Obecnou charakteristikou společenské odpovědnosti firem (Corporate Social Responsibility, CSR) je dobrovolné zapojení sociálních a ekologických hledisek do běžných firemních aktivit. Snaha přínosná, ale v současné době zdaleka ne dostačující. Pokud nějaký subjekt totiž vykonává činnost se zásadními negativními dopady na životní prostředí nebo blaho lidí, nestačí, aby čas od času zasadil strom nebo jednou ročně podpořil charitu. To je spíš kupování odpustků.
CSR je určitě dobrým základem, a cílem toho článku není rozhodně tento koncept hanit. Ale je dobré si uvědomit, že výzvy 21. století částečně tento koncept překonaly. Ubývající produkční zdroje, rostoucí světová populace (s předpovědí OSN, že v roce 2050 bude na světě o další 2,5 miliardy lidí více) a dopady změny klimatu staví lidstvo před zásadní úkol. Musí změnit své chování tak, aby další generace žily pokojně na Zemi dál. Stále totiž platí, i když už je to trochu ohrané, že neexistuje planeta B (známé „there is no Planet B“).
Tři pilíře udržitelnosti
Podle průvodce CSR má společenská odpovědnost firem tři roviny aktivit: kromě ekonomické činnosti firmy se soustředí na sociální rozvoj a ochranu životního prostředí. V ekonomické oblasti se od firmy očekává transparentní podnikání a pozitivní vztahy navenek. V sociální oblasti se CSR soustřeďuje na přístup k zaměstnancům a podporu lokálních komunit. V environmentální oblasti „se předpokládá“, že podnikatelská činnost bude vykonávána tak, aby chránila přírodní zdroje a „co nejméně zatěžovala životní prostředí“.
Na měření CSR existuje mnoho ratingů soustřeďujících se na kategorie komunita, zaměstnanci, životní prostředí a vedení firmy a následné subkategorie. Mezi nejodpovědnější firmy z pohledu CSR pak patří Rolex, Lego, Disney, Adidas Group a Microsoft.
Tak kde je kámen úrazu, když tři pilíře CSR přesně odpovídají třem pilířům udržitelnosti cirkulární ekonomiky? Zásadní problém tkví jako vždy v detailu – dobrovolnosti. V dnešní době si nemůžeme říkat, že budeme dobrovolně chránit přírodu a budeme se snažit co nejméně jí škodit. Zásadním argumentem jsou přece čísla: do roku 2030 budeme potřebovat o 50 % více potravin, o 45 % více energie a o 30 % více vody. Koncept CSR se zrodil již v druhé polovině 20. století a za ta desetiletí zcela jistě přinesl nějaké pozitivní změny, nikoliv však zásadní. Navíc, bohužel, v současné době často firmy sklouznou v rámci propagace ekologie k tzv. greenwashingu. To může v důsledku vést k oslabení důvěry zákazníků a investorů a celkové nedůvěře v ekologii obecně. Ne všechno „eko“ a „bio“ je totiž opravdu pro přírodu přínosné.
Cirkulární model
Koncept cirkulární ekonomiky, který má jistě své kritiky a jednou může být také překonán, se snaží najít v každé ekonomické aktivitě win-win situaci. Vyžaduje to však nové myšlení, inovace a rozvoj technologií, nové byznys nápady i zásadní organizační a investiční změny. Cesta k takovému modelu může být zcela jistě na začátku velmi trnitá. Jsme však přesvědčeni, že počáteční investice se v určitém časovém horizontu vrátí. Je třeba také zdůrazňovat, že zaměření se na environmentální udržitelnost nemusí být v rozporu s ekonomickými přínosy. To bývá zásadním argumentem současné politické reprezentace: ekologie zabíjí průmysl a ten stojí na prvním místě.
Cirkulární principy se však netýkají pouze firem. Vztahují se na aktivity veřejného sektoru, státu, všech soukromých a veřejných subjektů a v neposlední řadě každého jednotlivce. Musíme jen zásadně změnit myšlení a chápat udržitelnost v její celistvosti jako základ, ne jako nadstavbu. Proto byl měl být udržitelný byznys běžnou praxí, a ne pouze dobrovolnou aktivitou. Na tuto změnu myšlení a „přerod“ na cirkulární fungování společnosti je navíc mimořádně vhodná doba. V současnosti Evropská komise přichází s plánem Zelené dohody (Green Deal) i strategií pro zavedení cirkulární ekonomiky. Česko je plné inovátorů a lidí s vizí. Takže je ideální čas na ambiciózní plány a jejich realizaci.
