Meze růstu, zelená barva a pravidla, která nás dohánějí

Možná přišel čas přestat se ptát, jestli udržitelnost „poroste“, a začít se ptát, co vlastně chceme, aby rostlo. Důvěra? Kvalita života? Schopnost krajiny zadržet vodu? Dostupné bydlení? Kompetence dětí rozumět složitému světu? Počet věcí, které umíme opravit, sdílet, znovu použít nebo navrhnout tak, aby neskončily po pár použitích v odpadu?

Píšu si poslední týdny poznámky a odkazy. Jako obvykle je to pelmel. Trochu legislativy, trochu architektury, trochu textilu, klimatické spravedlnosti, stromů, odpadů, vzdělávání i jedné knihy, která se jmenuje Meze růstu — a přitom by mohla být klidně o mezích naší představivosti.

A červená linka? Pravidla.

Pravidla toho, co smíme tvrdit. Pravidla toho, jak stavíme. Pravidla toho, co považujeme za odpad. Pravidla toho, co se děti učí o klimatu. Pravidla mezinárodní odpovědnosti. A taky pravidla, která si nosíme v hlavě: že víc znamená lépe, že nové je lepší než opravené, že data jsou nuda a že klimatická změna je pořád něco vzdáleného.

Není.

Když zelená barva přestává stačit

Danka Daubnerová nedávno výborně shrnula evropské metodické vodítko ke greenwashingu. Zaujala mě na tom jedna praktická věc: slova jako zelený, modrý, eco, natural nebo climate neutral nemusí být automaticky environmentálním tvrzením. Ale mohou jím být, pokud v daném kontextu vyvolávají očekávání environmentálního přínosu.

Jinými slovy: nejde jen o to, co značka říká. Jde o to, co spotřebitel pravděpodobně pochopí.

A to je podle mě velký posun. Protože jsme roky žili v době, kdy udržitelnost často stála na dojmu. List v logu. Kapka vody na obalu. Zeměkoule v kampani. Slovo „natural“ v názvu. Hezká zelená grafika. Teď se ale pomalu přesouváme do fáze, kdy bude potřeba tvrzení doložit. Nejen proto, aby se trestali ti, kdo lžou. Ale hlavně proto, aby neztráceli důvěru ti, kdo se o reálnou změnu opravdu snaží.

A tady přichází další důležitá mez růstu: mez růstu prázdných slov.

Data jako nový jazyk udržitelnosti

Jan Maršák upozornil na tři nové zprávy Evropské agentury pro životní prostředí k cirkulární ekonomice. Zaujala mě hlavně perspektiva materiálových zásob. Tedy ne jen to, co každý rok vytěžíme, spotřebujeme a vyhodíme, ale také to, kolik materiálu už máme zamčeného v domech, infrastruktuře, autech, bateriích a výrobcích kolem nás. To je pro mě jakési “běžné téma” perspektivy, kterou v cirkularitě mám, ale zdaleka není běžná mezi námi všemi.

Nicméně je to perspektiva zásadní. Protože cirkularita se často zjednodušuje na recyklaci. Jenže skutečná cirkulární ekonomika nezačíná u barevné popelnice. Začíná mnohem dřív: u návrhu, investice, nákupu, zakázky, stavby, opravy, logistiky, legislativy a dat.

Podobným směrem jde i Hannes Matt se svým @Tool Hub pro otevřené nástroje pro hodnocení klimatických a přírodních rizik. Společně s christian woerle a Christianem Wienerem poskládali místo, kde se dají hledat a filtrovat nástroje pro práci s klimatickými riziky. To je přesně ten typ infrastruktury, která možná nevypadá sexy na první pohled, ale bez které budeme o adaptaci jen mluvit.

A když jsme u pravidel hry, docela mě nadchnula hra Climate Rules od @NVIAS. Čtyři hodiny, které ve hře znamenají sto let pro planetu. Studenti si zkoušejí řídit státy, vyjednávat, investovat, čelit dopadům svých rozhodnutí a pochopit, že „vyhrát sám“ u klimatu nedává smysl.

Možná právě tohle je kompetence budoucnosti: vidět důsledky dřív, než se stanou realitou.

Bydlení, stromy a ztracená zkušenost

Mirek Vodak sdílel silné srovnání: byty pro chudé města Brna z roku 1938 a současný developerský projekt prodávaný jako nadstandardní bydlení. Nejde mi teď o nostalgii po minulosti. Ani o jednoduché srovnávání dob, které měly úplně jiné normy, bezpečnostní standardy, technické požadavky a sociální realitu.

Ale ten příspěvek otevírá důležitou otázku: proč máme tolik technologií, dat, procesů a expertizy — a přesto často neumíme stavět dostupně, rychle, kvalitně a lidsky?

Tohle je také limit růstu. Ne ekologický, ale institucionální. Roste počet dokumentů, procesů, připomínek a stran projektové dokumentace. Ale roste stejně rychle i kvalita života lidí, kteří v těch domech budou bydlet?

A podobně mě zasáhl i motiv stromů ve městě, když už jsme u kvality bydlení. Vidím to teď všude. Kacení, nepochopení odkazu, který stromy nesou. A často absolutní absence pojmu o jejich věku. Když pokácíme osmdesátiletý strom, nezmizí jen dřevo. Zmizí stín, mikroklima, domov pro ptáky, paměť místa i kus každodenní zkušenosti s přírodou. Robert Pyle tomu říkal „extinction of experience“ — vymírání zkušenosti. Nejdřív nám z okolí mizí příroda. Pak nám přestane chybět. A nakonec ji přestaneme umět chránit, protože jsme si odvykli ji vnímat.

„Jak se města a metastázující předměstí vzdávají své přirozené rozmanitosti a jejich obyvatelé se stále víc vzdalují osobnímu kontaktu s přírodou, ustupuje i vědomí její hodnoty a schopnost ji oceňovat. To plodí lhostejnost k environmentálním otázkám a nevyhnutelně i další degradaci společného prostředí… A tak to pokračuje dál a dál: vymírání zkušenosti vysává život z krajiny a důvěrnost z našich vazeb… Lidé, kteří neznají, se nestarají. Co znamená vyhynutí kondora pro dítě, které nikdy nepoznalo střízlíka?“ Robert Pyle

Vracím se tak k plodné diskuzi s Tereza Sládečková z Elementy – asociace elementárního vzdělávání v přírodě , se kterou jsme se k tématu stromům zas a znovu vrátily při plánování předletního tábora na venkově, kde bude práce v lese ústředním tématem pro dospělé i děti. Máme plán každému takovému smutnému jedinci, po kterém před domem jak v Ludgeřovicích, tak všude po česku zůstal jen smutný pařez, na kterém bývá epesní plastový květináč s maceškami, postavit pomníček. Jeden kandidát je na Praze 7. Předpokládám, že vadil sousedům od druhého patra výš.

Odpad není komunikační detail

MŽP připravilo metodiku pro obce zaměřenou na osvětu a environmentální výchovu v oblasti komunálních odpadů. Zní to možná technicky. Ale je to přesně ten typ práce, bez které se velká změna nestane. Protože odpadové hospodářství není jen infrastruktura. Je to každodenní chování statisíců lidí. Co vyhodí kam. Čemu věří. Co považují za smysluplné. Kdy mají pocit, že třídění funguje — a kdy že se stejně všechno „sesype dohromady“.

Dobrá komunikace není plakát na nástěnce. Je to minimální systém důvěry mezi obcí a lidmi.

V tomhle mě těší i praktické cirkulární novinky od INCIEN. Třeba vratné kelímky v O2 areně nebo projekty, kde data z odpadových analýz vedou ke konkrétní změně v provozu. Přesně tam se udržitelnost stává hmatatelnou. Ne jako abstraktní hodnota, ale jako lepší rozhodnutí v reálném systému. Píše ho naše Karolína Kočendová , chodí do schránek a je narvaný k prasknutí. Namátkou vybírám odkazy, u kterých by byla škoda, kdyby Vám unikly:

A pro firmy je tu ještě praktický bod od Cyrkl : výzva Oběhové hospodářství II na investiční projekty zaměřené na cirkulární technologie. To je dobrá připomínka, že cirkularitanení jen osvětové téma, ale také investiční agenda. S cirkulárními dotacemi skvěle v Česku pomáhá Michala Pešková, posílám jedno vřelé osobní doporučení.

Textil jako laboratoř budoucnosti

Z globálních novinek mě zaujali finalisté Global Change Award 2026 od H&M Foundation . Textilní průmysl je obrovský systémový problém — a právě proto je zajímavé sledovat, jak se v něm potkávají biotechnologie, opravy, digitální produktové pasy, enzymatická recyklace, nové materiály, mořské řasy, houby nebo umělá inteligence.

Neznamená to, že nás zachrání jedna zázračná technologie. To je podle mě falešná naděje.Ale ukazuje to, že budoucnost módy se nebude řešit jen otázkou „koupit, nebo nekoupit“. Bude se řešit návrhem materiálů, chemií barviv, daty v dodavatelských řetězcích, opravitelností, recyklací směsných textilií i tím, jestli umíme zpomalit spotřebu bez toho, aby se udržitelnost stala luxusem pro pár vyvolených.

Co nám mohlo uniknout: klimatická odpovědnost v OSN

A teď jeden globální bod, který by podle mě neměl zapadnout. Valné shromáždění OSN podpořilo rezoluci navazující na stanovisko Mezinárodního soudního dvora ke klimatickým povinnostem států. Pro hlasovalo 141 států, proti bylo 8 a 28 se zdrželo. Česká republika se zdržela jako jediný stát Evropské unie.

Nechci z toho dělat jednoduchý morální soud v jednom odstavci. To udělal Petr Kazda z Nadace Partnerství ve svém postu. Ale je to signál. Zvlášť když rezoluci prosazovalo Vanuatu — ostrovní stát, který klimatickou krizi historicky nezpůsobil, ale čelí jejím dopadům velmi konkrétně: stoupající hladině moří, extrémnímu počasí, zasolování vody a půdy. Tady už nejde jen o uhlíkové grafy. Jde o otázku, jestli klimatická politika zůstane dobrovolnou ambicí, nebo se bude čím dál víc přesouvat do roviny odpovědnosti, práva a spravedlnosti. A to je možná největší změna pravidel hry, kterou teď sledujeme.

Kde se můžeme potkat

A právě proto mi dává velký smysl pozvat Vás na diskuzi ke knize Meze růstu, kterou vydává Nakladatelství Karolinum v překladu Bedřicha Moldana. Ten ji přeložil těsně po jejím vydání v zahraničí na své chatě na Šumavě. Obětoval tomu celé léto, překlad ditktoval na dikafon a je funkční dodnes. Do Česka tak donesl téma limitů na zlatém podnosu i v době, kdy byla podobná literatura zakázaná.

Knihu, která v 70. letech otevřela debatu o planetárních limitech, dnes znovu čteme v době, kdy už se limity netýkají jen modelů. Vidíme je v krajině, ve městech, v rozpočtech domácností, v geopolitice, v surovinách i v duševní kapacitě lidí pořád vstřebávat další a další krize.

Diskuze Meze růstu dnes: Máme ještě čas změnit směr? proběhne ve čtvrtek 4. června 2026 od 18:00 v Čítárně Kampusu Hybernská v Praze. Bedřich Moldan představí klíčové myšlenky knihy a jejich význam pro dnešek. Navážou Ivan Gabal, Martin Bursík a Vojtěch Kotecký. Já budu mít tu radost diskuzi moderovat.

Budu ráda, když se potkáme osobně.

Mějte se krásně a napište mi, co z tohohle pelmelu zaujalo Vás. Možná právě v těch zdánlivě nesouvisejících odkazech vzniká mapa toho, co se nám děje před očima — a občas i za zraky.

Soňa

PS: Na cover fotku jsem nepoužila AI ani vizualizaci ráje. Je to Vanuatu. Ostrov, o kterém si v Česku naše vládá říká, že je vlastně zbytečný… Zkuste si ho pogooglit. A udělejte si názor.

PPS: Jestli máte i cosi nového, unikající pozornosti, napište mi na sona@incien.org. Příště o Vás dám ráda vědět – teda pokud to bude stát za to!