Před rokem jsem napsala bakalářskou práci s názvem: „Možnosti aplikace principů environmentální udržitelnosti na Univerzitě Palackého v Olomouci“. Během celého mého studia jsme se se spolužáky skrze naši studentskou iniciativu Udržitelný Palacký snažili dosáhnout toho, aby se naše univerzita stala více environmentálně udržitelnou. Pro naše projekty máme velkou podporu, ale zatím se nám nepodařilo dosáhnout větších změn, které by byly zahrnuty do fungování univerzity, a ne jen v našich snahách.
Když jsem si pak vybírala téma práce, chtěla jsem něco praktického. Napadlo mě, že bych mohla podle příkladů dobré praxe univerzit podobných té naší vytvořit nějaký manuál, samozřejmě podepřený o vědecké studie, který by jasně popsal to, co po univerzitě chceme a jak by toho mohla dosáhnout.
Západní univerzity jsou s udržitelností o půl století napřed
Otázka role univerzit v řešení environmentální krize se na světové úrovni řeší už od 80. let minulého století. V té době se naše země bohužel do těchto debat nezapojovala kvůli komunistickému režimu.
Na špičkových univerzitách z celého světa je v současnosti řešení environmentálních otázek samozřejmostí, a to jak ve výzkumu, tak v provozu univerzity. Tyto univerzity se zavazují k využívání obnovitelných zdrojů energií, nabádají studenty a zaměstnance k šetrnému chování a otázkou toho, jak univerzitu provozovat co nejpřívětivěji k životnímu prostředí, se zabývají celé týmy zaměstnanců.
A naše univerzity? Měli jsme sice pozdější start, ale ve svobodě žijeme už 30 let a naše univerzity ani nenaznačují, že by se snažily ty západní v této oblasti dohnat. V čem je tedy háček?
Proč se české univerzity nezabývají environmentální udržitelností?
Výzkumem environmentálního vzdělávání na univerzitách se ve svých pracích zabývá Jana Dlouhá z Centra pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovi. Podle ní brání českým univerzitám 5 překážek:
1. Češi jsou jako národ velmi skeptičtí ke konceptu udržitelného rozvoje a environmentálním otázkám obecně, což je dáno i vrcholovými politiky, kteří environmentální problémy bagatelizují a jejich řešení popisují jako zbytečné břemeno státního rozpočtu.
2. V akademickém prostředí je zavádění udržitelných principů vnímáno jako překážka rozvoje univerzity, protože je vžitá představa, že udržitelnost stojí mnoho peněz a znamená brzdění rozvoje.
3. Výuka udržitelnosti je na univerzitách nedostatečná: chybí akreditované studijní programy, které se environmentálními otázkami zabývají: V roce 2016 to bylo pouze 24 z 636 akreditovaných studijních programů a z toho se pouze 3 explicitně orientovaly na udržitelný rozvoj.
4. Výuka předmětů zaměřených na udržitelnost je spíše okrajová, za což může uspořádání českých univerzit, kde se obory dělí podle úzkého zaměření, což výuce udržitelnosti, která je silně interdisciplinární, moc nepomáhá.
5. Za většinou pokroků v oblasti environmentální udržitelnosti univerzit v Česku stojí motivovaní jedinci. Nedostatek podpory pro takové snahy „shora“ (stát, legislativa, vedení univerzity) ale pokrok dost komplikuje. Výjimkou v českém univerzitním prostředí je Centrum pro otázky životního prostředí Univerzity Karlovy, které se vzděláváním ve vztahu k životnímu prostředí zabývá dlouhodobě.
Veškeré environmentální snahy končí v našem vzdělávacím systému maturitou
Přitom se nedá říct, že by se celé naše vzdělávání stavělo k environmentálním otázkám úplně odmítavě, jako je tomu například u některých zemí bývalého Sovětského svazu. Na základních a středních školách má environmentální výchova velkou podporu, dokonce musí být vyučována povinně. Školy se aktivně zapojují do programů, jako je Ekoškola nebo Světová škola. Po celé republice fungují ekocentra, která nabízí s výukou environmentálních témat pomoc.
9 kroků za environmentální udržitelností českých univerzit
Z výše uvedeného vyplývá, že velká otázka, která přede mnou při psaní bakalářky stála, nebyla ta, co všechno by naše univerzita mohla dělat, aby byla environmentálně udržitelnou, ale jak by s tím vším mohla alespoň začít. Zkoumala jsem, co všechno už se na našich univerzitách děje a jak by se toho dalo využít ke komplexnějšímu řešení environmentální udržitelnosti jako takové. Popsala jsem 9 kroků, kterými by každá česká univerzita mohla začít.
Ke každému kroku jsem pak popsala, jaké již fungující věci u nás na univerzitě, klidně i z jiných oblastí, se pro jeho naplňování dají využít. K tomu jsem přidala i příklady dobré praxe z jiných českých univerzit, pokud jsem takové našla.
Při tvorbě oněch devíti kroků jsem se inspirovala příručkou Greening universities toolkit od UNEPu, která je spíše použitelná pro univerzity, které mají na „ozeleňování“ mnohem větší (nebo alespoň nějaký) rozpočet a dále metodikou Ekoškoly, která se u nás osvědčila na nižších stupních vzdělání.
Rozhodnutí a závazek – podepsání charty, zapojení se do sítě environmentálně udržitelných univerzit
Úplně prvním krokem univerzity směrem ke změně na univerzitu environmentálně udržitelnou je rozhodnutí. Samotné rozhodnutí ale nemusí vést k žádným výsledkům, proto je nutné se k rozhodnutí nějakým způsobem zavázat.
Zavázat se univerzita může vnitřně tím, že si stanoví vizi a misi udržitelnosti ve svém strategickém záměru či v jiných strategických dokumentech, které se stanou základem pro vytvoření strategie.
Navenek může univerzita své rozhodnutí podpořit podepsáním charty zavazující ji k udržitelnosti anebo zapojením se do některé ze sítí, které spojují univerzity se snahami o dosažení environmentální udržitelnosti, jako je například aliance Copernicus působící v Evropě.
Vytvoření strategie: analýza počátečního stavu, stanovení cílů a indikátorů
Strategie pro environmentální udržitelnost je hlavním dokumentem, kterým by se snahy o jakékoliv změny měly řídit. Ve strategii by měly být přesně definovány cíle, pomocí nichž lze dosáhnout EUU tak, jak byla popsána v misi a vizi. K cílům by měly být stanoveny indikátory, které určí, jestli tyto cíle byly naplněny. Pro jejich vyhodnocování je potřeba udělat analýzu počátečního stavu hodnot, které budou indikátory sledovat.
Vytvoření týmu pro udržitelnost
Kdo by se měl otázkami environmentální udržitelnosti na univerzitě zabývat? Za současných podmínek se nabízí funkce kvestora, který má na starost provoz univerzity nebo zařazení environmentálních otázek do agendy akademického senátu. Obě tyto varianty jsou problematické z hlediska toho, že by se vždy jednalo jen o vedlejší agendu, která by navíc mohla být ve střetu zájmů.
Jako nejvhodnější řešení je tady vytvoření tzv. zelené kanceláře – týmu zaměstnanců, který by se zabýval pouze environmentálními otázkami.
Podpora bottom-up projektů
Pro environmentální fungování na univerzitě jsou velmi důležité bottom-up iniciativy (iniciativy vznikající odspoda, tedy od studentů či zaměstnanců nezávisle na vedení). Proto by se je univerzita měla snažit podporovat. Výhodou těchto snah je to, že jsou často finančně nenáročné (na rozdíl například od zefektivňování energetické náročnosti budov) a dokážou vzbudit zájem akademické obce o environmentální otázky.
Jejich nevýhodou je to, že nejsou pevně zakotvené ve fungování univerzity a pokud jejich iniciátoři z univerzity odejdou, většina projektů pravděpodobně zanikne.
Podpora environmentálně příznivého chování studentů a zaměstnanců s přesahem na veřejnost
Na celkový environmentální dopad univerzity má vliv nejenom fungování univerzity, ale také chování jejích zaměstnanců a studentů. Proto by se univerzita měla snažit podporovat environmentálně příznivé chování zaměstnanců, studentů i široké veřejnosti, na kterou má dopad.
Environmentální udržitelnost ve vzdělávání a výzkumu
Velkou výhodou univerzit oproti jiným institucím, které se o udržitelnost snaží, je, že si nemusí najímat externí pracovníky pro výzkum. Pro zkoumání toho, jak být udržitelnou univerzitou anebo hodnocení toho, jak se jí to daří, může využívat zaměstnance a studenty, čímž může ušetřit finanční prostředky a zároveň podpořit oblast výzkumu, kterou se v ČR téměř nikdo nezabývá.
Univerzita by se ale neměla v oblasti environmentální udržitelnosti zaměřovat pouze na výzkum. Pro snížení environmentálního dopadu univerzity je důležité i to, jaký environmentální dopad mají její zaměstnanci a studenti. Proto by se univerzity měly snažit zařadit environmentální témata do výuky.
V Česku se dají studovat environmentální studia v Olomouci na Univerzitě Palackého na katedře Rozvojových a environmentálních studií, v Brně na Masarykově univerzitě na katedře Environmentálních studií a v Praze na Karlově univerzitě, obor Sociální a kulturní ekologie.
Pokud studujete jiné obory, pravděpodobně se vám moc environmentálního vzdělávání nedostane. Můžete si ale předměty z výše zmíněných oborů zapsat jako volitelné. A samozřejmě se můžete v těchto otázkách vzdělávat sami, třeba pomocí online kurzů.
Environmentální udržitelnost v každodenním provozu
Do každodenního provozu univerzity spadá správa budov, spotřeba vody, energií a dalších zdrojů a produkce odpadů. To, jak moc bude každodenní provoz univerzity udržitelný, závisí jak na chování zaměstnanců a studentů, tak na tom, jak šetrné k životnímu prostředí jsou univerzitní budovy a pozemky. Environmentálně udržitelného provozu lze tedy dosáhnout podporou environmentálně příznivého chování studentů a zaměstnanců a vybudováním „zelené“ infrastruktury.
V budování zelené infrastruktury se můžeme inspirovat od České zemědělské univerzity. Ta má ve svém areálu mokřad, zelené střechy i solární panely na výrobu energie. Pokroková je taky ve třídění odpadu – kromě papíru, plastu a skla se dají třídit i tonery, kovy, zářivky, baterie a bioodpad. I díky tomu se v mezinárodním žebříčku UI Green Metric umístila na 48. místě nejekologičtějších univerzit světa, což ji dělá českou nejekologičtější univerzitou.
Monitoring, evaluace, dokumentace, report
Pro úspěšné naplňování cílů, které si UP stanoví ve své strategii pro EUU, je důležitý jejich průběžný monitoring a evaluace. Poznatky při nich získané by pak měly sloužit jako základ pro úpravu strategie EUU na další období tak, aby byla co nejvíce potlačena negativa, na která se při monitoringu a evaluaci narazilo.
Monitoring a evaluace nabízí prostor pro výzkum, který by mohli v rámci své výzkumné činnosti provádět zaměstnanci či studenti univerzity.
V průběhu celého procesu je taktéž důležitá dokumentace. Dokumentovat by univerzita měla všechno, co se EUU týká. Na základě dokumentace, evaluace a monitoringu by měl být každoročně vydán report, ve kterém UP akademické obci i veřejnosti shrne, jak probíhalo snažení o EUU v uplynulém roce.
Komunikace
V průběhu celého procesu je důležitá komunikace. Je důležité, aby studenti i zaměstnanci chápali, proč se tyto změny dějí. Dobře informovaní členové akademické obce i veřejnosti mohou, pokud závazky znají, vytvářet tlak na jejich naplňování.
Environmentální udržitelnost může být také jedním z faktorů, podle kterých si studenti budou v budoucnu vybírat vysokou školu. Pokud bude UP svoje EUU snahy těmto zájemcům o studium úspěšně komunikovat, může zvýšit počet přihlášených uchazečů o studium.
Čeká nás světlá budoucnost?
Už v době psaní mojí práce vzniklo středoškolské hnutí stávky za klima, časem se ke středoškolákům přidali i vysokoškoláci a vzniklo hnutí Univerzity za klima. To zatím funguje na každé univerzitě jinak a je otázkou, jak se mu podaří své požadavky naplňovat. Vypadá to ale, že univerzity čekají v otázkách environmentální udržitelnosti světlejší zítřky. Na České zemědělské univerzitě a na Mendelově univerzitě funguje při kolejích Green office, na brněnské Fakultě sociálních studií Masarykovy univerzity je v akademickém senátu silná pro-environmentální koalice a na Univerzitě Palackého stále funguje Udržitelný Palacký. Pořád nám ale chybí větší spolupráce, a to jak na univerzitách mezi fakultami, katedrami a výzkumnými centry, tak na celostátní úrovni mezi univerzitami.
Pokud víte o další iniciativě, která by mohla vést k větší environmentální udržitelnosti na univerzitách, dejte nám vědět do komentářů.
Celou bakalářskou práci si můžete přečíst zde.
