Autoři meta – analýzy nedávno zveřejněné v časopise Nature přišli s převratnými závěry týkajícími se schopnosti rostlin a půdy vázat uhlík: větší biomasa nemusí vázat více uhlíku v půdě, jak se doposud většinově předpokládalo.
Suchozemské ekosystémy každý rok zachytí okolo 30 % oxidu uhličitého vyprodukovaného lidskou činností, ale jejich schopnost zachytávat uhlík částečně závisí na tom, jak rostlinná biomasa a organický uhlík v půdě reagují právě na zvyšující se obsah CO2 v atmosféře.
Většina dosavadních výpočetních modelů předpokládá závislost v podobě přímé úměry – tedy když se zvýší koncentrace CO2 v atmosféře, rostlina se oxidem uhličitým více „nakrmí“, dojde k nárůstu biomasy, a tudíž i k nárůstu uhlíku vázaného v půdě. Autoři nové studie nicméně tento předpoklad zpochybňují a ukazují, že při nárůstu biomasy může naopak dojít i k poklesu uhlíku vázaného v půdě.
Ze zmíněné meta – analýzy 108 experimentů zabývajících se obohacováním atmosféry o CO2 vyplývá překvapivý závěr: změny zásob uhlíku v půdě jsou nepřímo úměrné změnám biomasy nadzemní části rostliny. Jinými slovy – když rostlina při pokusech v CO2 obohaceném prostředí více vyrostla, uhlíku v půdě bylo méně, zatímco při nižším nárůstu biomasy rostliny se množství uhlíku v půdě zvýšilo.
Autoři studie předpokládají, že za rozdíly v nárůstu biomasy a související změnou množství uhlíku v půdě jsou zodpovědné 2 různé typy symbiotických hub. Zároveň přicházejí s hypotézou, že důležitější roli ve vázání uhlíku v půdě mohou mít travnaté pláně než lesy.
Zkoumání vlivu hub na organický uhlík v půdě i experimenty s obohacováním atmosféry CO2 jsou prozatím v ranném stádiu, takže výsledky studie nelze převádět do obecných pravidel. Přesto studie poskytuje důležitá varování před zkreslováním dosavadních klimatických modelů a otevírá novou debatu o posuzování ukládání uhlíku v ekosystémech.
Zdroj: Effects of rising CO2 levels on carbon sequestration are coordinated above and below ground.