Home Lifestyle Od kolébky po hrob: cesta módy, díl 6. – Odpad

Od kolébky po hrob: cesta módy, díl 6. – Odpad

03/05/2018

Jako každá spotřební věc v našem životě má i oblečení svou cestu u spotřebitele – nakoupíme, nosíme a pak – vyhodíme. A na celém světě se odpadem stává každý rok až 92 milionů tun textilu, což jsou z celkového množství veškerých vyhozených věcí asi 4 %¹.

Dá se říct, že rychlost konzumace věcí je přímo úměrná produkci odpadu. Odpad se v posledních desetiletích stává tématem pro řadu států, měst, firem a dalších odborníků, a to jak z ekonomického, tak z ekologického hlediska. Použité oblečení má svá specifika: v České republice není sledováno v rámci odpadového hospodářství Ministerstva životního prostředí. Částečně však lze vycházet z výzkumných projektů zaměřených na tuto oblast. Z nich je zřejmé, že z celkového množství odpadů z domácností se textil pohybuje mezi třemi a šesti procenty².

Pro konkrétnější představu: každý Čech vyprodukuje mezi 10 — 20 kilogramy textilu ročně. Čísla se různí podle toho, jakými daty se výzkumy řídí, jednoznačné však je, že většina textilu v současnosti končí na skládkách (podle firmy Potex je to až 97 procent³), recykluje se zatím jen zanedbatelná část. Přestože zjistit přesné statistiky je složité a data z několika posledních let téměř neexistují, této problematice se začíná věnovat pozornost i na celostátní úrovni skrze Ministerstvo životního prostředí a operační programy EU. Na každého z nás pak zbývá otázka, co dělat s nenošeným oblečením.

Dobročinné obchody

Pokud chceme jednat na lokální úrovni, nejvhodnější variantou se zdá odnést nenošené oblečení do nejbližšího dobročinného obchodu. V Čechách však nemáme tak rozsáhlou síť jako například ve Velké Británii, kde lze potkat takzvané charity shopy na každém rohu. Proces vypadá jednoduše – do obchodu přinesu to, co nepotřebuji a někdo jiný, komu se to bude hodit, si věc koupí. Neziskovka tak utrží nějaké peníze a všichni mohou být spokojeni. Jak však bylo již několikrát řečeno, oblečení je moc, nabídka mnohokrát převyšuje poptávku a dobročinné obchody (pokud přijímají všechno) nemůžou nikdy všechno donesené oblečení prodat.

Každý Čech vyprodukuje mezi 10 — 20 kilogramy textilu ročně

Jedná se o celosvětový problém a důvodů pro nemožnost prodat vše, co organizace přijme, je několik. Jednak se většina charity shopů i ve Velké Británii potýká s nedostatkem prostoru — věcí lidé nosí více, než se do obchodů vejde. Další problém se objevuje v kvalitě přineseného oblečení — ne vše je již ve stavu, aby se dalo zboží dále prodat, byť jen za pár korun. Jedná se především o věci vyšlé z módy a z nekvalitních látek — oblečení po „babičkách“ ušité z pro nás z již nepříjemných materiálů, nebo naopak oblečení z řetězců rychlé módy. Takové druhy oblečení ztrácejí svou hodnotu většinou již po pár nošeních a ve chvíli, kdy je vyřadíme ze skříně, se stávají opravdu neprodejným odpadem.

V roce 2015 poodkryl fungování dobročinných obchodů Andrew Brooks, profesor na King’s College v Londýně, skrze knihu Clothing Poverty. Několik let prováděl mnoho výzkumů především ve Velké Británii a v Africe a přišel se zjištěním, že 70 až 90 procent oděvů darovaných do dobročinných obchodů v Evropě a USA se neprodá přímo v nich. Organizace dále oblečení prodávají firmám, které jej třídí a následně prodávají. Brooks vidí problém především v netransparentnosti — většina dárců odevzdává své oblečení s pocitem, že se prodá přímo v obchodech a výtěžek jde na tu konkrétní „dobrou věc“. Samozřejmě i z oděvů přeprodávaných firmám jde charitám a neziskovým organizacím určitá částka, většinou však o dost menší než z prodeje přímého.

Kontejnery na textil

V České republice se ovšem dříve než dobročinné obchody objevily kontejnery na textil, které vlastní konkrétní společnosti a firmy. Mezi největší z nich, spravující až několik stovek kontejnerů po celé republice, patří Potex, TextilEco, Textileco (Dimatex), EB textil nebo Diakonie Broumov. Jediná z nich, která je společností přímo s charitním zaměřením, je Diakonie Broumov, ostatní mají politiku jinou — jedná se o firmy, které na charity, nadace a další neziskovky přispívají částí ze svého výdělku. Každá z nich uvádí na svých stránkách různá data a informace, jak s darovaným oblečením nakládá. Potex věnuje oblečení například Naději a přispívá finanční částkou na další projekty. Textileco dává oblečení Červenému kříži a co není využito, nechává zpracovat společností Dimatex na čisticí hadry a další technické materiály. TextilEco sponzoruje neziskové organizace především finančními částkami a provozuje také secondhandové obchody Genesis. Diakonie Broumov na svých stránkách uvádí, že pomoc soustředí na sociálně slabší spoluobčany. Jisté je, že všechny organizace určitou část sesbíraného oblečení posílají do Afriky nebo do Asie na prodej či další zpracování. Statistiky jsou podobné jako u dobročinných obchodů: 10 – 20 % jde na hmotnou pomoc charitám, zbylých cca 80 % se dělí následovně: 50 % jde firmám zabývajícím se recyklací a downcyklací materiálu, 40 – 45 % se prodává do zemí globálního jihu a 5 – 10 % jde do spalovny⁴. Otázka tedy zůstává stejná i v případě dobročinných obchodů — kdo nese zodpovědnost za další život textilu? Podle Lenky Harcubové z firmy Potex je jejich firma, i vzhledem k tomu, že zaměstnává pouhých deset lidí, schopna vytřídit jen oblečení putující k českým charitám, a odpad (pět procent), který prostřednictvím firmy FCC nachází energetické využití. Zbytek předává zahraničním společnostem, které oblečení třídí a posílají dále do světa.

Odpad a řetězce

Zhruba od roku 2013, po tragédii v továrně v Rana Plaza a se vznikem různých iniciativ, jako je Fashion Revolution, začaly i řetězce rychlé módy zmiňovat slova jako udržitelnost, recyklace, ekologie. Vedle toho, že se postupně více a více mluví o špatných pracovních podmínkách v továrnách, objevila se i kritika samotného konceptu fast fashion a s tím souvisejícího „rychlého“ odpadu. Společnosti se k tomu postavily různým způsobem, nejčastěji vytvořily ve svých obchodech sběrná místa pro starý textil. Do obchodů tedy můžeme donést oblečení, které již nechceme — za tašku starého textilu dostaneme slevu na další nákup, někde nás zahřeje myšlenka, že přispějeme na charitu: Marks & Spencer spolupracují v Británii s charitou Oxfam, H&M si založilo vlastní nadaci. Především však z obchodů odcházíme s pocitem, že jsme pomohli „uzavřít kruh“, udělali jsme něco pro planetu a zároveň pro svůj šatník. Skutečnost je však (logicky) trochu složitější a o něco více frustrující. Selský rozum nám napovídá, že se jedná opět spíše o tzv. Greenwashing: nakup, spotřebovávej, vyhoď přines zpět a: znovu nakupuj! Když pak navenek vyplave kauza se spalováním oblečení neprodaného textilu společnosti H&M⁵, je důležité se začít ptát, jaké mohou být lepší cesty a jak odpadu předcházet. O tom si ale budeme povídat až zase příště.