Sedím v sále plzeňské Moving station a po tvářích mi tečou slzy. Není to prakticky nic ojedinělého, není moc těžké mě rozbrečet. Jestli se u nás něco dědí, tak je to srdečnost a schopnost dojmout se i z toho, když dětem začíná první den škola. Do teď vzpomínám, jak nám dědeček na konci prázdnin mával ještě dlouho po tom, co jsme odjeli za první zatáčku a po tvářích se mu koulely slzy jako hrachy. Tenhle blog bude postrádat odbornost. Bude osobní, neracionální a taky asi dlouhý. Nesoudí, nehaní. Vznikl jen proto, aby byl.

DALŠÍ POPRVÉ. 

Letošní TEDx byl můj první. Nesčetněkrát jsem si projížděla videa řečníků, kteří mluvili o všem možném cirkulárním a tentokrát vyšla řada i na mě. K tématu KRUHY se, pravda, cirkulární ekonomika celkem hodí. Ale jak během maximálně patnácti minut ze sebe dostat všechno, co stojí za sdílení? Jak to naformulovat tak, aby to diváky neuspalo nebo nepobouřilo a naopak v nich mých pár slov nechalo pocit, že to nebylo tak úplně probenděných pár minut jejich života?

ZODPOVĚDNOST. 

Pokaždé, když si chystám jakoukoliv přednášku, tak cítím zodpovědnost. Za čas, který mi nastražené (nebo spící) uši účastníků v sále věnují. Sama vím, jakou marnost cítím, když jsem na přednáškách, které nemají hlavu a patu nebo sedím u „kulatých stolů“ a nemůžeme se „za Boha“ dobrat finálního verdiktu nebo alespoň maličkého kompromisu. A tak jsem tuto zodpovědnost cítila zase. Téměř čtyři měsíce. Mám takovou neblahou vlastnost, že se svojí zodpovědností trošku dusím. A to si uvědomuji teprve poslední dobou… Zodpovědnost za dobře odevzdané projekty, kvalitně odvedenou práci, vyplacené výplaty, včasně zaplacené účty, osvětu témat životního prostředí, uklizený byt, splněná vánoční přání, nezapomenuté datumy narozenin… Zodpovědnost za čas, který se mnou stráví ostatní. Jen trochu zapomínám na zodpovědnost za radost sebe samé. A tak jsem v sobě čtyři měsíce bojovala s pocitem, že na TEDx ještě nemám. Že je to sice super, ale že jsem na takovou akci ještě „moc malý pívo“. A tak jsem si při každé jízdě v autě, kdy hodiny přemýšlím nad vším možným, přeříkávala, co bych všem lidem světa tak asi chtěla říct. A nakonec to bylo stejně všechno jinak. Neřekla jsem z toho snad vůbec nic. Byly to moc široké myšlenky na takové jedno vystoupeníčko na červeném koberečku.

V KRUHU. 

Přesně tak jsem si v sobotu připadala. V kruhu přátel. V kruhu těch, kteří chtějí sdílet, dávat i brát. Kteří tam jsou pro sebe navzájem. Nic neočekávají a jen jsou. Na jednom místě, ochotni poslouchat, naslouchat, vnímat. Připadala jsem si ve výjimečném kruhu. Každý člověk jen co vstoupil do dveří Moving Station jakoby zapomněl odkud přišel a jen byl součástí. Krásné bylo sdílet chvilky nad kávou v kompostovatelném kelímku s Radkinem Honzákem. Zvláštní bylo, když běhm první půl hodiny přišla řeč na vyhoření a na trojnožku, která je mnohem stabilnější než čtyřnožka. Protože ta se často kýve. Zatímco trojnožka je pěkně bytelná. Když tedy stojí na třech základech: práce – rodina – koníčky. A že řečník by měl mluvit jen tak dlouho, jak vydrží stát na jedné noze. Zvláštní. Jakoby mi četl, co mi poslední dobou krouží v hlavě. Ještě bych snad dodala, že to všechno pojí zdraví, ale to je asi samozřejmé. Zdraví je, podle mě, ten sedák, bez kterého bychom si slavné tři nožky tak leda píchli do zadku. Zvláštní byla i chvíle, kdy mě před mým výstupem na jeviště pevně chytl za ruce a začal mi je ohřívat. Já říkám: „Studený ruce, dobrý srdce!“ A on se jen usmál a promluvil o tom, že studený ruce znamenají tak leda tenzi. Uvědomila jsem si, že mám studený ruce téměř pořád. A že moje ukolébavka o dobrém srdci možná není tak úplně vševysvětlující.

POHLED NAHORU. 

To jediné mě za černou oponou pódia drželo v klidu. Lidé prý v v případě nouze tak jaksi samozřejmě vzhlížejí vzhůru. Viděla jsem tam tak leda tmu, ale i tak jsem koukala a snažila se uklidnit tlukot srdce, který mi duněl hlavou, hrudí a každým místem v mém těle. „Andělíčku můj strážníčku… “ To stačilo. Víc bych si snad ani nevzpomněla a nebyl čas. Vlevo se ze tmy vynořila Petra, dala mi pusu na čelo a i když už nevím, co mi řekla, tak jsem byla v klidu. Ve vteřině. Tak to funguje. Prostě si stačí říct a je to. Jsou tady mezi námi. A vůbec nemusí mít křídla. Peti… DĚKUJI.

A NIKDO NEVÍ, JAK TO V PROSTŘEDNÍ BEČVĚ DOPADLO. 

Protože jsem to prostě zapomněla říct. Postavit svoje myšlenkové toky na tom, že budu povídat příběh Prostřední Bečvy byl super nápad. Ukázat lidem na příkladu to, jakou práci děláme a jaké má výsledky. Jen na ty výsledky se už nedostalo. Teď už se jen musím smát. Ve chvíli, kdy ale stojíte na tom červeném huňatém kruhu, kterým je TEDxový koberec, a koukají se na Vás tři stovky očí, které moc nevidíte, protože vám do očí pere světlo, tak to se moc člověku smát nechce. Spíš se mu lehce zapomíná. I na to, co mělo být v závěru návratem na začátek a uzavřením toho pomyslného kruhu. I když jen povídacího. Promiň, Radime. Sice jsi mi všechny ty čísla napočítal a naposílal a já z nich byla unešená, ale na videu to nebude. To se ti, které to fakt zajímá, budou muset dočíst jinde. Ale já věřím, že to všem vytmavíme! A vlastně vysvětlíme. Tak, jak to děláme doteď. Že tříděním odpadu to jen začíná. A že až když vše vytřídíme, tak se můžeme mnohem líp rozhodovat, jak ty suroviny využijeme. A že nejlepší je, když na neodpadování myslí všichni už ve chvíli, kdy prochází obchodem a volí, co si do košíku dají. A že si třeba uvědomí, že toho většinu vůbec nepotřebují. Že na začátku je prvence. A že to je prostě klíč ke všemu cirkulárnímu – tedy k tomu, z čeho se odpad netvoří. Protože na konci cyklu se všechny materiály vrací zpátky… Takže v Prostřední Bečvě se ve výkazu za první půlrok snížila produkce odpadů o pětatřicet tun. A že jste toho vytřídili dvakrát tolik. Aby bylo jasno.

(ne)VYHNOUT SE BLUDNÉMU KRUHU. 

Na to jsem myslela při přednášce biskupa Tomáše Holuba. Jestli je to dobře nebo špatně, když se v lese ztratíme, tak že se automaticky motáme v kruhu a že i jemu se stalo, že po hodinách došel na to stejné místo. Jestli je dobře, že se s pokročilými mylšenkami a disruptivními technologiemi stejně nakonec posunujeme tam, kde jsme byli na začátku. A že trendem dneška je cirkulární ekonomika nebo třeba biomimikry, kdy vlastně jen napodobujeme to, co tady fungovalo vždycky a co za nás vymyslela příroda. A nebo jestli bychom tyhle kruhy měly přelstít a přebít miliony let fungující mechanismy tím, že budeme vyzdvihovat svoje EGO a věřit, že to umíme vymyslet lépe. Třeba je moje snaha současné přímé, rovné, lineární nebo jakkoliv jinak nazývané fungování společnosti, úplně zbytečná. Třeba je ten kruh, kdy se vracíme na začátek, skutečně bludný. A že bych měla dát na rady skeptiků a věřit tomu, že globální oteplování neexistuje a vykašlat se na to, že si ze všeho dělám takovou hlavu. Třeba máme fakt všechno pod kontrolou… Ale jak najít tu správnou odpověď, když kdesi uvnitř prostě to COSI pláče vždycky, když vidí, s jakým nerespektem k přírodě a krátkozrakostí budujeme společnost dneška.

SLANÁ VODA. 

Když Veronika Hurdová začala povídat o svých porodech, kruzích pod očima a pocitem poznání vlastní duše, tak mi to vše bylo celkem blízké. Kamarádky vedle mě rodí jako na běžícím páse a pocity jsou to vážně jen těžko pospatelné. I pro tetu Soňu, která pak roní slzy dojetí. Ne, nerodila jsem. A rada „Doporučuju – fakt si všichni zaroďte!“ mě docela pobavila. S úsměvem na tváří, kterým umí Veronika nakazit, jsem s vypnutou hlavou poslouchala její povídání. Vypnutou ve smyslu, že se mi v ní nehonilo úplně výjimečně nic pracovního… Prostě se jen zaposlouchat do cizího povídání je pro mě jako vysvobození z vlastních myšlenek. Když ale popisovala porod třetí, který byl ještě mnohem krásnější než všechny předchozí, ale tentokrát jí už ruku Honza nesvíral, ale jen na ní dohlížel kdesi zhora, odsolení vody z mých tváří by dalo zabrat i izraelským vodařům, kteří jsou v tom jinak jedničky. Najednou jsem se potřetí za ten den cítila tak nějak mnohem víc napojená na to, co je tam nahoře.

ZASE NAHORU A PAK DO SLANÉ VODY JEŠTĚ HLOUBĚJI. 

Tam jsem se dostala, když jsme se Stevem Lichtagem mluvili o jeho vášni k oceánům, neznámu a dobrodružství. Je až k nevíře, kolik toho prožil a s jakým elánem o tom vypráví. Světáctví z něj čiší. Stejně jako lidství a vášeň ke všemu, co dělá. Jeho film Aldabra vtáhne do míst, kam prakticky lidská noha nemá šanci vkročit… Takové cestování mám nejradši. Strachy umírám, když mám někam letět a žaludek se mi svírá týden před tím. Ale i když jsem pak ráda, že se odhodlám, občas mi jen cestování na cizích slovech úplně stačí. Jsem vděčná, že nejsem sama, kdo je taková srágorka. Jinak bychom dost možná zlikvidovali – touhou poznat zakázané – i tyhle křehké ekosystémy, kterých je na naší Zemi už jen jako máku… S Michaelem Havasem jsem zase cestovala do hlubin dějin tak daleko, že jsem fascinovaná jeho přednáškou měla „zimomriavky“ snad úplně všude.

V KRUHU A VE STOJE. 

V kruhu pomyslně a ve stoje skutečně. Tak jsme se všichni loučili s letošním TEDx v Plzni. Atmosfér okamžiku se popisuje, takhle v realitě běžného světa, trošku kostrbatě. Dokonce i psát o tom všem mi teď připadne jako narušení toho posvátného čehosi, co se v sobotu odehrálo. Na druhou stranu cítím, že ty pocity musí ven. I když tak veřejně, jako ještě asi nikdy.

Jediné, co cítím, je totiž absolutní vděčnost. Za to, že se mohu věnovat tomu, o čem jsem přesvědčená, že je správné. Že mám kolem sebe tak úžasný kruh lidí, který mi dává víru, že ještě není pozdě a že je na tomhle světě ještě spousta věcí v pořádku, i když to tak nevypadá. Jsem vděčná i za jakýsi nevysvětlitelný zdroj síly, který i když občas trošku kolísá, tak se dokáže tak rychle zregenerovat a že žene dopředu nejen mě, ale i vše, co mě obklopuje. A že ten zdroj přitahuje podobně laděné lidi, se kterými toho společně dokážeme mnohem víc, než si zatím troufáme představit.

Vše je přesně tak, jak má být.

 

1 COMMENT

LEAVE A REPLY

Please enter your comment!
Please enter your name here