Ceny potravin u nás závratně rostou. Je to momentálně důsledkem propadající se koruny a omezenějších možností dovozu. Budoucnost ale může být ještě horší. Česko čelí podle ministra životního prostředí „katastrofě“, efektivní řešení však na stole nejsou. Sucho si přitom bude vybírat svou daň v podobě snižující se produkce, a bez radikální změny se bude jen nadále prohlubovat.
Případ sucha nám ukazuje, jak křehký je systém produkce potravin. Zároveň přitom narážíme na dvě klíčové věci: změnu klimatu s jejími dopady a způsob hospodaření v zemědělství. O tom, že současný systém překračuje podle neziskových organizací planetární meze, jsme již psali v tomto článku. Stav zemědělství v Česku se dá shrnout takto: vodní zdroje ČR jsou prakticky závislé na atmosférických srážkách, neboť všechna voda odtéká do sousedních států; v důsledku silného zintenzivnění zemědělství dochází v posledních desetiletích ke znatelnému úbytku míry druhové biodiverzity zemědělské krajiny nebo úbytku organické hmoty v půdě a více než 74 % zemědělské půdy je pronajímáno, což vede k méně šetrnému nakládání s půdou ze strany některých zemědělců. Výzkumný ústav meliorací a ochrany půdy (VÚMOP) předpokládá rostoucí nebezpečí větrné eroze půdy. Rozloha ploch ohrožených větrnou erozí se stále zvětšuje, a to mimo jiné v důsledku lidské činnosti a neudržováním současných liniových prvků v krajině.
Řešení známe, ale byznys je byznys
Zatočit se suchem může pestrá krajina a realizace efektivního zadržení vody v krajině. Odborníci se shodují, že je třeba změnit hospodaření v lesích i na polích: snižovat osevní plochu, obnovovat remízky a mokřady, pěstovat meziplodiny a používat méně agrochemických vstupů. Jinými slovy, je třeba skončit s neudržitelným zacházením s životním prostředím, protože obnova půdy může trvat desetiletí a budoucí generace budou také potřebovat jíst. Zemědělství by mělo být primárně chápáno jako ekosystémová služba a zemědělské dotace by měly být vypláceny jen těm, kdo šetrně hospodaří s produkčními zdroji.
České zemědělství však sužuje mnoho neduhů. V důsledku kolektivizace během totalitní éry byly zpřetrhány vazby mezi krajinou, a farmáři a dnešní zemědělský průmysl chápe svou produkci pouze jako zdroj finančního příjmu. K tomu bohužel přispívá také národní zemědělská politika, která umožňuje rozkvět velkých podniků, místo aby upřednostňovala malé a střední farmy. Ani produkce není racionální, mnoho zemědělců pěstuje (logicky) to, za co dostane nejvyšší podporu. A tak vykazujeme nadprodukci v obilí (130 %), cukru (135 %) a řepky (125 %), ale nejsme soběstační v produkci zeleniny nebo vepřového masa. Současná koronavirová krize spojená se suchem by měla být bodem zlomu, kdy přijde ta zásadní změna.
Někde to přece jen funguje
Výše použitý termín „pestrá krajina“ je vypůjčen od Asociace soukromého zemědělství (ASZ), která takto nazývá svůj program na podporu obnovy původních přirozených prvků v krajině, jako jsou remízky, aleje a drobné vodní nádrže. Na dobrovolné bázi a bez jakýchkoliv dotačních podnětů vznikl komplexní program na ochranu produkčních zdrojů, a příběhy vítězů slouží jako příklady dobré praxe. Dobrá zpráva nakonec je, že český spotřebitel může sám k obnově pestré krajiny přispět tím, že bude dávat přednost českým lokálním a sezónním plodinám z rodinných farem. Svoji cestu si postupně vyšlapává už i tzv. komunitou podporované zemědělství nebo systém „bedýnek“, kdy si odběratelé předplatí na sezónu zemědělské produkty od českých producentů a zároveň s nimi sdílejí i riziko, že úroda může být kvůli suchu nižší. Jiná udržitelnější cesta v současnosti zřejmě není.
