PET lahve připravené k odvozu ke zpracovatelům. Zdroj: INCIEN.

Česká média v posledních týdnech zaplavila zpráva otevírající problém, který byl sice avizován už roky, ale vyděsil zejména ty, které měl, dle mého názoru, zasáhnout nejméně – spotřebitele. Jde o situaci, kdy Čína oznámila konec odběru plastů. Přesněji řečeno, nastavila tak přísné podmínky na jejich čistotu, že ji většina plastů, které do Číny putovaly celá léta lodní dopravou k recyklaci, nesplňují. Důležité je ale uvědomit si pár základních souvislostí, které celý problém stočí trošku jiným směrem – ne směrem do zemí třetího světa, ale k nám samotným a ke způsobu, jakým s plastem v současné době skutečně nakládáme. Ten je totiž jen velmi málo takový, jaký by měl být – tedy cirkulární.

Obavy dopadly na ty, kteří je potřebují nejméně – na spotřebitele.

Nejprve se ale vrátím na samotný začátek, kdy jsem zmínila, že právě spotřebitele by tato situace měla trápit nejméně. Proč? Protože takové výkyvy na trhu s primárními nebo druhotnými surovinami se dějí pořád. V posledních letech volatilita (změna) cen surovin připomíná občas horskou dráhu a podobné krize si pamatujeme i v souvislosti s fosilními palivy, papírem nebo kovy. Jen nyní ji cítíme o to víc bolestněji, neboť nám tu v Evropě něco chybí. Něco zásadního – a to jsou zpracovatelské kapacity, které by nahradily ty čínské a my si tak plasty mohli recyklovat sami. Plasty se tak hromadí ve třídírnách, v překladištích a my si lámeme hlavu nad tím, co s nimi. A k široké veřejnosti se dostala zpráva, že se zhroutil trh s plastem a veřejnost přestává důvěřovat celému systému třídění. A to je naprosto špatně. Zhroutil se trh a musí jednat odpadové, zpracovatelské firmy, vláda. Lidé ale nemohou přestat třídit v době, kdy máme jasně nastavené cíle a třeba už v roce 2024 by mělo skončit skládkování recyklovatelných odpadů. A mezi ty bezpochyby plasty patří.  Občas si říkám, že právě ty negativní zprávy udělají větší paseku, než jaká by to byla bez nich. A jsem ráda, že dostáváme prostor ve veřejnoprávních médiích, které mají zájem uvést věci na pravou míru.

Mohli jsme se připravit?

Kdo ale za celou krizi zodpovídá, na koho ukazovat? Čína avizovala podobné zpřísnění již od roku 2014. Zároveň se v posledních letech zpřísnily kontroly na obsah toxických a jiných nebezpečných látek ve výrobcích, které jsou vyrobeny z recyklátů a které k nám z Číny putují. A tak jsme je začali Číně vracet a říkat, že takové nechceme. Jak bychom sami jednali na místě Číny? Ukončili bychom dovoz nekvalitního plastu, když ani o výsledné produkty nikdo nestojí. Proč bychom to pro Evropany dělali, když sami odmítají zpracované plasty vzít zpět? A tak se nemůžeme divit. Nerada ukazuji prstem a raději hledám řešení. A tím je v současnosti alokovat finanční prostředky a úsilí k vybudování vlastních recyklačních center, kterých je v Evropě naprostý nedostatek.

Motorem pro změnu by mohla být Plastic Strategy.

Evropská unie v reakci na světovou situaci s plasty, s nimiž se pojí asi nejdůležitější problém – znečištění životního prostředí – zareagovala zveřejněním dokumentu Plastic strategy (Strategie pro nakládání s plasty). Ta mluví o cílech, které nás čekají v dalších letech. Není nařízením „z Bruselu“, jak často jednoduše označujeme vše, pod čím je podepsaný některý z orgánů EU. Je konečně dokumentem, který řeší celosvětovou krizi související s enormní nadvýrobou a nadspotřebou materiálu, se kterým si neumíme poradit. A tím je plast. Sám o sobě není špatným materiálem. Podívejme se kolem sebe, téměř vše v našem okolí je z něj vyrobeno. Jen jsme s vývojem nových plastových a jiných syntetických materiálů zapomněli na to důležité – že ačkoliv jsou zásoby ropy dostatečné, tak její čerpání je stále obrovskou zátěží pro životní prostředí. Že i když je levná a je jí zatím dostatek, tak si neumíme poradit s odpadem, který plastové výrobky, často na jedno použití, znamenají. A pokud mluvíme o tom, že nejlepší cestou je udržovat materiály v cyklu, protože tak uchováváme jejich hodnotu po co nejdelší dobu, tak s plastem tvrdě narážíme na naše vlastní nedomyšlené chování. Mysleli jsme si, že bude stačit vyrábět a skládkovat. Tudy ale cesta nevede. Spotřeba je čím dál vyšší, do oběhu se v Evropě ročně dostane neuvěřitelných 54 milionů tun plastů, ze kterých recyklujeme jen asi 30 %. V globálním měřítku se recyklace často uvádí jen ve zhruba 9 procentní míře. Na každého Evropana ročně připadá 32 kg plastových obalů a jejich recyklace je v evropském měřítku jen na 40 procentech. Není potřeba těžká matematika k tomu, abychom si spočítali, že tu máme stále více plastových odpadů, které končí buď na skládkách, spalovnách nebo – a to je asi největší problém dneška – v oceánech. A pokud takto budeme pokračovat dál, tak bude v roce 2050 v oceánu víc plastu než ryb. Zároveň by při stejném tempu ve stejném roce výroba plastů stála za 20 % celkové spotřeby a produkovala by 15 % celkových globálních emisí skleníkových plynů. Je to skutečně cesta, pod kterou se chce naše generace podepsat?

Vyřešit celý globální problém není lehké. Začít můžeme třeba u PET.

Nedávno jsme oznámili iniciativu, v rámci které chceme podrobně prozkoumat současnou situaci v České republice. Když totiž jdeme k jádru věci, tak často víme, kolik odpadu se produkuje a kolik z toho jsou plasty, ale nikdo už nesleduje, jaké jsou skutečné materiálové toky jednotlivých druhů plastů, kde končí, co se z nich vyrábí a jaká je skutečná míra recyklace. Recyklací totiž není akt, kdy vhodíme kus plastu do žluté popelnice. Recyklace je technologický proces, v rámci kterého dáváme plastům druhou šanci a připravujeme je do takové formy, ve které mohou být použity pro výrobu nových produktů.

A právě PET materiály, které se používají nejčastěji pro výrobu lahví na nápoje, patří mezi plasty, o které je zatím největší poptávka a kterých se čínská krize netýká. Je to jeden z plastů, který má nejvyšší ekonomickou hodnotu. Čirý plast třídící linky prodávají až za 12 000 Kč/tuna, barevný zhruba za půlku. Navíc se v České republice můžeme pyšnit patentem na recyklaci plastů, za kterým stojí, teď už bývalý, kandidát na prezidenta, pan profesor Drahoš. Jenže když chceme zjistit, kolik takových PET lahví se dostane zpět do oběhu, tak narazíme na číslo 6-7 z deseti. Tedy zhruba 60 – 70 %. To se může zdát hodně, řeklo by se. Zbývající PET, který ale končí mimo recyklační systém, stále znamená zhruba 16 000 tun odpadů. A podle studie, kterou si nechalo Ministerstvo životního prostředí zpracovat před pár lety, jsou právě jednorázové nápojové obaly odpadem, který tvoří velkou část odpadů, které znečišťují českou přírodu.

Výroba nápojů značky Mattoni. Zdroj: INCIEN.

Zálohované PET lahve by mohly zvednout míru zpětného odběru.

Věřím, že ne všichni jsou k třídění odpadů motivováni finančně. Celých 70 % Čechů uvádí, že odpady třídí. A finanční motivaci k tomu nepotřebuje. Spousta z nás to dělá z přesvědčení, že je to správné pro životní prostředí a že se to tak jednoduše dělat má. Netřeba o systému pochybovat. Když mohu materiály znovu využít, tak proč bych je nehodila do popelnice správné barvy? Výzkumy ale ukazují, že právě díky zálohovým systémům dosáhly země jako Švédsko, Německo a další členské státy EU až 98% míry zpětného odběru nápojových PET lahví. A to jsou výsledky, kterých chceme dosáhnout. Nejde totiž jen o třídění, ale o fakt, že tuzemští výrobci nápojových obalů chtějí celé pomyslné „uzavření kruhu“ podpořit a do projektu se zapojili také. A víte, co pro nás bylo největším překvapením? Že první stimul byla ochrana životní prostředí a převzetí zodpovědnosti za systém, který nyní ukázal, že moc cirkulární není. O tom, kam putují české PET lahve zatím nemáme moc informací, ale s největší pravděpodobností velká část z nich putuje za hranice. A přitom by při recyklaci v místě stačilo využívat recyklát na výrobu nových lahví, což v konečném důsledku šetří nejen přírodu, neboť není potřeba tak významná míra dopravy, ale vznikají i nová pracovní místa a celý systém dává ekonomický smysl. Jen v současnosti plastikářský průmysl zaměstnává více než 1,4 milionů Evropanů. Toto číslo tak díky recyklaci můžeme ještě navýšit. Výrobce nemusí také trápit změna cen primárních surovin, mezi které patří i ropa, ze které se plasty vyrábí, ale navíc mohou přestat hledat cesty pro rozšiřování aktivit v oblasti udržitelnosti a společenské odpovědnosti, protože vlastním rozhodnutím opětovně využívat suroviny tak všechny tyto faktory skloubí do sebe.

Co ještě, ještě udělat, abychom globální problémy pomohli řešit lokálními opatřeními?

Nezbytně potřebujeme snížit daňovou zátěž pro pozice, které souvisí s cirkulární ekonomikou. Do teď byla práce lidí v zemích třetího světa nejlevnějším řešením, které ale nese tak černou ekologickou stopu, že již v této fázi nemůžeme pokračovat dál. Systém „recyklace“ je často založen na špinavých procesech s absencí jakékoliv ochrany lidského zdraví a naše plasty tak skutečně zabíjí desetitisíce lidí. Potřebujeme recyklaci přenést do Evropy, kde s využitím nejmodernějších technologií tuto špinavou práci uděláme sami. Také je nutné podpořit druhotné suroviny, které často s lehce vytěžitelnými primárními zdroji nemohou konkurovat cenou. Zaměřit se musíme na plasty s dlouhou životností, snadno recyklovatelné nebo již z recyklátu vyrobené. Tento cíl Plastic Strategy určuje už na rok 2030.

A také je nutné mluvit s lidmi o tom, jak vše funguje a proč to dává smysl. Že i nás, obyvatel vnitrozemní země, se problém plastů v oceánech týká přímo. Že většina mořských živočichů, kteří končí na našich talířích obsahují zbytkové toxické látky uvolňující se z povrchu plastů a mikroplastů, které si ve velkém tito živočichové pletou s potravou.

Musíme přestat přehazovat zodpovědnost za naše odpady na ty, kteří si s nimi umí poradit ještě o trochu méně než my. Už je na čase. Za chvíli bude v oceánech více plastů než ryb a nás tady tímto tempem zavalí odpady dřív, než bychom čekali.

8 COMMENTS

  1. Moc pěkný článek ale já bych doplnil ještě jednu informaci a to je otázka třídění a recyklace výrobního platového odpadu o kterém nikdo nemluví ale je ho tolik že také končí na skladkach a nebo zbytečně ve spalovnach ale je pravda že to je na delší povídání jak se s tímto odpadem nakládá takže když už se tady hovoří pořád o pět odpadu z komunálního nebo separovaneho odpadu pojďme se také teda bavit o výrobních odpadech

    • To je velká prada, Jane. To je věc, na kterou nezapomínáme. V článku mluvím zejména o komunálních, jinak by byl asi mnohem delší, než je teď. O průmyslových odpadech se mluví málo, často se považují “za vyřešené”, ale při pohledu na skládky, na které denně přijíždí desítky nákladních aut právě z výrobních závodů je nám jasné, že i tady je před námi hodně práce. Jen rozvoj recyklace je v České republice bez zdražení skládkování zatím téměř nemožný. Ale pracujeme na tom, v současnosti nás na denní bázi oslovují firmy, které chtějí hledat vlastní řešení pro recyklaci plastu (a nejen plastu).

  2. zdravím, článek je prima, ale někde mi chybí přesnější čísla..
    např.: “Čirý plast třídící linky prodávají až za 12 000 Kč, barevný zhruba za půlku” – za kolik plastu/váhově či objemově či jinak, aby to bylo vypovídající?;
    nebo: “Jenže když chceme zjistit, kolik takových PET lahví se dostane zpět do oběhu, tak narazíme na číslo 6-7.” Zde je myšleno 6-7 %??

    díky

    • Díky za komentář a pečlivé čtení. Částka je uvedena za tunu, tedy až 12 000 Kč za tunu vytříděného čirého PET plastu a 6-7 jsou kusy z deseti. Takže se do oběhu dostane cca 60 – 70 % PET lahví.

  3. Dobrý den,
    mám stejné dotazy jako Petra.
    Plus by bylo třeba víc tlačit na lidi – spotřebitele, aby víc myslely na to, jestli si opravdu potřebují danou věc koupit v obalu. Například ovoce a zelenina se dají dost dobře koupit nezabalené. Avšak lidi už tak nějak automaticky strkají věci do sáčku a nebo koupí zabalenou okurku, protože obchod jí tak přeci prodává.
    Chybí mi osvěta v oblasti produkce odpadů.

      • Snažíme se, Jitko. Máme programy, na kterých pracujeme s obcemi v rámci projektu Obce na cestě k minimálnímu odpadu. Tam jsme zaměřeni zejména na osvětu v rámci prevence vzniku odpadů. To je priorita číslo jedna a na tu se zaměřujeme nejvíce. Díky za Váš komentář!

    • Dobrý den Jitko,
      V oblasti prevence vytváření odpadu jsou aktivní organizace jako například DUHA či Bezobalu. Jedná se o složitě komunikovatelné téma, jelikož například tvorba jednorázových plastů je zatím do určité míry pohodlnějším způsobem chování v mnoha oblastech. Plast ale sebou nese velké náklady, které přenášíme na životní prostředí (externality).
      Samozřejmě prevence je v mnoha případech nejefektivnějším řešením. U zbytku je cirkulární přístup zacházení s materiálem tou doporučenou praktikou.

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here