu, obalů nebo komunikace se zákazníky.
Jak byste zhodnotila současný stav cirkulární ekonomiky v České republice?
Za posledních deset let se Česko posunulo opravdu výrazně. Cirkulární ekonomika už není okrajové téma pro několik nadšenců. Dnes je součástí strategických dokumentů, ESG debat, inovačních projektů i každodenních rozhodnutí řady firem. Velmi důležitým krokem byl vznik strategického rámce Cirkulární Česko 2040, který ukazuje, že stát nevnímá cirkularitu pouze jako otázku odpadů. Jde o mnohem širší koncept zahrnující produkty, design, průmysl, stavebnictví, vodu, bioekonomiku, vzdělávání i ekonomické nástroje.
Současně bych ale byla opatrná s přehnaným optimismem. Přestože se Česko v míře cirkulárního využití materiálů pohybuje kolem evropského průměru nebo mírně nad ním, stále fungujeme převážně v lineárním systému. Navíc globální data ukazují určitý paradox – o cirkularitě se mluví více než kdy dříve, ale podíl sekundárních materiálů v globální ekonomice klesá.
Největší aktivitu dnes vidím u firem, které čelí regulatornímu tlaku nebo mají vedení, které chápe udržitelnost jako strategické byznysové téma. Posun je patrný zejména v automotive, stavebnictví, retailu, obalovém průmyslu, potravinářství a gastronomii. Rezervy ale stále máme v rychlosti implementace, práci s daty, rozvoji trhu se sekundárními surovinami a především ve schopnosti spolupracovat napříč hodnotovými řetězci. Právě zde se můžeme inspirovat například Nizozemskem. Méně soupeřit a více budovat společné dohody, pilotní projekty a sdílené cíle. I proto se věnuji projektům partnerství a stojím například za iniciativou Bohémské dohody, která podporuje výstavbu bytových domů z nízkoemisních materiálů.
Když se řekne cirkulární ekonomika, co si pod tím dnes české firmy nejčastěji představí?
Historicky šlo především o odpady a recyklaci. Je to pochopitelné, protože právě odpady jsou viditelné, měřitelné a legislativně uchopitelné. Jenže cirkulární ekonomika začíná mnohem dříve. Už ve chvíli, kdy se rozhodujeme, zda produkt vůbec vznikne, z čeho bude vyroben, jak dlouho vydrží, zda jej bude možné opravit, rozebrat nebo znovu využít. Naštěstí se toto chápání postupně rozšiřuje. Velké firmy dnes cirkularitu často vnímají jako součást ESG, řízení rizik nebo odolnosti dodavatelských řetězců. Výrobní podniky řeší efektivitu materiálů a energií, retail se soustředí na obaly a odpady, stavebnictví na recykláty a demoliční materiály, gastronomie na potravinový odpad a uhlíkovou stopu.
Ty nejvyspělejší firmy už přemýšlejí ekonomicky. Cirkularita pro ně znamená menší závislost na primárních surovinách, vyšší odolnost vůči výkyvům trhu, novou hodnotu pro zákazníka a lepší připravenost na budoucí regulaci. Přesto stále platí, že recyklace bývá často zaměňována za samotnou podstatu cirkulární ekonomiky. Ve skutečnosti jde až o jednu z posledních možností. Pokud firma pouze lépe třídí odpad, může to být dobrý začátek, ale ještě to neznamená změnu obchodního modelu. Opravdová cirkularita se pozná podle toho, že firma omezuje plýtvání už na vstupu a snaží se udržet materiály v co nejvyšší hodnotě co nejdéle.
Jaké konkrétní principy cirkulární ekonomiky dnes firmy zavádějí nejčastěji?
Nejčastější vstupní branou bývají odpadové a materiálové audity. Firmy si díky nim poprvé přesně změří, co jim do provozu vstupuje, kde vznikají ztráty, kolik platí za materiály, obaly nebo likvidaci odpadu a kde mohou rychle ušetřit. Právě v tomto okamžiku se z cirkularity stává něco velmi konkrétního. Už nejde o abstraktní hodnotu, ale o čísla vyjádřená v korunách, tunách nebo emisích.
Vedle toho vidíme změny v obalech, vyšší využívání recyklovaných materiálů, opakovaně použitelné přepravní obaly, efektivnější logistiku, lepší práci s opravami a vratkami, cirkulární zadávání zakázek nebo využívání vedlejších produktů. Inspirativní příklady najdeme napříč obory. Škoda Auto dlouhodobě pracuje s recyklovanými materiály, efektivnějším využíváním surovin a opětovným použitím komponentů včetně baterií. Zátiší Group zase ukazuje, že i gastronomie může začít velmi pragmaticky – měřením uhlíkové stopy, nastavováním priorit a konkrétními provozními změnami.
Nejčastější chybou bývá snaha přeskočit diagnostiku a rovnou komunikovat jednotlivá opatření. Další problém nastává ve chvíli, kdy se téma nechá pouze na ESG, CSR nebo marketingovém oddělení a nedostane se k nákupu, vývoji, financím nebo provozu. A často narážím také na nedostatek ambicí – některé firmy označují za cirkulární aktivity, které ve skutečnosti představují pouze optimalizaci odpadu na konci procesu.
Liší se přístup k cirkulární ekonomice podle velikosti nebo typu firmy?
Rozdíly jsou skutečně výrazné. Velké firmy mají obvykle lepší přístup k datům, specialistům, rozpočtům a zároveň čelí většímu tlaku investorů, bank i zákazníků. Díky tomu mají větší možnosti, ale současně bývají méně flexibilní. Jakákoli změna materiálu, obalu nebo dodavatele často vyžaduje složitý proces schvalování. Malé a střední firmy bývají naopak mnohem pružnější. Pokud je vedení přesvědčené o smyslu změny, dokážou reagovat velmi rychle. Jejich hlavní překážkou bývá nedostatek kapacit, odborníků nebo času.
Velké rozdíly existují také mezi jednotlivými sektory. Výrobní podniky řeší vstupy, zmetkovitost a energetickou náročnost. Retail se soustředí na logistiku, obaly a spotřebitelské chování. Služby často řeší nákup, budovy, elektroniku nebo gastro provozy. Stavebnictví pak představuje samostatný svět s obrovskými materiálovými toky a velkým potenciálem pro změnu.
Co firmy nejčastěji motivuje k zavádění cirkulárních principů?
Motivace se v posledních letech výrazně proměnila. Dříve převažovaly hodnoty zakladatelů, reputace nebo snaha přispět k ochraně životního prostředí. Dnes stále více rozhodují ekonomické argumenty. Firmy řeší náklady, dostupnost surovin, energetickou bezpečnost, požadavky zákazníků, ESG reporting, přístup k financování i evropskou legislativu. Regulace se navíc postupně přesouvá od obecných cílů ke konkrétním pravidlům týkajícím se produktů, obalů, baterií, opravitelnosti nebo recyklovaného obsahu.
Velkou roli hraje také ESG reporting. Cirkularita už není „hezký projekt navíc“, ale součást strategických analýz, firemních cílů a řízení rizik. Pozitivní je, že firmy začínají více měřit. Méně pozitivní je představa, že samotné vyplnění tabulek automaticky znamená změnu reality. Data mají být nástrojem pro rozhodování, nikoliv dekorací výroční zprávy.
S jakými překážkami se firmy při zavádění cirkulární ekonomiky setkávají nejčastěji?
Nejčastěji zmiňují finance, nejistou návratnost investic, nedostatek interních kapacit, legislativní nejasnosti nebo technologická omezení. Významným problémem je také nízká poptávka po sekundárních materiálech a otázka jejich kvality či standardizace. Velká část těchto bariér je ale systémová. Jedna firma sama nevybuduje trh se sekundárními surovinami ani nezmění technické normy. Proto opakuji, že cirkularita není sólový sport. Vyžaduje spolupráci napříč celým hodnotovým řetězcem, pilotní projekty, sdílení dat i aktivní roli státu.
Zároveň je potřeba dívat se na návratnost investic širší optikou. Přínosy totiž nespočívají pouze v krátkodobých úsporách. Patří sem i snížení rizik, lepší dostupnost materiálů, vyšší důvěra zákazníků nebo lepší přístup k financování.
Liší se překážky, o kterých se mluví v odborných debatách, od těch, které firmy řeší v každodenní praxi?
Velmi často ano. Odborné debaty se soustředí na legislativu, technologie nebo finance. Ve firmách ale narážíme na mnohem praktičtější otázky. Kdo bude projekt vlastnit? Kdo dodá data? Kdo změní nákupní specifikace? Kdo ponese odpovědnost, pokud nové řešení nebude hned fungovat dokonale? Častým problémem je také rozdílný jazyk jednotlivých oddělení. Udržitelnost, finance, výroba i nákup používají vlastní terminologii. Pokud si lidé navzájem nerozumějí, zastaví se i velmi dobrý projekt.
V poslední době navíc pozoruji rostoucí obavy z greenwashingu. To může být pozitivní, pokud firmy vede k větší práci s daty a transparentnosti. Někdy ale zajde situace tak daleko, že organizace raději nekomunikují ani skutečně přínosné projekty. Klíčem je být konkrétní, otevřeně přiznávat limity a opírat se o ověřitelná data.
Jaké přínosy firmy díky cirkulární ekonomice nejčastěji získávají?
Nejrychleji jsou vidět ekonomické výsledky. Nižší spotřeba materiálů, méně odpadu, efektivnější logistika nebo lepší využití skladových zásob. V gastronomii je velmi dobrým příkladem snižování potravinového odpadu, kde se investice často vracejí násobně. Vedle ekonomických přínosů existují i významné environmentální dopady – nižší materiálová stopa, nižší emise, menší spotřeba vody i energie.
Z dlouhodobého hlediska ale považuji za nejdůležitější odolnost. Firmy, které rozumějí svým materiálovým tokům a umí pracovat s daty, lépe zvládají budoucí rizika. Jsou důvěryhodnější pro zákazníky, investory i obchodní partnery a mohou určovat standardy celého trhu.
Má cirkulární ekonomika také své limity?
Samozřejmě. Existují fyzikální limity – ne všechny materiály lze recyklovat donekonečna a ne každý recyklát dosáhne kvality primární suroviny. Existují ekonomické limity, protože některá řešení dávají smysl pouze při určitém objemu nebo infrastruktuře. Dalším limitem je současné nastavení trhu. Pokud jsou primární suroviny levné a jejich environmentální náklady nejsou promítnuty do ceny, mají cirkulární řešení ztíženou pozici. Velkou výzvou zůstávají také data a technologie. Bez znalosti složení materiálů, životního cyklu výrobků nebo možností jejich demontáže je obtížné navrhovat kvalitní cirkulární řešení.
A pak je tu ještě jedno riziko – využívání cirkularity pouze jako marketingového nástroje. Když firma komunikuje recyklovaný obal, ale neřeší nadprodukci, nebo mluví o zero waste bez dat, nejde o transformaci. Cirkularita nesmí být zeleným nátěrem. Musí představovat skutečný redesign způsobu, jak vytváříme hodnotu.
Jakou roli hraje evropská legislativa a regulace?
Velmi zásadní. Evropský rámec dnes postupně mění pravidla trhu. Green Deal, Akční plán pro cirkulární ekonomiku, ESG reporting, ekodesign, pravidla pro obaly, baterie nebo zelená tvrzení – to vše posouvá firmy od dobrovolnosti k odpovědnosti za celý životní cyklus produktu. Ano, pro firmy to znamená administrativní zátěž. Pokud je ale regulace dobře nastavená, může vytvořit férovější podmínky pro všechny.
Z pohledu Česka bych viděla prostor pro tři klíčové kroky: vytvářet stabilní poptávku po cirkulárních řešeních prostřednictvím veřejných zakázek, zlepšit podmínky pro sekundární suroviny a posílit platformy pro spolupráci mezi státem, byznysem, obcemi a experty.
Jak bude podle vás vypadat přístup firem k cirkulární ekonomice v příštích letech?
Cirkularita se postupně stane běžnou součástí firemních strategií. Nejrychlejší změny očekávám v oborech, kde se propojuje regulatorní tlak, vysoká materiálová náročnost a ekonomická motivace – tedy například v automotive, stavebnictví, retailu, obalovém průmyslu, potravinářství nebo výrobě. Důležité ale je nečekat na ideální podmínky. Začít lze relativně jednoduše – materiálovým auditem, mapováním rizik, změnou obalů, pilotním projektem opakovaného použití nebo měřením potravinového odpadu.
Firmy by se podle mě měly vyhnout snaze dělat desítky drobných aktivit bez skutečného dopadu. Mnohem větší smysl má vybrat několik prioritních oblastí, které mohou přinést reálnou změnu.
Současně poroste tlak na ověřitelnost. Nebude stačit tvrdit, že je něco udržitelné. Bude nutné doložit původ materiálů, obsah recyklátu, opravitelnost, životnost i skutečné dopady. To může být náročné, ale zároveň velmi zdravé pro celý trh.
Co dnes podle vás nejvíce brzdí rychlejší rozvoj cirkulární ekonomiky v České republice?
Především nedostatek systémové spolupráce. Máme odborníky, firmy, startupy, data i řadu inspirativních příkladů. Přesto se často setkáváme pozdě a každý řeší problém ze své vlastní perspektivy. Potřebujeme více platforem, kde se nevede pouze diskuse, ale vznikají konkrétní závazky, termíny, odpovědnosti a měřitelné výsledky.
Druhou velkou výzvou je ekonomické nastavení systému. Dokud bude levnější plýtvat než opravovat, sdílet nebo znovu používat, budou mít cirkulární řešení složitější pozici.
Jak důležitá je v tomto procesu firemní kultura a vzdělávání?
Naprosto zásadní. Cirkulární ekonomika není jen technické téma. Je to změna způsobu přemýšlení. Ve firmách je potřeba začít si klást jiné otázky. Potřebujeme tento materiál? Musí být jednorázový? Lze jej sdílet, opravit nebo vrátit do oběhu? Co se stane s produktem za deset let?
Právě firemní kultura rozhoduje o tom, zda se dobré nápady dostanou do praxe. Pokud se zaměstnanci bojí chybovat, nikdo nebude testovat nová řešení. Pokud nákup posuzuje pouze cenu, kvalitnější cirkulární alternativa nemá šanci uspět. A pokud ESG zůstane oddělené od byznysu, skončí pouze u reportingu. Proto musí být vzdělávání praktické a mezioborové. Management, finance, nákup, vývoj, provoz i komunikace musí rozumět tomu, jakou roli v transformaci hrají.
Je něco, co v debatách o cirkulární ekonomice často chybí?
Ráda připomínám, že cirkulární ekonomika není cíl sama o sobě. Je to nástroj pro odolnější, chytřejší a méně závislou ekonomiku. Pokud ji oddělíme od témat klimatu, biodiverzity, sociálních dopadů nebo konkurenceschopnosti, ztratíme její skutečný význam. Stejně důležité je uvědomit si, že změna nestojí jen na technologických inovacích. Někdy je nejcirkulárnějším řešením něco velmi obyčejného: nekoupit zbytečnost, prodloužit životnost výrobku, opravit ho, sdílet, standardizovat obaly, lépe plánovat nebo každý den poctivě měřit odpad.
Velké transformace totiž často nevznikají díky jedné převratné technologii. Skládají se z mnoha praktických rozhodnutí, která někdo dělá dlouhodobě, systematicky a důsledně. A právě v tom vidím jednu z nejzajímavějších otázek současnosti: kdy je cirkulární ekonomika pouze optimalizací provozu, kdy marketingovým sloganem a kdy už skutečnou strategickou transformací firmy. To je rozdíl, který bude v příštích letech rozhodovat.
___
V rámci sekce inspirativních rozohovorů připravujeme i další názory českých a zahraničních odborníků. Máte-li na některé z nich tip, rádi jej přijmeme v rámci komentářů pod článkem.
Soňa Klepek Jonášová
