Rozevírající se nůžky mezi chudými a nejbohatšími, docházející suroviny, ubývající živočišné druhy. To je jen zlomek problémů, které se prohlubují každým dalším rokem, kdy se jako společnosti ženeme za vyšším HDP. Za bohatstvím, které se koncentruje v rukou 1 % lidí. Zažitou teorií většiny ekonomů přitom doposud bylo – a v mnoha případech stále je – představa, že pro to, abychom dosáhli spravedlivé a prosperující společnosti, je nutné nejprve překonat „bolest“, která se s překotným ekonomickým rozvojem pojí. Kate Raworth ve své knize Ekonomie koblihy připodobňuje tuto teorii k výroku Arnolda Schwarzenegera, který se řídil heslem „bez bolesti nejsou výsledky“. I ten záhy rozporovali fyzioterapeuti s tím, že takový přístup není pro tělo zdravý. A platí to i pro planetu.
Vše vyřeší růst
Ukazatel ekonomického růstu nebyl původně zamýšlený jako indikátor blahobytu. Během vývoje však ekonomie ztratila pojem o komplexnosti člověka, a především světa. Zaměřila se na racionálního kalkulujícího člověka a uzavřela oběh financí do bubliny pouze o několika hráčích: firmách, bankách, vládách a domácnostech. Zapomněla tak na neplacenou práci, kterou denně vykonávají miliony lidí – především žen – a bez které by se kola trhu jen těžko roztáčela. A nebere v potaz ani hranice přírodních zdrojů, věříce že vše vyřeší další růst, který umožní rozvoj nových technologií.
To jsou dva zásadní faktory, které hrají zásadní roli v autorčině revolučním diagramu znázorňujícím, jak by mělo vypadat pojetí ekonomiky 21. století.
Český překlad čtenáři příliš nenapoví – název odkazuje k americkému donutu s dírou uprostřed, na kterém lze dobře znázornit ideální životní prostor, který umožňuje prospívat jak lidem, tak přírodě. Vnitřní hranice americké koblihy představuje sociální základnu, jejímž překročením společnost či její část strádá – ať už se jedná o jídlo, příjmy, vzdělání, spravedlnost či jakékoli další sociální aspekty. Překročení vnějších hranic donutu je pak překročením ekologického stropu, a způsobuje klimatickou změnu, ztrátu biodiverzity, nedostatek vody, devastaci půdy a další přírodní katastrofy.
Na modelu Kate Raworthové můžeme dobře vidět, že jsme daleko za oběma hranicemi a nůžky ve společnosti se stále rozevírají. Systém, na kterém jsme postavili svou činnost, je lineární a podle Raworth ve své podstatě degenerativní. Namísto cradle to cradle (regenerativního designu) jdeme cestou cradle to grave, kdy vyrábíme, jednou použijeme a vyhazujeme. A takový systém ve světě omezených zdrojů dříve či později tvrdě narazí na své hranice.
Spojené nádoby
Proto Raworth a v současné době už i řada dalších lidí apelují na přechod k cirkulární ekonomice. Důsledky klimatické krize nám už teď ukazují, že ekonomiku a přírodní zákony nelze vnímat odděleně – naopak, že by se jimi trh měl inspirovat, že je nutné nastavit si jiné cíle, než je pouhé sledování růstu HDP a naučit se vnímat člověka v celé jeho komplexnosti, nikoli jako pouhého „homo economicus“.
A právě dnešní doba může být dobrou příležitostí fungování celé společnosti přehodnotit: „Covid ukázal, že svět nemusí být takový, jaký byl dřív. Když stále expandujeme a vytváříme na planetu tlak, vrátí se nám to jako bumerang. Koronavirus není první ani poslední krize, které kvůli tomuto přístupu čelíme. Je to lekce – ke krizím dochází a my bychom měli budovat ekonomiky odolné, nejen takové, které stále expandují, ale takové, které se starají o zdraví, odolnost a rovnováhu společnosti,“ míní Kate Raworth.
Ekonomie koblihy nenabízí konkrétní kroky vedoucí ke zdravějšímu a spravedlivějšímu soužití společnosti a planety, ale koncept, který někoho může až překvapit svou jednoduchostí a intuitivností. A právě v tom tkví jeho síla. Jeho srozumitelnost a přístupnost umožňuje každému z nás narovnat pokřivený obraz reality a stanovit si cíle, které povedou ke spokojené společnosti a stabilnímu životnímu prostředí.
