Elektronika nás obklopuje ve stále větší míře. Dříve nám zajišťovala pouze nezbytnou komunikaci. Když začaly první televize, byly černobílé a sousedé se scházeli u jedné televize v ulici, aby shlédli zprávy nebo důležitý fotbalový zápas. Televize se modernizovala, najednou tu byla barevná a ta černobílá se nejprve dala babičce, a když se podesáté rozbila a obrazová elektronka nebyla ani u opraváře, odvezla se na skládku. Tehdy se ještě televize opravovaly.

Dříve bylo opraven jako hub po dešti. Dnes jsou jen ve větších městech. Televizí ale notně přibylo. Nemají sice již ty CRT obrazovky s katodovou trubicí, ale rozhodně časem stárnou, mají vadné pixely, barevnou solarizaci atd. Rozbíjí se, zastarávají a pak míří do koše. Rozbíjí se i všechna další elektronika, která nás obklopuje ze všech stran, a stává se z ní odpad. Elektroodpad sice tvoří méně než 1% celkového objemu komunálního odpadu. Ale s tímto zdánlivě zanedbatelným množství odpadu se pojí jedna z velkých výzev budoucnosti. Skrývají se v něm totiž suroviny, kvůli kterým již dnes stojí za to vést války.

Tento elektroodpad je třeba v co největším objemu vrátit zpět do výroby. U elektroniky je to ale problém. Každá věc, včetně nejjednoduššího fénu, totiž obsahuje několik druhů plastů, kabely, integrovanou desku s řídící elektronikou, ventilátor, šroubky a zalisované kovové části, nahrazující matky. Jak je oddělit v co největší míře?

Řešením je řetězový drtič. Řetězový drtič je vlastně kovový válec, jehož dnem prochází hřídel, kterou přes řemenice pohání elektromotor, umístěný vně válce. Uvnitř je na hřídeli umístěna hlava, do které je uchycen řetěz. Elektromotor roztočí hřídel a s ní hlavu s řetězem. Ten na principu mixéru předá energii obsahu drtiče – odpadu. Výsledkem je drť, která je odlišná dle druhu drceného odpadu. Pokud se drtí například chladnička, z plechu je oddělen výplňový materiál PUR, který je rozdrcen na prach. Plech je natrhán a stlučen do koulí, tvrdý plast je nadrcen na kousky okolo centimetru a zalisované kousky plechu se šroubky jsou z plastu odděleny. Tento výstup při jiném typu drcení není myslitelný.

Je to krásný výsledek pro následné zpracování této drti. Kovy se odseparují separátory, PUR se odstraní síťováním a zbude tvrdý plast.

Navíc pokud do drtiče „spadne“ nějaký nedrtitelný kus, řetěz „uhne“ a drtič pokračuje v drcení. Řetěz je jediná součástka, která se spotřebovává. Jeho cena se pohybuje v řádu tisíců korun a jeho výměna je možná za necelou hodinu.

Samozřejmě tento druh drtiče má i některé nevýhody. Je třeba při instalaci provést odhlučnění, nejlépe stavbou izolační kobky okolo drtiče, s instalací vrat pro přístup k drtiči při servisu. Dále je třeba doplnit drtič odsáváním, protože vzniká značné množství prachu. Ale to je většinou nutné i při instalaci jiných typů drtičů.

Hlavní předností řetězového drtiče je schopnost drtit směsi nesourodých a navzájem spojených odpadů s velmi dobrým výstupem pro následnou separaci.

V České republice mají tento druh drtiče všechny významné společnosti, zabývající se zpracováním elektroodpadů, jako jsou například Kovošrot Moravia nebo Kovohutě Příbram. Jediným výrobcem v České republice je v současnosti společnost DEOS Technology s.r.o.

Další informace: www.deostech.cz

Komerční sdělění. Článek původně vyšel na portálu Třetí ruka. Více zde: https://www.tretiruka.cz/news/nejvhodnejsi-drtic-pro-elektroodpad/

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here