Sídlištní struktury prozatím nejsou všeobecně rozpoznaným či rozvíjeným potenciálem. I proto provádíme „humanizaci sídlišť“, která je spíše parodií koncepčního přístupu. Paradoxem tak je, že zatímco provizorní a barevně agresivní zateplování již několik let akceptujeme jako adekvátní řešení problému paneláků, tolik potřebná celospolečenská debata o jejich budoucnosti neproběhla ani téměř 70 let od počátku jejich výstavby.
Avšak s nevyhnutelně se blížícím koncem technické životnosti paneláků, bude spíše místo zateplování nutné celostátně řešit jejich odstraňování. Tato budoucí ekologická zátěž nemá svým rozsahem obdoby. V České republice se nachází odhadem až 1 200 000 bytů v panelových domech, což je přibližně 30 % celého bytového fondu. To vše navíc s vědomím, že až polovina všech odpadů v ČR vzniká ve stavebnictví, a drtivá většina (až 90 %) demoličního odpadu není nijak využívána. Na tuto mírně šedou vizi budoucnosti však lze nahlížet jako na potenciál inovace ve využívání materiálu těchto budov.
Tvrdím, že materiál lze z budov vytěžit jako jednotlivé panely a elementy. Ty pak v jejich prodlouženém životním cyklu použít pro konstrukci dalších budov. Tyto stavby mohou navíc vhodně doplnit městský organismus a nabízet kvalitnější prostředí pro život.
Při tomto přístupu také uvažuji i o dalších fázích životnosti elementů. Navržené konstrukce budov, využívající znovupoužité elementy, mohou být rovněž rozebíratelné. Spojením uvažování Re:use a Design for Deconstruction lze celý proces zacyklit pro maximální efektivitu a minimalizaci environmentálních dopadů. Materiál lze stejně, jako je tomu i jiných stavebních materiálů, kriteriálně ohodnotit a hledat jeho optimální využití v průběhu celého životního cyklu, s pomocí přesných dat.
Současnému, spíše ekonomicky zploštělému uvažování o výstavbě a architektuře se takový přístup může jevit jako nerentabilní. Skutečně, práce se stávajícími budovami, jako rekonstrukce či adaptace budov, jsou charakteristické relativně vyššími náklady vůči novostavbám. Důvodem je zejména unikátnost a obtížnost realizace každého takového projektu.
Panelové domy, dokonale typizované stavby, však přímo vybízejí k systematizaci přístupu v duchu průmyslové výstavby – hromadné de-konstrukci. Lze totiž předpokládat, že čím více paneláků bude takto zpracováno, tím i náklady procesu a realizace klesají. Navíc, vzhledem ke stoupajícím cenám a vzácnosti surových materiálů, se celá finanční perspektiva může obrátit, společně se vznikem zcela nového odvětví.
Skutečně environmentálně odpovědný přístup totiž mění proces navrhování budov a roli architektů či stavebníků v něm. Materiál, v celém svém životním cyklu, se stává výchozím bodem uvažování o budovách. Architekt je v takovém případě spíše autorem šířeji vnímaného procesu, než pouze statického návrhu jedné budovy. To se setkává i se všeobecným trendem rychlých změn, což si vyžaduje i daleko častější úpravy budov. Proto bychom měli tuto skutečnost opravdu reflektovat v architektuře a výstavbě, adaptace, rekonstrukce a dekonstrukce zahrnout do našeho uvažování a minimalizovat jejich dopad. Od celkového konceptu, který má zásadní dopad, až po použití rozebíratelných konstrukcí.
Soudě podle zahraničních trendů lze předpokládat, že brzy se i u nás upevní pozice cirkulárního stavebnictví a ekonomiky. A lze se domnívat, že tomu bude i proto, že druhý život paneláků právě začíná.
Článek původně vyšel na webu Cyrkl.cz.
Autorem článku je Karel Goláň.
