Naše společnost je často nazývaná spotřební, konzumní, podléhající vrtkavým trendům a prchavým módním výstřelkům. Kritici tohoto způsobu života obvykle vzpomínají či poukazují na „staré dobré časy“, kdy bylo vše jednodušší, pomalejší a snadněji dohledatelné, ať už se jednalo o původ zboží či menší objem informací, které k nám dennodenně proudí z neviditelných koutů internetu. Stranou zde ponecháme romantickou představu o „dobrotě“ těchto časů (jistě byly kruté jinak), fakticky je však lze zařadit do doby před industriální revolucí, která změnila chod světa, času a práce v 19. století. Věci vznikaly v řemeslných dílnách, jídlo pěstovali konkrétní lidé, kteří ho pak prodávali konkrétním lidem. Se vznikem manufaktur se zcela změnil výrobní proces – produkty začaly vznikat v továrnách na periferiích.
Přesto, jak tvrdí Konrad Liessmann ve své eseji Univerzum věcí, lidé stále věděli, kde jsou továrny, ve kterých se potřebné zboží vyrábí, komíny na okraji měst kouřily a začala vznikat dělnická sídliště. Situace se opět posunula během 20. století, především po 2. světové válce: továrny a dělnická práce se postupně z velké části přesunuly zcela mimo naše zorné pole na jiný kontinent. Nadprodukce věcí si žádá nadprodukci spotřebitelskou, která sklízí v dnešní době úspěchy: digitální doba a nové technologie poskytují uživateli / nakupujícímu / konzumentovi ještě větší komfort. Z tepla a klidu svého domova může utrácet peníze, nakupovat si nové oblečení a zboží, které je mu přivezeno přímo až do bytu.
Vznik továren nezměnil pouze charakter měst, krajiny a geografického uspořádání obchodu. Během 19. století se poprvé objevilo cosi jako „volný čas“ pro střední, pracující třídu. Tento čas, kdy nejste povinni pracovat, byl dříve privilegiem jen pro šlechtickou a bohatou městskou honoraci. Volný čas ale musel být nějak zaplňován – začaly vznikat turistické a zájmové spolky, objevily se první zábavní parky a rovněž se s dostatkem peněz objevila možnost nakupovat i to, co vyloženě nepotřebujeme k životu. Spotřebitelé, ovlivnění reklamou, začali konzumovat stále víc ne proto, že potřebovali, ale jelikož si to mohli dovolit. Zjednodušeně můžeme deklarovat, že volný čas v naší bohaté společnosti přibýval, peníze se začaly hromadit a možnost jejich utrácení se rozšířila do nekonečna. Ke konci 20. století nabraly obchodní cesty novou sílu – proces tzv. globalizace zesílil především skrze větší pohyblivost kapitálu, lidí a informací. Sweatshopy, o kterých byla řeč v minulém díle, se přestěhovaly do zemí, kde je stále ještě jednoduché pracující dělníky vydírat a za almužnu od nich chtít nelidské výkony. My, spotřebitelé věcí, které tito dělníci vytvoří, jejich pracovní podmínky nevidíme, nebo je vidět nechceme. Jsme zvyklí na nekonečné regály plné věcí a dostupnost všeho teď a tady.
Současně se vznikem velkých korporací, které v dnešní době vlastní téměř vše, co můžeme koupit, se, především v 90. letech, začala zvedat vlna odporu. Anti-globalistická, anti-kapitalistická, fungující skrze protestní shromáždění a menší skupiny, organizace a hnutí. Na přelomu milénia se postupně do debat vkrádala více ekologická témata. První větší ekologický projev, tak jak je známe dnes, bylo usnesení tzv. Římského klubu nazvaného Meze růstu v 70. letech v Itálii. Ekologické myšlení a s tím spojené kroky (například třídění odpadu) se však rozšířilo až v posledních 20 letech.
Od vzniku designu k prodeji produktu může uplynout jen 15 dní
Na základě dvou velkých korporací: Inditex a H&M zde zasadím fakta o módním průmyslu do historického rámce. Společnost Inditex, která vlastní řetězce jako je Zara, Pull and Bear či Bershka, otevřela svůj první obchod ve Španělsku v roce 1975. O rok později otevřela švédská společnost H&M svůj první obchod mimo Skandinávii – a to v Londýně. Obě společnosti se následně rozšířily po Evropě a po světě, H&M má v současnosti přes 3000 obchodů, Inditex až dvakrát více. Největší boom těchto obchodů produkujících rychlou módu – Zaře prý stačí 15 dní od vzniku designu k prodeji produktu – nastal kolem roku 2000. H&M otevřelo svůj první český obchod na Smíchově v roce 2003, Zara už v roce 2001. V současnosti funguje i možnost online nákupu u obou těchto gigantů, je dokonce možné, že některé obchody budou zavírat, jelikož se chtějí soustředit převážně na internetový prodej. Což však samozřejmě neznamená, že budou snižovat svoji produkci.
Rychlá expanze do světa během několika desetiletí a snaha o každodenní novinky a poskytování neutuchajících možností nakupujícím si žádá svou daň na lidských právech a planetě. Nátlak na větší transparentnost a ekologičnost byl jistě na velké řetězce v určité míře kladen již od jejich vzniku, větší změna však nastala po velké katastrofě a pádu továrny Rana Plaza před pěti lety. Teprve tehdy byl vytvořen větší a systematičtější nátlak na tyto společnosti. A ony se snaží – prodávají trička z biobavlny (u kterých není uváděno, kolik procent bavlny je bio a kolik nikoliv), vytvářejí „conscious“ kolekce a v jejich slovníku se objevují slova jako udržitelnost či ekologie. Zakládají nadace, které se zabývají recyklací textilu a v jejich prodejnách si můžeme nakoupit bez černého svědomí poté, co jsme své staré oblečení vhodili do kontejneru k tomu určenému v jejich obchodě. Společně tak dopomáháme ke strategii „close the loop“. Jenže pravda o udržitelnosti je o hodně složitější a cesta k cirkulární ekonomice trnitější a zdlouhavější. A pokud se jednotlivec snaží najít správný, ohleduplný přístup k přírodě, zvířatům a k lidem, to aby si u takového hledání zavařil hlavu a raději se zavřel doma, nic nekupoval a nespotřebovával. Selský rozum však napovídá, že tato cesta také k žádné změně nevede – lepší je se vzdělávat, objevovat, vynalézat, zapojit se, vymýšlet a tvořit. A zároveň se nenechat frustrovat. Protože spousta věcí se děje, ale o „zmrtvýchvstání“ řemesel a pomalejšího přístupu k životu až v dalších dílech.
Autor: Tereza Špinková
