„Řekni mi, kdy byl ten AHA moment, který Tě dovedl k tématu cirkulární ekonomiky?“ … „Jak Vás napadlo žaložit INCIEN?“ … „Proč zrovna cirkulární ekonomika?“ … S podobnými otázkami se setkávám dnes a denně. V rozhovorech při kávě, při diskuzích se studenty, v rozhovorech, seznamování s novými firmami a zákazníky. Mám svoje téma nad Slunce ráda. Našla jsem práci, která, dle mého oblíbeného japonského konceptu, zcela naplňuje principy IKIGAI – tedy místa, kde se spojuje to, co milujeme, co nás živí, co svět potřebuje a v čem jsme dobří… Jen mám občas pocit, že bych chtěla říct „To je dlouhý příběh, ale přečtěte si o tom TADY!… a teď se pojďme bavit o tom, co děláme dnes.“ A proto před půlnocí, po dlouhém předlouhém pracovním dni plném neuvěřitelných věcí, píšu tenhle článek. Pro sebe, pro Vás, pro všechny, které to fakt zajímá.

Touha vědět o všem něco, ale nemít specializaci a zavřená vrata. 

Ta mě dovedla na ekonomické lyceum s tím, že je to takový záchytný bod. Pro případ, že nepůjdu na výšku. A pro případ, že se mi bude hodit razítko odbornosti, ale pořád budu mít všeobecný základ. Po základce jsem totiž absolutně neměla páru o tom, čemu se chci věnovat.  A to jsem vlastně neměla ani na konci střední. A tak jsem procházela profily univerzit a jejich studijních oborů a pořád to nebylo to „ONO“. Až do doby, kdy jsem náhodou narazila na obor „Zemědělské inženýrství – Agrobyznys“. To je to! Jíst budeme muset vždycky. Pečovat o půdu jakbysmet. Mezi základní výrobní faktory patří práce, půda, kapitál. Zemědělství nemůže zažít krizi jako třeba stavebnictví či fenomény poradenských firem všeho druhu. Je to základní báze pro přežití. A pokud se umí dělat správně, tak může přinést i slušné peníze. Taková byla moje odpověď na dotazy stylu „proč proboha zrovna hnojárna?“. Do teď jsem svého rozhodnutí nikdy nelitovala. Z vědomostí ze školy využívám tak 80 %. A to je naprostá pecka. I když z našeho oboru často dělali profesoři otloukánky, že vlastně umíme všechno a nic, tak pro mě to byl nejideálnější možný start pro to, co dělám dnes. Mít přehled. To je to, oč tu běží.

Náhodou do světa. 

Studenti mají v dnešní době enormní množství možností, jak vyrazit do zahraničí. A tak tomu bylo i u nás. Spousta věcí se v mém životě stala náhodou a tak tomu bylo i u studijní cesty do Holandska. Po vzoru spolubydlící jsem si v rychlosti vyplnila přihlášku na Erasmus a priority škol zvolila po asi pětiminutovém „googlování“, které mi prozradilo, že univerzita Wageningen je jedna z nejlepších na světě. Tak tedy proč ne! O možnosti, že se na Erasmus fakt dostanu, jsem přestala uvažovat prakticky hned po odeslání přihlášky. Mezi studijními radovánkami jsem hned do pár dní absolvovala testy jazyka a překvapení, které přišlo po pár měsících, mi vzalo vítr z plachet – na Erasmus mě přijali a já si balila kufry do Holandska a na rychlo vše vysvětlovala doma. Žádné plány, žádné životní sny. Náhoda.

Eko-bio-organic všude, kam se podíváš. 

Ne, že bychom o ekologickém zemědělství a ekologii jako takové na škole nemluvili. Ale v Nizozemí se žije. Neučí se. Je součástí všeho. Nikdo se neptá PROČ, ale JAK. Jak dělat věci líp. Udržitelněji. S menší potřebou zdrojů. Kvalitněji. Efektivněji. Holanďani mají málo půdy a tak si ji cení víc než zlata. Cena hektaru zemědělské půdy je raketová. A tak se setsakramensky ohání, aby z ní dostali maximum. Studium ve Wageningenu mě naučilo přemýšlet jinak. Kriticky. Hledat cesty tam, kde jsou jen překážky. Umět přemýšlet jinak. Netradičně. Učit se nové koncepty. Spojovat si na první pohled nespojitelné. Po pár měsících mi bylo jasné, že ekologii si ze své DNA neodpářu. Stala se součástí mě samotné a spojila se s tím, co mi vždycky dávalo smysl a co mě učili doma – s uvažováním v dimenzi selského rozumu a respektu k lidem i přírodě. V tuhle dobu po návratu do Čech vznikl i nápad Uplatni.se. Propojovat studenty zemědělství z praxí, aby v oboru zůstali i po studiu. Díky podpoře Nadace O2 jsem si mohla vyzkoušet, že realizovat vlastní sny stojí jen hodně času a úsilí, ale pomoc je všude okolo nás. Do dnes jsem v Nadaci O2 aktivní. Teď už z pozice členky správní rady. A jsem za tuhle možnost neskonale vděčná. Vidět totiž realizované nápady, které zlepšují svět kolem nás a za kterými stojí mladí lidé, je neuvěřitelný zdroj pozitivního elánu.

Není divu, že jsem se do Wageningenu vrátila po roce zase – na stáž. Být blíž k univerzitě, natáhnout do sebe zbytek potřebné informace, kontaktů, znalostí. Stáž v agro-ekologické neziskovce s volnou pracovní dobou a možností vlastní realizace dle zájmu mi dala obrovskou volnost pro volný průtok nápadů mými mozkovými buňkami. Bylo mi jasné, že až se vrátím domů, tak budu chtít hodně věcí měnit. Často jsem mluvila o tom, že bych chtěla soběstačnou farmu. Ukázat lidem, že jde fungovat v rámci uzavřených cyklů, nebýt závislý na dovozu čehokoliv, co pětkrát objede planetu, než skončí v našem nákupním koši. Snů bylo hodně. Třeba i o tom, že by lidé v Česku měli vědět o dobrých nápadech a ekologických projektech ze světa. A tak vzniklo Zajímej.se. Portál, který přináší dobré zprávy a na jehož začátku stála skupinka spolužáků, kteří trávili volný čas nad okopáváním svého dvoumetrového záhonku na první komunitní zahradě ve studentském městě s třicetitisíci studenty z celého světa. Dnes už portál zejména o cirkulární ekonomice.

Jaro 2014: Cirkulární ekonomika poprvé. 

Ve Wageningenu všichni mluvili o tom, co je baví. O své diplomce, stáži, zálibách, studiu… A to při snídani, obědu, večeři, na party. Tím člověk rychle „načáchne“ a dělá to samé. A tak za mnou jednou přišel kamarád Gerardo a říká „Sonička, měla by sis přečíst o konceptu cirkulární ekonomiky. To je přesně pro Tebe.“ A bylo. Pár článků a videí mě vtáhlo do děje. Absolutně to všechno dávalo smysl. Potřeba změnit stávající systém. Spolupráce napříč sektory. Systémová změna. Jiné uvažování. Udržitelnost. Uzaveřené cykly. Byznys. Společnost. Ekologie. TO JE ONO! Do měsíce jsem kupovala lístky na vlak na konfernci Green week v Bruselu, který se tomuto tématu věnoval. Po prvním dni přednášek jsem si byla absolutně jistá, že až pojedu zpět do Čech, tak začnu pracovat na organizaci, která se tomu tématu bude věnovat. A tak jsem se tak všem představovala – zatím cirkulární nula, ale už už to zakládám – nebojte. Hlavní organizátor Pierre, na kterého jsem narazila na konci akce, protože jsem (dnes už klasicky) zapovídaná odcházela skoro poslední, na to často vzpomíná a říká „Pořád si Tě pamatuju v těch růžových šatech, jak jsi mi tvrdila, že hned jak se vrátíš, tak budeš cirkulovat v České republice. A ono se to děje!“ Po návratu do Wageningenu jsem začala oprašovat staré kontakty a odmítla první pracovní nabídku od firmy JRK Waste management. Už jsem totiž měla jasno v tom, že pojedu po vlastní ose. S JRK ale od té doby budujeme úžasnou synergii a bez jejich podpory, prvních zakázek, pomoci, lidskosti a nyní silnému přátelství by asi INCIENU v takové formě, jakou má dnes nebylo. Tady přichází první velké díky. Také díky za to, že jste v září přijeli do Holandska v kompletní zakladatelské sestavě, abyste cirkulární ekonomiku nadechli i vy sami. A díky za to, že jste uvěřili, že to dává smysl a jedete v tom s námi dodnes.

A pak už to jelo…

Když máte sen a mluvíte o něm, tak k Vám přicházejí přesně ti lidé, které k jeho realizaci potřebujete. Po výborných zkušenostech a kontaktech v Holandsku bylo třeba nabrat „na palubu“ další nadšence. Mezi prvními byla Markéta, které mě ve všech vizích vždycky podporovala do maxima. Dnes předsedkyně správní rady, stejně jako Vojtěch, který mě v Holandsku tak trošku „vystřídal“, protože jsme se potkali v posledním měsíci, kdy jsem se už prakticky balila a nasávala poslední informace. Vedli jsme spolu dlouhosáhlé debaty o tom, jak si představujeme svět kolem nás a co pro to po našem návratu do Čech můžeme udělat. Podpora tehdy ještě bezejmenného INCIENu přicházela ze všech stran. I Vojta je dnes ve správní radě, stejně jako naše Ivanka, úžasná PR guru, „matka“ zkratky INCIEN a moje věrná spřízněná duše, které jsem vylévala srdce a hlavu se svými vizemi po návratu do Čech a ona je formulovala do reálné podoby. Občas se spolu dnes smějeme tomu, jaký chaos jsem v hlavě měla a jak „crazy“ to vše vypadalo… a ono se to vlastně děje. Do posledního písmene. Vám třem patří velké díky. Byli jste u toho ve chvíli, kdy jsem to potřebovala nejvíc.

Založení INCIEN spíš jako divoká jízda s permanentním připojením k jakési vesmírné nabíječce. 

Vlastně ani nevím, jak se to mohlo povést tak, jak se to povedlo. Po návratu do Česka jsem zůstala v Praze. Blíž JRK, blíž k zakládání stavebních kamenů mé vize a trošku daleko od Brna, kde jsem před sebou měla rok denního studia. Dojíždění sem a tam, psaní diplomky, desítky přednášek o kompostování na obcích jako první krok k odpadovému hospodářství municipalit, návštěvy právníků a porady o tom, jak by měla ta správná „neziskovka“ vypadat, protože jsem chtěla vytvořit organizaci, která si na sebe bude vydělávat sama. Nechtěla jsem čerpat dotace tak, jak je tu často zvykem, když ani nevím, jestli o tohle téma bude zájem. Sestavení dozorčí rady z mých nejsvědomitějších a nejfundovanějších přátel, v té době stále studentů a dnes již výborných mladých profesionálů. Do teď se směju nad zážitkem, u kterého jsem ale v té době brečela před univerzitou. Při porodních bolestech zakládání INCIEN, cestách po soudech, pojišťovnách, sociálkách, notářích… se v zakladatelské listině objevila chybička v rodném čísle jednoho z dozorců. Žádná velká věda, řekli byste si. Ne ve chvíli, kdy dobíhá limit pro zapsání do rejstříku a ve chvíli, kdy je daný dozorce na vojenském výcviku (doufám, že jste si nemysleli, že jsem výběr dozorčí rady nebrala vážně!) bez jakékoliv šance ho kontaktovat… V tu chvíli jsem si říkala, že je to stejně všechno v … a že bych radši měla dodělat inženýra, o čemž jsem v průběhu posledního roku několikrát vážne uvažovala a nakonec jsem ho dodělala jen díky tomu, že mi táta poprvé za celý život řekl, že si sice můžu dělat co chci, ale že ať tu školu dodělám. Aspoň kvůli babičkám a dědečkům a taky kvůli našim. Nemohla jsem přiznat, že jsem měla naplánováno s tím seknout. Díky tati. Proč to ale píšu… Od začátku jsem chtěla mít INCIEN postavený tak, abych se za nic nestyděla. Třeba ani za adresu, na které bude, protože mít název na „no name“ poštovní schránce umí kde kdo (Díky, Svaťo, za to, že jsi mě vzal pod ochranná brněnská křídla a Antonio jakýmsi zázrakem dokázal v jeden čas sehnat všechny tři majitele našeho sídla ze všech koutů světa, aby na poště podepsali souhlas s naším zabydlením se u Vás. Nezapomínám.) A takových případů bylo mnohem víc. Nepolíbená tvorbou webu, zakládáním čehokoliv, vyjednávání podmínek, přesvědčování o tom, že to jednou bude super… jsem obšlápla vše, co bylo potřeba a narodil se INCIEN. 11. května 2015. Už bych to martírium nechtěla nikdy zažít znovu. Na druhou stranu jsem na to nebyla sama. A všem, kteří u toho od začátku byli děkuju. Opakuju se, ale díků není nikdy dost.

Mám pocit, že to byl asi půlroční porod. Proto vždycky když mi někdo říká: „Tak to si brzičko založíte nějakou firmičku né?“… tak jen polknu, usměju se a říkám – zase tak brzičko to asi nebude! Ne, ale nelituji. Ničeho. Všechny zkušenosti se mi vryly pod kůži a směju se, když občas Laura říká, že nechápe, jak jsem mohla INCIEN založit, když mám problém vyplnit knihu jízd. Nesnáším administrativu a tabulky, výkazy, dokumenty, vyplňování políček. A tak jsem ráda, že od té doby je kolem mě pořád úžasná hromada lidí, kteří jsou absolutně jiní než já, lepší, specializovanější a trpělivější a vůbec takoví, jaké je potřebuji do své cirkulární skládačky. Ta je teď totiž celým mým vesmírem. V tématu cirkulární ekonomiky jsem našla to svoje pomyslné IKIGAI a jsem fakt vděčná za to, že to přišlo tak brzy. Nelituji jediného dne, který jsem prací na svém snu strávila. A i kdyby to zítra všechno skončilo, tak budu vědět, že každá minuta byla naplněná aktivitami, které vedly správným směrem.

Mohla bych děkovat všem, kteří jsou součástí tohodle pomyslného vlaku na cirkulárních kolejích a kteří do něj postupně nastupovali právě v těch zastávkách, ve kterých to bylo třeba. Ale to by tenhle článek neskončil po hodině psaní, ale po celém dni. A taky byste se nemohli těšit na pokračování, že? Dobrou noc!

 

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here