Na skládkách se nachází spousta materiálů, které by se daly recyklovat anebo energeticky zhodnotit. Foto: Unsplash.com

Téma recyklace je všude kolem nás. I proto jsme náchylní věřit tomu, že jde o fenomén současnosti. Není to pravda. Recyklovalo se už v pravěku, kdy lovci a sběrači hledali pro své opotřebované kamenné nástroje nové využití, a své o recyklaci věděli i Římané, kteří bronzové mince s podobiznami sesazených či mrtvých císařů tavili a vyráběli z nich sošky. Ty spolu se změnou politické situace v podobě nových mincí opět posílali do oběhu. Ať už to byl kdokoli, navzdory mnoha pozitivům recyklace čelil problémům, které v jemně modifikované podobě přežily dodnes a komplikují naši snahu o plynulý přechod na cirkulární ekonomiku.

Problémem je komplikované složení výrobků i přístup člověka

Jak je známo, ve skupině opětovně použitelných materiálů jednoznačně kraluje sklo se 100% mírou recyklovatelnosti. Hned za ním následují kovy s poměrně širokými možnostmi sekundárního uplatnění ve výrobě. Základní sestavu recyklovatelných materiálů uzavírají plasty a papír. V případě plastů jsou nejlepší recyklovatelné materiály PET, HDPE a PP, které lze „otočit“ 3× až 5×. Papír je na tom se svými 4 až 7 recyklačními cykly podobně. Opětovné použití textilu je rovněž možné, ale s oděvy se zatím spíše spojuje „upcycling“, tedy přešití staršího oděvu na nový. Bioodpad je kategorie sama o sobě, ale s velkou budoucností. Podtrženo, sečteno – recyklovat se dá v podstatě všechno. Proč se to tedy neděje?

„Čím je materiál více kompozitní (tzn. složený z více materiálů), tím je hůře recyklovatelný. Jako příklad můžeme uvést obaly nebo produkty vyrobené z různých druhů plastů, např. PP, PS, PE. Závěrečným hřebíkem do rakve recyklace jsou příměsi papíru či gumy. Náklady na oddělení jednotlivých částí by ani zdaleka nepokryly zisk z jeho následného prodeje firmě, která by ho mohla použít na výrobu nového produktu,“ říká Ján Chovanec ze společnosti KOSIT a. s., která v Košicích v rámci komplexní nabídky služeb odpadového hospodářství provozuje i dotřiďovací linku. Jejím úkolem je dotřídit vyseparovaný odpad z domácností či firem a oddělit recyklovatelné materiály od nerecyklovatelných.

S ekonomikou souvisí i další faktor recyklace – člověk, resp. jeho přístup k třídění odpadu. Velká část odpadu z barevných kontejnerů na tříděný odpad přichází na dotřídění znečištěná, a tedy nerecyklovatelná. Běžným jevem jsou zbytky potravin, tekutin, zeminy, stavebních materiálů či nebezpečných chemikálií. Odstraňování nečistot by si vynutilo další náklady, které by v konečném důsledku opět zvýšily konečnou cenu pro odběratele. V realitě to tedy vypadá tak, že po dotřídění vyseparovaného odpadu je z něj recyklovatelná jen přibližně polovina.

Díry v systému neprospívají nikomu

Recyklaci nepomáhá ani fakt, že nejen Česko, Slovensko, ale i Evropa usnuly v otázce recyklační infrastruktury. Pokud tedy ve firmách, jako je KOSIT, nakonec dojde k úspěšnému a nákladově přijatelnému dotřídění, je třeba recyklovatelné materiály někomu prodat. A zde narážíme na další problém.

„Linky na zpracování plastů na Slovensku či v Evropě jsou ve značné míře orientované na drcení, lisování a balíkování takových odpadů. Stále však chybí odběratelé, kteří by z recyklátu vyrobili nové produkty. Pokud je například řeč o plastech, v Evropě se recykluje jen méně než třetina materiálů, které by se teoreticky recyklovat daly,“ dodává Ján Chovanec.

Tento nedostatek ještě donedávna suplovaly země, jako jsou Čína, Indie či Turecko. Se špetkou cynismu bychom mohli konstatovat, že všichni byli spokojeni. Evropané se s přidanou hodnotou zlepšené karmy zbavili odpadu a asijské fabriky z něj „vděčně“ vyráběly nové produkty, které ve významné míře putovaly zpět do Evropy. Cirkulární ekonomika jako z čítanky. Tedy až do momentu, kdy Asie začala říkat evropskému plastu stop. Kromě jeho diskutabilní kvality byl důvodem i masivní návrat výrobců k levné ropě, kterou asijské fabriky prakticky ze dne na den vyměnily za evropský recyklát. Výsledkem je kupící se plastový odpad, o který nikdo nemá zájem. A to i přes jeho historicky nízké ceny.

Děsivé svědectví tohoto problému můžeme vidět nejen na fotkách odpadu plovoucího v mořích, ale i na skládkách, na kterých můžeme najít množství recyklovatelných komodit.

„V současnosti je nejpohodlnější i nejlevnější odpad skládkovat bez ohledu na to, zda jde o odpad směsný či tříděný. Kromě pěkně znějícího důvodu udržitelnosti nemají tedy samosprávy či firmy jinou motivaci, aby recyklovatelný odpad neskládkovaly. Proto je důležité, abychom začali otevřeně diskutovat o skutečných nákladech skládkování a započítávali do nich i ekonomické a ekologické škody. Kdyby se vyčíslilo, kolik stojí hašení stovek požárů, ke kterým ročně na skládkách dochází, a likvidace ekologických zátěží způsobených skládkováním, přestali bychom hovořit o laciné a dobré cestě,“ říká Soňa Jonášová z českého Institutu Cirkulární Ekonomiky.

Jak vykličkovat ze slepé uličky?

Selhávání recyklace potvrzuje ještě jeden příklad. Debata o podpoře recyklačního systému byla během uplynulých vlád redukována na téma třídění odpadu. Výsledkem je situace z praxe, kterou popisuje Ján Chovanec: „Řekli jsme A, ale s B i C již máme problém. Naší mantrou se stala vysoká míra třídění, ale jaksi zapomínáme na další fáze. Proto je důležité se kromě třídění zaměřit na recyklační technologie. Pokud za současného stavu prudce zvýšíme míru třídění, pouze tím umocníme problém s následným odbytem recyklovatelných materiálů. Výsledkem bude, že hromady odpadu na skládkách nadále porostou.“

Odborníci se shodují v tom, že debata o recyklaci potřebuje nezbytný restart. Výsledkem má být systém odolný vůči volatilitě trhu i nevystižitelnému lidskému faktoru. „V reakci na krizi spojenou s pandemií COVID-19 půjde mnoho investic do udržitelných technologií, takže teď je ten správný okamžik. K tomu je však třeba přidat vůli a osvícené myšlení politických představitelů, aby se znovu neinvestovalo do systému, který může zkolabovat. V Evropě je tento trend zcela jasný, a proto je třeba podporovat vizi Green Deal,“ doplňuje Soňa Jonášová.

Každý systém potřebuje PLÁN B. Nabízí se ZEVO

Technologie ZEVO (Zařízení na energetické využití odpadu, v zahraničí označované jako Waste to Energy Plant) byla částí veřejnosti dlouhá léta vnímána jako model, který je vůči recyklaci v konkurenčním postavení. Jednotlivci z řad ekologických aktivistů dokonce přeměně odpadu na elektřinu a teplo vytýkali, že způsobuje stagnaci recyklace, protože zpracovává i odpad, který by mohl být za jiných okolností zrecyklovaný.

Debata se začala otáčet před několika lety spolu s množícími se odbytovými problémy recyklátů. K definitivní názorové obrátce došlo v momentě zmíněného asijského problému s odběrem evropského plastu. Ten v plné nahotě poukázal na neexistující záložní řešení schopné efektivně zhodnotit odpad, o který nikdo nemá zájem. Výsledkem je série iniciativ žádajících rozšíření evropské sítě zařízení ZEVO. Jejich původním aktérem byla organizace CEWEP (Konfederace evropských zařízení na energetické využití odpadů). K CEWEP-u se postupně připojil FEAD (Evropská federace odpadového hospodářství) a nově i samotní recyklátoři z organizace Eurico, kteří ve své reakci na návrh iniciativy Green Deal upozornili Evropskou komisi na „nedostatek evropských kapacit ZEVO způsobující problémy s efektivním zpracováním zbytků z recyklačních činností“.

Tento stav podle Eurico v posledních letech nejen omezil, ale dokonce zastavil operace ve více evropských recyklačních zařízeních. Potřebu oživení debaty o energetickém využití odpadů si pravděpodobně uvědomuje i nová slovenská politická garnitura. Důkazem je část programového prohlášení Vlády SR, mluvící o podpoře energetického využití nerecyklovatelného odpadu. Všechny hlasy se shodují v jednom. Je pravda, že recyklace představuje způsob nakládání s odpady, který je nadřazený energetickému zhodnocování, ale zároveň je třeba poučit se z chyb v minulosti. Jejich následkem jsme se dnes ocitli v situaci kolabujícího systému nakládání s odpady. Místo toho, abychom je efektivně materiálově či energeticky zhodnotili, díváme se na rostoucí hory odpadu na skládkách.

Článek původně vyšel na webu hnonline.sk.

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here