V recyklačním průmyslu by mělo platit, že čím lepší třídění, tím lepší recyklace. Proto plastový odpad prochází před i po vstupu do recyklační linky několika stupni třídění.
Vstupním materiálem do recyklačních linek Plastic Union jsou směsné rigidní plasty, mezi které patří obaly, jako jsou lahvičky od šamponů, mycích prostředků, potravin – kelímky od jogurtů, vaničky, lahve od kečupů, ale také ostatní plasty jako kbelíky, trubky, palety a podobně. Od ostatních plastů obsažených ve žlutých kontejnerech je separují a následně zpracovatelům dodávají externí třídicí společnosti. Následuje drcení a vícenásobné praní, které odstraňuje veškeré nečistoty včetně zbytků čisticích přípravků.
Předtříděný odpad prochází ručním dotříděním, během kterého je materiál zbaven nežádoucích příměsí. Další fáze procesu recyklace již probíhají automatizovaně. Například na třídicím pásu se pomocí magnetického separátoru oddělí nežádoucí kovové příměsi.
Technologie black eye
Po vyprání putuje drť do tzv. flotačních van, ve kterých se od sebe na základě měrné hmotnosti oddělí plovoucí lehčí typy plastů – polypropylen (PP) a polyetylen (HDPE) – a neplovoucí těžší typy polymerů (PET). Černé plasty, které jsou pro běžné optické třídicí systémy neviditelné, dotřídí tzv. black eye.
Koncovým stupněm ekologické recyklace a zpracování plastového odpadu je plastový regranulát. Regranulační linka tvoří samostatný technologický celek pro zpracování vyprané a suché drtě. Drť se nahřeje, roztaví a dopraví do výtlačného lisu, na jehož ústí rotační nože nasekají granule za tepla. Výsledný granulát se následně ochladí a je dopraven do stanic pro plnění přepravních vaků.
Využití regranulátu
Regranulát odebírá například společnost Plastia, a to pro výrobu pěstitelských potřeb, jako jsou květináče, podmisky nebo nástroje pro sázení rostlin. Do procesu samotné granulace vstupují už pouze drtě PP a HDPE, které od sebe oddělí zařízení na optickou nebo infračervenou separaci.
Článek původně vyšel v novém čísle magazínu Packaging Herald. Celý magazín si můžete přečíst zde. Autorkou článku je Adriana Weberová.
